Vzít si na vysněnou dovolenou k moři kromě svého partnera také jeho rodiče? Pro mnohé naprosto nepředstavitelná skutečnost.
Ovšem Bára s tím vůbec žádný problém neměla. Věděla, jak jsou Láďovi rodiče akční, zvídaví a sportovně založení. Odhadla, že si najdou vlastní program, budou běhat po okolí, jezdit po výletech a jim, mladým, ponechají dostatek soukromí. Nemýlila se. Hned první den pobytu zmizeli na celé dopoledne a Bára s Láďou si užívali lenošení a ochutnávání drinků u hotelového bazénu. Sešli se až na společném obědě. Po dobrém jídle a klábosení padla na všechny únava a rozhodli se pro odpolední siestu.
Na pokoji byl příjemný chládek, přes otevřený balkon, vedoucí do stinné zahrady, bylo slyšet vzdálené hučení moře a Bára začala brzy podřimovat. Zvláštní zvuk ji vrátil k plné bdělosti. Zahekání? A znovu. Posadila se na posteli a poslouchala. Po chvíli ticha se opět ozvalo hekání, občas proložené jakýmsi zasténáním. Že by? To snad ne! Popošla k balkonu a opravdu. Jednoznačné zvuky se přes balkony nesly z vedlejšího pokoje. Pokoje rodičů!
Zaklepala Láďovi na rameno a naznačila, ať sundá sluchátka. Neochotně odlepil oči od tabletu.
„Vaši si to rozdávají jak o závod,“ zahihňala se.
„Cože?! To ne…“
„Tak chvíli poslouchej.“
Nebylo pochyb, co se vedle odehrává.
„Propánaboha!“ udiveně zakroutil hlavou.
Když Bára na účet rodičů zavtipkovala, zasmál se sice s ní, ale zároveň cítil rozpaky, obzvlášť pak ve chvíli, kdy se všichni potkali na pláži nebo v jídelně. Jako by nevěděl kam s očima.
Velké překvapení nastalo hned následující den. Tentokrát chtěla čas siesty k milostnému laškování využít Bára, Láďa nebyl vůbec proti, ale jakmile zaslechli vzrušené funění z vedlejšího pokoje, jejich vlastní vzrušení bylo rázem v nenávratnu.
„To snad není možný!“
„Holt jim to tu svědčí,“ smála se Bára. „Z druhý strany mají taky balkon. A nad i pod nima. Asi bys jim měl nějak…“
Skočil jí do řeči: „Ani náhodou! V životě bych jim nic takovýho neřek! Nikdy!!“
Každodenně po obědě si rodiče užívali hlasité vášnivé chvíle (mladí nikoliv), ale jako každá pohádka má svůj konec, stejně tak i dvoutýdenní dovolená.
„Byla by škoda poslední odpoledne prospat, co říkáte?“ navrhla maminka.
„Prospat, jo?“ uchichtla se Bára a dočkala se přísného Láďova pohledu za nejapnou poznámku.
„Pojďte, udělám kafe na pokoji a sedneme si na balkon, je tam hezkej chládek.“
Káva byla ještě horká, povídali si sotva pár minut a kdesi za nimi se ozvalo známé hekání a sténání. Mladí na sebe vytřeštili oči.
„No ty vole!“ vykřikla Bára, vyskočila, až ze všech čtyř hrnků vyšplouchlo, a naklonila se co nejvíc přes zídku balkonu. „To mě teda podrž! Mně snad z toho jebne!“
Rodiče na ní nevěřícně zírali. Láďa se naklonil s ní. Pod velkým stromem až v rohu zahrady, přímo u zdi budovy, byla zbudovaná ohrádka a v ní zavřený pejsek neurčité rasy, zřejmě smutný nebo naštvaný, že musí čekat na svého páníčka, dost možná zaměstnance hotelu, a své mizerné pocity dával najevo plejádou vybraných zvuků.
*****
Pozn. aut.: Jakákoliv nepatrná podobnost se skutečnými osobami nebo událostmi není vůbec náhodná. Děkuji za námět˘.
