Příběh o tom, jak kastrůlek už nechtěl být sám, a také o tom, že co je dokonalé pro druhé, nemusí být vůbec dokonalé pro nás.
Byl jednou jeden smaltovaný šedomodrý kastrůlek. Za tu dobu, co byl na světě, zažil vážně ledasco. S mnoha škrábanci od drhnutí připálenin, sem tam nějakou otlučeninou či odprýsknutou barvou už dávno nezářil novotou. Většinu svých dní trávil zastrčený ve skříňce pod dřezem a když už se dostal na sporák, krčil se na malé zadní plotýnce a nejčastěji ze všeho ohříval zbytky od oběda, v tom byl vážně dobrý. Měl velikou chuť zkoušet i jiné věci. Troufl by si vařit, dusit i zapékat, ale nedostal potřebnou důvěru.
V neděli dopoledne, když kastroly a hrnce měly na sporáku větší sešlost, rozhlédl se po svých mladších parťácích a v duchu se s nimi porovnával. Neměl ani třívrstvé sendvičové dno, ani ergonomické rukojeti, natož regulaci tlaku po stupních. Nemohl oslňovat zářivým leskem svých nerezových kolegů. Nic z toho však pro něj nebylo podstatné. Doopravdy mu chyběla pouze jediná věc. Byl velice smutný, že nemá svoji pokličku.
Půjčil si na zkoušku poklici ze žáruvzdorného skla s ventilem pro odvod páry. Byla zánovní, moderní a krásná, ale jemu neseděla. Byla příliš velká, sklouzávala do strany a byla na něj naštvaná, že nemůže správně plnit svoji funkci. Za týden to zkusil s další. Kombinovaná povrchová úprava mat a lesk, prvotřídní fešanda. Jenže neustále prskala a nadskakovala a kastrůlek usoudil, že takové nervování nemá vůbec zapotřebí. Fiaskem skončil i třetí pokus. Co bylo platné, že poklička lahodila oku, byla vybavená odnímatelným úchytem a silikonovým okrajem pro bezchybné přilnutí. Hrnec na omáčky si ji nemohl vynachválit, ale na kastrůlek nepasovala a – mezi námi – nebyla mu ani sympatická. Do starého železa se mu ještě nechtělo, ale začínal se smiřovat s tím, že tu svoji pravou pokličku už nenajde, a dál bude jen přihřívat zbytky, občas možná uvaří vajíčka.
Ve sváteční den se na pracovní desce kuchyně objevil po delší době římský hrnec. Zmínil se, že v zadním koutě spodní police, kde přebývá, zahlédl jakousi starou, zapomenutou pokličku, ale pochyboval, že by mohla být ještě k něčemu dobrá. Co už můžu ztratit, pomyslel si kastrůlek, dám jí rozhodně šanci.
Už první dojem ho potěšil. Hned si všiml, že poklička je ze stejného těsta, pardon smaltu, odstín více domodra, ale parádně spolu ladily. Pasovala, jako by byla pro něj stvořená, nikde neodstávala ani netlačila. Ano, byla otlučená a po okraji rezavá, ale pro něho ta nejkrásnější. V její společnosti se cítil daleko lépe a co víc, vše mezi nimi bylo vzájemné. Tak docela obyčejný kastrůlek a docela obyčejná poklička, oba s řadou kazů a šrámů, brzy vytvořily nerozlučnou, dokonalou dvojku.
