,,Jsou dvě věci, po kterých lidé touží víc než po sexu a penězích - uznání a chvála." Mary Kay Ash, americká podnikatelka (1918-2001)
Když nás nikdo nepochválí, stále zbývá možnost – podle známého rčení - pochválit se sami, ale to prostě nějak není ono.
Určitě znáte ten libý, povznášející pocit, když zazní pochvala na vaši adresu od druhého člověka. Na tváři se vám nejspíš objeví úsměv, občas i červánky od náhlých rozpaků, kdesi v břiše se zatřepotají motýlci a radost zaplaví celé tělo. Pochvala povzbuzuje, prohlubuje sebeúctu a sebedůvěru, dodává pocit uznání, hrdosti, smysluplnosti, štěstí a naplnění. Pochvala je odměna, mnohdy ta nejkrásnější.
Stále mluvím o pochvale upřímné, nikoliv o planém mazání medu kolem huby pusy. Nadměrná a rutinní chvála může ztratit svůj význam a dokonce začít obtěžovat. Neměla by chybět empatie ze strany chválícího, protože některým lidem je krajně nepříjemné, pokud jsou pochváleni veřejně.
Nevidíte zrovna nic, za co byste pochvalu zasloužili, ani nic, za co byste mohli pochválit někoho ve svém okolí? Zkuste se podívat ještě jednou. Často jsou to zdánlivé maličkosti, kterých si v každodenním spěchu sotva všimneme, co by zasloužily vyseknout poklonu. Ve skutečnosti to nejsou maličkosti, ale veličkosti, což bohužel mnohdy zjistíme až pozdě.
Pochvalte aspoň jednoho člověka, budete mít hezčí den oba.
