Věřím, že je MHD plná také normálních lidí, já jsem však za měsíc potkala už 4 divné lidi. Zatím si s tím docela ráda vystačím.
To, že mi ukradli před měsícem auto přirozeně vedlo k využívání MHD. Nebudu přeci chodit 16km do práce pěšky, jak mi někdo radil.
Že ale budu zažívat neočekávané a pro mé známé, kteří cestují několik let pravidelně, dokonce neuvěřitelné historky, za tak krátké časové období, které jezdím já, mě vede k myšlence, zda nejsem snad nějaká divná já.
První divnej.
Hned v prvním týdnu mého cestování metrem jsem se stala terčem podivného pána, kterého jsem si všimla už na peróně . Pohyboval se dost prudkou, topornou chůzí a něco si mumlal, přitom vzezřením působil normálně. Když jsem nastoupila do vagónu v Motole, kde vlak jízdu začíná, sedla jsem si jako obvykle na poslední dvousedačku. Už jsem vytahovala sluchátka, když jsem zaregistrovala známou podezřelou chůzi a osobu, jak prochází vozem...a zastavil se až přímo u mě s tázavým " Čau Markéto" a čekal na odpověď. Já nečekala na nic. Vystřelila jsem ze sedačky, s jasným signálem, že si povídat nechci, ale mezitím se zavřely dveře a souprava se dala do pohybu, mířila jsem tedy co nejdál od podivného člověka.Toho jsem ale zcela jistě urazila, protože na celý vůz začal vyřvávat směrem ke mně absolutně nepublikovatelný výraz, který jsem v životě ani v té nejhorší nadávce vůči nikomu ani ničemu nepoužila. Další zastávku jsem pro jistotu zmizela v dalším voze s úpěnlivým přáním, ať mě ten divnej nehoní po soupravě...hned po ránu!
Druhej divnej.
Nevím kde nastoupil, ale zřejmě jsem nebyla jediná, kdo si ho všiml. Byl prostě divnej. Za jízdy v metru, kdy jedni sedí a druzí se drží a stojí na místě, se tenhle podivín pohyboval těžko popsatelným stylem chůze, jakoby napůl tančil a napůl vrávoral, a k tomu měl i zcela nepřirozená gesta a vůbec...byl prostě divnej od pohledu. Vláčel s sebou ještě podivnější tašku. Původně asi nákupní. Velikou. A plnou. (Ale neřekla bych, že to byl bezdomovec.) Když se přibližoval blíž a blíž, začala jsem být ve střehu. Míjel holčičku s naproti sedící maminkou a podivně nepřirozeně a dlouze se na holčičku zadíval, ta ho ale nevnímala, zato maminka ano a nejdřív ztuhla v němém očekávání a hned nato do něj zabodla pohled- OPOVAŽ SE a divnomuž odtančil...jak jinak, no jo, přímo ke mně. Naproti mně totiž byla volná sedačka. Neměl v úmyslu si ale sednout, položil na ni tašku. Vytáhla jsem mobil a křečovitě a velmi intenzivně jsem zírala do prázdné obrazovky. Divnej se začal přehrabovat v tašce a po chvíli mi před očima přelítl špičatý předmět. To mě přinutilo se podívat, a došlo mi, že mi před očima šermoval asi 20 centimetrovou pinzetou. Vypadalo to jako pinzeta, než to zmizelo zpátky v tašce. Spíš než šermoval tak nějak jako kouzelník když hůlkou čaruje, používal ty svoje podivný gesta. Samozřejmě by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal, jak mě vyděsil. Opět jsem zapíchla oči do mobilu, ale periferně jsem sledovala každý jeho další pohyb. Následovalo čarování s ruličkou toaletního papíru, do které byly zavinuté cigarety. Asi další kouzlo. Podívala jsem se rozpačitě přes uličku, kde seděl mladík a říkala jsem si, jestli mě ten čáryfuk bude chtít propíchnout tou pinzetou, doufám, že kluk přiskočí a včas ho srazí k zemi. Ještě těsně před tím, než zbalil fidlátka a zmizel, mi opět zašermoval něčím kovovým těsně před obličejem, nekoukla jsem se, ale vsadila bych se, že to byl nůž s dlouhou čepelí. Dost možná už pracovala moje vyhrocená fantrazie, ale vážně myslím, že byl. Hodil ho do tašky a odtančil k výstupu asi ve stanici Můstek. Klepala jsem se ještě v autobusu.
Třetí divnej.
Vypadal tak solidně.... když jsem nastoupila, úplně na konec hadovité tramvaje, bylo místo na dřevěné sedačce jen vedle něj. Padesátník, velice slušně oblečený s aktovkou. Hned jak se tramvaj rozjela, měla jsem pocit, že jsem špatně dosedla a sedím pánovi na kabátě, což se někdy u dvousedáků v MHD a s mojí ne zrovna mrňavou zadničkou stává. Poposedla jsem si tedy, abychom měli oba to svoje místo, ale za chvíli už jsem zase cítila, že se nějak tisknem. Znovu jsem se zavrtěla, abych zjistila, kde je moje část a ejhle, sedím na té svojí, ale on taky a jakoby se pořád natiskával víc. Ještě jsme nedojeli do další zastávky a jeho lýtko už se třelo o moje krásné nové petrolejové punčocháče a co víc! Když tramvaj zastavila na červené začal mi i funět do ucha...to už jsem vystřelila a jak potrefená kobyla jsem dusala v podpatcích napříč tělem tramvaje do nejvzdálenějšího místa. Mého postřeleného úprku si všimnul snad jen mladík, kterého jsem míjela s kdovíjakým výrazem, protože ten jeho se ptal CO JE? Když jsem pak vystoupila, třikrát jsem změnila obvyklou trasu domů a navštívila snad všechny obchody cestou a v DM drogerii jsem byla dokonce dvakrát.
Poslední divná.
Setkání s Lady v kloboučku se odehrálo v dopolední tramvaji, kdy jsme se se synem vraceli z odběrů krve. Nebrali mu jí zrovna málo a tak mu nebylo dobře, v poloprázdné tramvaji jsme si přirozeně sedli. Lady seděla přímo před námi. Jak jsem si ale po chvíli všimla, iritovali jí chlapec se svou matkou, kteří seděli přes uličku na místech označených pro invalidy. Kloboučková se stále otáčela jejich směrem a cosi vztekle mumlala. Její čas přišel, když nastoupily dvě starší dámy a stouply si o dost dál, než jsme všichni seděli. Lady nelenila a třemi skoky doskákala k dámám, ať se jdou posadit. Měla ale smůlu, protože dámy s poděkováním opakovaně odmítly. To ale fůrii neodradilo od akce a už zcela neskrývaně začala matku se synem častovat nadávkami. Ti ale nejspíš byli cizinci, protože si jí vůbec nevšímali a nakonec stejně vystoupili. Cítila jsem ve vzduchu problém, jakmile baba uvidí, že za ní sedí malej kluk. Můj malej. Byl to totiž přesně ten typ staré zlé zapšklé ženské, která nesnáší mladé lidi a sama zápasí s časem, což bylo vidět, jakmile jsem jí uviděla do tváře, když se rozhodla, že si přesedne z místa do uličky na místo k okénku a přitom se bůhvíproč celá otočila na nás....a jak zbystřila syna, bylo zle. Měl ke své smůle opřenou nohu o sedačku před sebou, kam si Kloboučková hodlala sednout a přestože se nedotýkal ani sedačky a už vůbec né jí, začala ho pěstičkou mlátit do nohy jak smyslů zbavená. A tady přišla moje chvíle, kdy jsem v očekávání problému měla připravenou palebnou smršť, kterou jsem jí zasypala co se do ní vešlo. Dvakrát něco pípla na protest a sedla si způsobně už zase jako správná Lady, a už se ani nehla. Jenže když pak vystupovala, všimla jsem si jak zase strká tou svou pěstičkou do mladíka, co vystupoval před ní. Sice se to nestalo, ale v hlavě se mi celý zbytek cesty odehrávalo zakončení téhle scénky, kdy se mladík lekne, zprudka se otočí, a nechtěně babě srazí z hlavy apartní klobouček a ona hystericky kníká ještě doteď na Karlově náměstí.
Chtěla jsem si cestováním MHD původně i oddechnout od kolon, ale zůstávám ve střehu.
