Nastanou občas situace, které dokážou člověka zaskočit, někdy až zlomyslně, dalo by se říct. Co taková nečekaná návštěva?
Nadarmo se neříká: „Můj dům, můj hrad.“ Toto přísloví se dá vyložit jednak materiálně – budování, zvelebování a zkrášlování sídla, péče o to, aby bydlení bylo co nejhezčí, reprezentativní a splňovalo veškerý komfort současné doby. Osobně ho vnímám spíš v rovině nehmotné, jde o ten pocit, že jsem doma, tedy si můžu dělat, co chci, a vypadat, jak chci. Například se poflakovat celé dopoledne ve zmačkané noční košili a v rozčepýřeném účesu vstala a šla, aniž bych mohla někoho vylekat nebo pohoršit. Odložit mytí hromady nádobí a metení asi kila drobků pod stolem, když se mi zrovna nebude chtít nic dělat. Pamatujte, žádná práce nemá nožičky, aby někam utekla, natož ta domácí.
Mám ráda přijatelně uklizený byt a takový se ho snažím udržovat. Dáte mi asi za pravdu, že někdy se okolnosti semelou a obvykle útulná klícka vypadá jako po výbuchu bomby, byť jen na pár hodin. Přesně takovou situaci si nečekaná a neohlášená návštěva nějakým záhadným způsobem vyčíhá a zazvoní u dveří.
Mnohdy nastanou horké chvilky. Před lety jsem zažila jednu už na bodu varu. Ke tchánovi přijeli na návštěvu vzdálení příbuzní, které jsem ani neznala, a on dostal skvělý nápad, že je vezme k mladým (rozumějte k nám!!) podívat na bydlení. Sice to bylo odpoledne, ale vstávala jsem po noční, rozespalá a neupravená. A stav bydlení? Jedna bomba by to nezvládla, musely bouchnout minimálně dvě. No, nadšená jsem z toho nebyla, ale všichni jsme to přežili.
Při podobných přepadovkách není výjimečný nepořádek jediným úskalím. Přišel k nám kominík a než jsme domluvili formality, nabyla jsem nepříjemného pocitu, že si mě zvláštně prohlíží. Očima jako by zajížděl někam na moje břicho (neodvažovala jsem se ani pomyslet, že snad ještě níž). Oddychla jsem si, když vylezl na komín, ale při placení koukal zas. Chvíli po něm přišla máma a zeptala se: „Proč máš na svetru ten kulík?“
Kolíček na prádlo byl připnutý na spodním okraji mého svetru a visel dolů. Ano, přesně uprostřed. Ano, přesně tam… Pod břichem.
Táta si jednou nečekaně přivedl kolegu, aby se mu pochlubil s úrodou ve skleníku. Bylo horké odpoledne, s mamkou jsme popíjely kafíčko u stolu na zahradě. Najednou tam táta s cizím chlapem, a když nás viděl, hrnul se s ním rovnou k nám, aby ho představil. Už nevím, pro koho ta chvilka byla nakonec horká nejvíc. Při představování a podání ruky sluší se postavit. Mami měla na sobě tílko asi tak do pasu a jinak jen spodní prádlo. Byla přece na svém hradě, no ne?
Jako hostitelka vítám, když se mi návštěva předem ohlásí a jsme domluveni. Jinak se dají očekávat situace v lepším případě komické, v tom horším až nepříjemné. Ale to by bylo, abychom se s tím nevypořádali. Jsem přesvědčená, že nakonec se zasmějeme téměř všemu. Vánoce jsou už těsně za dveřmi a hostů v tento čas přibude, u někoho se možná s nimi roztrhne pytel. Přes všechny nečekané zádrhely nebo trapasy (a že se jich může stát), ať převládá radost ze setkání a společně strávených chvil, to je důležité. Ať nikdy nemusíme místo „bůh do domu“ začít říkat „hůl do ruky“.
Dopoledne už hodně pokročilo. Mohla bych se konečně zvednout od počítače, převléknout se z pyžama a učesat, co kdyby někdo zazvonil!
