I sám mistr tesař se někdy utne. Tak jednou, maximálně dvakrát za deset let! No, někdy možná častěji...
Kdo z vás alespoň občas vaříte, ženy i muži, sami nejlépe víte, jaká je to radost, když příprava pokrmu jde pěkně od ruky. Těsto jaksepatří kyne, masíčko je šťavnaté a měkoučké, krém se nesráží, v omáčce se nedělají hrudky, kůrčička jde do zlatova, nic se nelepí, nepřipaluje a bytem se line náramná vůně.
I když vaříte, stejně jako já, často a rádi nebo dokonce kuchtění je vaším koníčkem, vsadím se, že někdy to prostě ujede každému. A že nějaké kuchařské nedopatření přijde ve chvíli, kdy se nejméně hodí, snad ani nemusím připomínat.
Chtěla jsem před léty překvapit kamarádku, když mě pozvala na návštěvu. Rozhodla jsem se, že udělám domácí větrníky, které máme obě rády. Ač jsem se snažila, kdesi v procesu výroby nastala chyba (nebo že bych já udělala chybu??). Odpalované těsto mě zradilo a místo větrníků jsem nesla s sebou větrníčky. Úplně maličkaté větrníčíčky, protože těsto vůbec nevyskočilo! Sníst se to dalo a hlavně – řehtaly jsme se tomu dlouho.
Byla jsem zvyklá ohřívat knedlíky v kastrolu na rozkládacím pařáčku, dodnes to tak někdy dělám, přestože snazší je použít mikrovlnku. Kastrol byl připravený i s knedlíky, když se přiblížil čas oběda, jen jsem zapnula plotnu. Smrad z rozpáleného smaltu zamořil nejen celý byt, ale i knedlíky, musela jsem je vyhodit. Nedala jsem pod pařáček vodu!
Roky připravujete stejné jídlo, ingredience znáte nazpaměť, všechny mouchy máte vychytané, už jen pilujete a vylepšujete. A pak to přijde! Rozpadající se bramboráky bez vajíčka, placatá buchta bez kypřícího prášku. Chtěla jsem ohromit karbanátkem, kamarád ochutnal a ohodnotil: „Výborný, jen bych tam přidal pro chuť majoránku.“ Cože?! Nedala jsem tam majoránku? Jedna z nejdůležitějších přísad karbanátku, a když mi na výsledku hodně záleželo, tak jsem ji tam nedala??
Rozpadlé kusy podivné hmoty, které jsem lovila z hrnce místo úhledných šišek bramborových knedlíků ve chvíli, kdy jsme měli hosta na oběd. Konvice čaje pro zahřátí, náležitě osoleného. V té souvislosti si vzpomínám ještě na jedno faux pas. Nečekané návštěvě jsem nabídla, zda si dá kafe nebo čaj. Snažila jsem se hosta zhypnotizovat, aby chtěl čaj, věděla jsem, že káva došla. Co myslíte, že odpověděl? Byl to dobrý známý, zasmáli jsme se tomu společně. O to asi jde především, když už se nějaký ten trapas stane, nehroutit se z toho a zasmát se. Něco podobného už se mi nejspíš nestane, tenkrát jsem kafíčko pila jen příležitostně, dnes už je ze mě „kofeinový závislák“ a zásoby jsou stále.
Jednou jsem pekla králíka na zelenině, odběhla jsem vynést koš, zapovídala se před domem... Černý škvarek, který jsem následně vyhodila, králíka ani už nepřipomínal. Pekáč jsem nechávala odmočit a drhla asi týden.
Chybičky se vloudí, než se člověk naděje. Tak to je a bude. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Řád zlaté vařečky nám, domácím kuchtíkům, asi nikdo nedá, odměnou pro nás je, když strávníkům chutná, chtějí přidat a dělají se jim boule za ušima.
PS: Slibuju, že už tu majoránku do karbanátků nezapomenu!
