Jménem Republiky.

Trnitá cesta na vrchol spravedlnosti bez patřičné teoretické přípravy a příslušných kompetencí. Jako přílepek aktuální poznámka.

Aktuální poznámka: Včera jsem byl svědkem, jak se na protestu zemědělců přiživil i pan oborový ministr. K přítomným samozvaný tribun zemědělců dlouho a plamenně hovořil. Tedy spíše by měl větší úspěch u potravinářů; mlel, mlel a mlel. A také večer v telce mlel, mlel a mlel (kolovrátek má bohatší nápěv). Podle reakce vzbouřenců, tak jediné, co se mu přesvědčivě podařilo, bylo, že jim poprskal mikrofon.

Pak jsem ještě poslouchal reakci pana premiéra na akci nespokojených zemědělců. Jeho sveřepé názory ve mne vyvolaly touhu po odpovědi na otázku: „Čí zájmy dnes pan premiér zastupuje a pro koho tu vlastně je?“ Pokoušel jsem si sám sobě odpovědět: „Pro ODS? To už dávno ne! Pro nás? To už vůbec ne! Pro sebe? No leda, že bychom vzali v potaz, že si kope vlastní politický hrob...“ Tak sakra, pro koho tedy tady dlí?... Už aby zase šel školit. Na plný úvazek.

Tak a nyní již k věci.

Jak již nadpis napovídá, podíváme se dnes do světa, kde se o vině a trestu rozhoduje v souladu s právem. Na ose mého vlastního případu se podíváme, jak se u nás spravedlnost praktikuje a jak také může fungovat. Třeba zrovna na příkladu jak se můj osobní střet se spravedlností nakonec zvrtnul až v konfrontaci se státem samotným. Půjde o záležitost, která může v různé podobě potrefit každého a je svým způsobem instruktivní. Má místy i tragikomický nádech, tak že může leckoho i pobavit. Krvelačného čtenáře ale asi zklamu, neboť se nejednalo o hrdelný trestný čin ani jiný počin kriminální a nepíši ho ani z basy. I když šlo o moji vlastní libru masa.

Abych čtenáře uvedl do obrazu své kauzy, je třeba uvést pár suchých faktů. Budu chviličku nudit. Představte si, že jste nucen odejít od jedné pojišťovny (za ukradené auto nedali ani haléř, nebyli svědci). Akorát na rozloučenou jsem obdržel plaketu pro spolehlivého plátce pojistného s vlastnoručním podpisem generálního ředitele. Velmi ceněný podpis. Tedy jsem si u alternativní a hodnověrné pojišťovny znovu pojistil auto a k tomu ostatní kde co pojistitelného. Imponovalo mi, že tento nadnárodní pojišťovací ústav má objekty svého pojišťovacího úsilí po celém světě. Jen prý na Špicberkách je to poněkud slabší. Pro tento případ ji pojmenujme zcela vymyšleným jménem Alli Babas a.s., synonymem které celkem transparentně vystihuje trendy činností a zásadní zájmy v pojišťovnictví. Tedy vybrat pojistné, pokud možno se vyhnout pojistnému plnění a při tom vydělat něco málo peněz. Třeba tak, že jako mně (u jiné pojistné smlouvy, než o které bude řeč) ponížili pojistné plnění na polovic, a aby mne odškodnili, tak mi navýšili předpis pojistného.

Jaké nemilé překvapení pro mne bylo, když se z ničeho nic ozvala kancelář pojistitelů. Jelikož prý automobil nebyl v jistém období pojištěn, chtěli ode mne příslušnou část zabijáčkové výslužky. Říká se ji příspěvek do garančního fondu. Nastudoval jsem si archivovanou dokumentaci k pojistce a zjistil,  že poslední výzva k uhrazení dlužné částky byla nejen do posledního puntíku splněna, ale že v téže době proti oněm 199 Kč nedoplatku stálo 13.568 Kč přeplatků, ladem ležících na účtech ostatních mých pojistných smluv (furt jsme v Alli Babas a.s.!) Ke všemu ukončení pojistné smlouvy pak proběhlo podstatně dříve, než byl konec splatné doby nasměrován, tedy jak mi odborníci v pojišťovnictví žargonem říkáme, než uplynula marná lhůta. Ukončení pojistky proběhla tajně a bez příslušné dokumentace. Tak kdo by nezvedl hozenou rukavici a nešel se s klidem anglického aristokrata soudit, klidně i bez advokáta. Jen takový paragrafový kandrdas jako jsem já, který teprve nyní poprvé vystoupí na prknech soudního světa.

Ještě než se do sváru mezi mnou a pojišťovacím závodem, resp. kanceláří pojistitelů vložil stát, zaslal jsem důraznou stížnost na postup místních šíbrů zahraničnímu ředitelství mateřské pojišťovny. Cítil jsem totiž, že k tomu mám i jisté oprávnění. Jsem sice Vltavou pokřtěný Pražan, ale díky pokrevním vazbám jsem majitelem ještě jedné státní příslušností. Prolínání národů na rozhraní slovenského, maďarského a rakouského etnika (v Petržalce) vykrystalizovalo ve směsici genů mého otce. Někdy v době expanzí dálnovýchodních nájezdníků byla podobně zpevněna regionálně stabilní šroubovice DNA podkarpatských předků mé matky. Horlivá činnost nesmlouvavého bojovníka zde během krátkého kvartýrování zanechala krevní skupinu B. To vše se po útrapách poslední světové války proťalo v Praze a dnes je možno číst tyto řádky. Tak to uvádím jen na okraj jednak proto, abych se mohl pochvalně zmínit, že nad rodným územím mých předků slunce (skoro) nezapadá.  Za druhé pak, že tedy jaksi zásluhou aktivit rozverného příbuzenstva jsem majitel ještě jednoho cizího pasu.  Co čert nechtěl zrovna země, kde sídlí mateřská firma pojišťovny. Jenže jak to tak bývá: „Domorodec je i tam pán a přespolní kmán“.  Soudím tak podle toho, že jsem direktorům pojišťovny v nedaleké cizině nestál ani za odpověď. Chápu, nejsem žádná čistá rasa. Ale zase: „Slunce nad územím mých...“  Že by to tam v příkladně maloměšťácké společnosti nehrálo žádnou roli. ..? Při tom málokdo si dovede představit, že by se tam místní pojistník dostal tímto způsobem do úzkých. Že by se člověk, který má u pojišťovny šest pojistek, že by se za shora uvedených okolností dostal nedbalostí pojišťovny před soud. To by všichni od příslušného referenta až po ředitele pro styk vyletěli z teplé židličky a zastavili by se až na odloučené pobočce někde v západním Rusku. A možná že ani tam ne. Ale tady v Čechách? Jděte k šípku.

Tak jsem to zkusil ještě u místního „Pojišťovacího ombudsmana“. No ano, to existuje. Asi tady pojišťovny řádí jako svého času prospektoři v některém z uhelných nalezišť. (Tenkrát také nebyly známé žádné indicie, že by se uhlí ztrácelo). Kdyby do toho nezačali šťourat Švýcaři, tak by to asi v tichosti prošlo. Jinak by rámcového specialistu na „nedorozumění“ nebylo třeba tady instalovat. Konečně i dráhy měly jeden čas svého. To ale ještě jezdily lokomotivy uhlákem napřed, a když jim došla pára, tak jste do cílové stanice museli po svých ... Pojišťovací ombudsman mi velmi zdvořile odepsal, že podle § č. 754, odstavec 99, písmeno bž (nebo tak nějak), jsem nesplnil podmínky pro podání protestu..., zkrátka že jsem relativně krátkou dobu, kdy bylo možné stížnost podat, časově jaksi propásl. Není to sice obrat, jakým by si hrubec mého zrna současně i ulevil, ale zase takto formulované sdělení nevybočilo z rámce zásad spisovného jazyka, přístupného žákům už prvního vzdělávacího stupně.

První věc, která mne u soudu poškodila dříve než vůbec začal, bylo že jsem se přestěhoval. V období, kdy jsem pendloval mezi trvalým bydlištěm a výměnkem si mne okresní soudy přehazovali jak horký brambor. Z odůvodnění příslušnosti k soudu (dostal jsem vždy kopii),  který mne má odsoudit,  jsem vycítil velkou názorovou rivalitu obou soupeřících soudních dam. Po dlouhém přetahování, kdy jeden stoprocentně kvalifikovaný názor střídal jiný stoprocentní predikát, jsem hádku neurvale rozťal oficiálním přenesením trvalého bydliště do místa předposledního pobytu. Nic zlého netuše, jsem tak sám sebe vystavil do role oběti oprávněné vendety. Soudkyně, do jejíž jurisdikce jsem se tak definitivně zařadil a která tento souboj právních názorů prohrála, byla pokořena, postižena ztrátou stavovské cti a měla právo takovýto podraz patřičně ztrestat. Protože jsem již déle než půl století ženatý (dokonce stále jen s toutéž a jednou ženou), mohli mne z praxe letité manželské lásky napadnout, že musejí nastat očekávatelné konsekvence mého svobodného projevu... Také průběh oné známé ptačí kauzy, kde vyšetřovatelé za přísného dohledu dozorujícího státního zástupce, postavili syna proti svému obžalovanému otci, měl mi býti výstrahou. Obzvlášť, když „svědčící“ syn byl postižen psychickou nemocí a soud jej jako svědka (možná skoro korunního) akceptoval. Tedy více méně musel. Trestní řád to zřejmě připouští. V případě, kdyby soud žalobu smetl ze stolu (což se také stalo, zatím jen teprve po druhé), tak by odmítnutí takového svědka, byl prvním argumentem státního zástupce pro odvolání. Mám s indikovanou nemocí tak blízkou a dlouholetou osobní zkušenost, že bych se mohl ucházet o roli ošetřovatele ve Formanově „Letu nad kukaččím hnízdem“. Smutný případ hrubě degenerované uvážlivosti doprovázený nelidskou bezohlednosti vůči nemocnému „svědkovi“ a post-bolševické zhovadilosti nejen adresované vyšetřovanému, ale i převažující části civilizací postižené společnosti. To vše bylo shovívavě tolerováno i odbornou společností. Nejsem jistě sám, koho může zasáhnout cizí neštěstí. Ať to byla Natálka, která se stala obětí primitivního barbarství, nebo ještě stále živý, donekonečna a „pod kobercem“ vyšetřovaný vražedný útok na univerzitě. V politické rovině však tristnější případ neštěstí nalézám již jen ve smrti pana Luxe.  

Uvedený příklad mne měl přesvědčit, že u nás stále ještě přetrvává obecný a jednoduchý princip, že účel světí prostředky. Snad jako jediné, co by mohlo zmírnit tento výjimečný atribut české spravedlnosti, se nabízí, že u vyšetřovaného se přece jen jednalo o nepřítele státu a konečně hlavu mu nikdo neutrhl. Ale moje kauza byla tak jasná, že jsem si nějaký podobný atak nepřátelství ze strany spravedlnosti nepřipustil.

Tak pro dnešek už dost. Příště půjde již do tuhého. Dočkáme se i rekce ke stížnosti na soudní postupu adresovanou: ke Krajskému soudu (zatím nijakou), k panu ministru spravedlnosti (zatím nijakou) a k Ústavně-právnímu výboru PS Parlamentu ČR (zabrali na poslední chvíli a řekl bych: „Zatím něco jako jakési zahřívací kolečko“).