Stejnojmennou knihu Jana Šmída jsem četla minimálně před čtvrtstoletím. Na obsah si vzpomenu velmi mlhavě, název mi utkvěl v paměti.
Stále se k němu vracím a používám ho, ale nikoliv v souvislosti s výše zmíněným románem. Toto slovní spojení se mi tuze líbí samo o sobě a s léty pro mě nabylo zcela zvláštního významu. Už mnohokrát jsem pronesla: „To jsou ty čisté radosti!“ A nemyslím tím radosti ledajaké.
Přicházejí události, od kterých se očekává, že budou převážně radostné. Narození dítěte, úspěšná zkouška, vlastní byt, výhra v loterii, sportovní rekord… Tisíce možností, co člověk, to další tip do výčtu. Kolikrát už jste od někoho slyšeli: „Mojí velkou radostí je jídlo!“? Dosaďte si podle vlastního gusta: vnoučata, vyšívání, fotbal, čepované pivo, čtení, pejsek, sex, cigárko ke kafi… Každý (doufám!) máme celou řadu těch svých.
A které radosti tedy spadají do kategorie „čisté“? Jde samozřejmě o můj pocit, subjektivní a nepřenosný. Vlastně vám je ani neumím vyjmenovat konkrétně. Poznám je totiž, až když se dějí. Často jsou to prchavé okamžiky, které mě překvapí a nečekaně vyvolají pocit štěstí, dopředu bych to od nich nečekala. Například udělám pro někoho maličkost, na kterou bych hned zapomněla, ani by nestála za řeč, a pak mě dostane reakce dotyčného, když je až dojatý. To je krásný pocit. Nebo si chci po práci prostě jen odpočinout, někam si vyjít, vím, že to bude fajn, mám dobrou společnost, povídáme, smějeme se od srdce, najednou je ta chvíle výjimečná a řeknu si: „Jo, tohle je ono.“ A jindy je zas ono, když jen sedím, mlčím, koukám třeba na řeku a myslím si, jaká je to krása. Přichází si to, kdy se tomu zachce. A v tom je právě kouzlo, jsou to čisté radosti mého života.
Jaké jsou ty Vaše?
