Jak jsem sázela fíkovník…

Na Velikonoce jsem se rozhodla odjed tradičně na slovenskou chalupu. Když jsme se synem dorazili, vyvětrali, zatopili a usedli do připravených křesílek na terase, ozvalo se z místního rozhlasu: „Vypočujtě si oznam“. 

Oznam byl o tom, že se příští den dopoledne do obce dostaví pojízdné zahradnictví s nabídkou stromků a keřů. Rozhodla jsem se, že si z dvakrát po sobě vyjmenovaného sortimentu čítajícího asi 50 druhů rostlin koupím jen fíkovník a malinu.

Ráno jsem skočila do auta a kromě fíkovníku a maliny jsem samozřejmě koupila ještě černý rybíz a jabloň. Pokukovala jsem ještě po švestko-meruňce, ale vypadalo to na obrázku dost zvláštně.

K hloubení jam pro nakoupené rostliny jsem se dostala až v neděli, den před Velikonočním pondělím.

Nutno říct, že Slováci všechny náboženské svátky striktně dodržují a Velikonoční obzvlášť, většinou je nikde v zahradě ani na dvoře nevidíte, a když ano, tak určitě ne pracovat. A tak jsem se snažila po zahradě chodit nenápadně a jen tak jakoby nic jsem poponášela nejdřív kýbl, pak konev a pak jsem za své tělo schovávala i motyku. Neexistuje ani pomyslet, natož vytvářet nějaký hluk a upozorňovat tak na sebe. Snažím se jejich svátky a tradice jako naplavenina respektovat, ale protože přijíždím jen na pár dní a nic nestíhám, v plánu jsou totiž vždy i návštěvy příbuzenstva, tak nenápadně pozoruji, co se děje u sousedů a když vidím na zahradě viset alespoň prádlo, jdu na věc. Prádlo totiž znamená, že se trochu pracuje alespoň uvnitř.

Když jsem zjistila, že vhodné stanoviště pro fíkovník je jižní strana a ideálně u zdi nebo nějaké stěny, místo bylo jasné. Bude trůnit u skoro stoleté kovárny, která nám na pozemku ještě stojí jako jediný původní objekt a víceméně čekáme, kdy spadne sama.

Dala jsem se do kopání. Asistovala mi zmíněná zrezlá motyka, také nejspíš ještě od původního majitele kováře, přesto slušný nástroj, od kterého divoce odskakovaly trsy ukopnuté trávy.

Kopu, kopu a najednou břink! Narazila jsem na něco kovového. Kopnu ještě asi třikrát a asi nějaká roura. Divná roura. Roura našikmo v zemi? Očišťuji v rukavicích objevenou věc, napůl stále vklíněnou v zemi. Velikostí a oválným tvarem je mi jasné, že o žádnou truhlu ani starodávný džbánek plný mincí nepůjde. Škoda.

Vyfotím nález a posílám příbuzenstvu a také hledám na internetu, co by to tak mohlo být, než najdu obrázek z nějaké stránky lovce pokladů, co se tvarem a atypickým výstupkem na konci velmi podobá mému nálezu. A ejhle, internet popisuje dělostřeleckou střelu z 2. světové. Velikostí a tvarem to odpovídá.

Co teď? Babo raď, syn odjel pryč, příbuzní nereagují, jsem tu jen já, motyka, fíkovník a divnověc v zemi.

Jako, hrabala bych ještě chvíli a zkusila na to přijít, co je to za věc, pak ale přemýšlím…chalupa z roku 1935, majitel kovář a jsem v  místě, kde bývali okolo v lesích partyzáni, tak co když…?Nenechám si urvat ruce…

Vyhledám telefonní číslo na pevnou na nejbližší služebnu policie a volám...“Dobrý den, já jsem tu při kopání na chalupě našla v zemi něco kovového …“. Policista na druhém konci požádá o zaslání fotografií na mobil. Po zhlédnutí fotek pak přijde zpráva: „Posílám hlídku“.

Do půl hodiny dorazí dva policisté, zkontrolují nález, a když jim ukážu obrázek z internetu, volají zpět na služebnu a domlouvají další postup. Posílají fotku pyrotechnikovi. Já se pomalu dekuju do chalupy a sleduju dění skrz otevřené dveře. Takže dorazí i pyrotechnik.

Protože se mezitím objevil větší počet osob na dvoře u sousedů, pro jistotu jim volám, ať se neděsí, že jsem jen vykopala nějaký předmět a protože se to podobá možná nějaké munici, posílají pyrotechnika. Moje milá sousedka mi vtipně hlásí, že už si mysleli, že jsem vykopala mrtvolu.

Na telefonu byla i sestřenice, která měla dorazit na návštěvu, kterou jsme zrušili, ale průběžně jsem jí informavala o dění a protože sestřenice už TO volala strejdovi, ten vzkazoval, že v obci měli posádku Němci a možné je všechno.

A závěr?

Nic dramatického. Když po 3 hodinách vyprávění si s policisty o nálezech v okolí dorazil pyrotechnik a bez jakékoliv štítu nebo robotického navaděče se pustil hned do kopání napřímo vlastními silami a svým rýčem, dorazil mě otázkou „A čo to je?“, přitom ukazoval na nález v zemi.

Po 30 minutách to vykopal, řekl, že stále neví co to je, střelu nevylučuje, ale možná je to kus nějakého závaží, násady, nebo jiného kovového předmětu, protože se to během kopání rozlomilo vejpůl. Každopádně si to odvezl, dal mi instrukce, kdybych zas něco objevila a odjel.

A já jsem nakonec měla kvalitně vykopanou jámu pro fíkovník a ten už v místě střely sedí v zemi.

Poklad snad tedy příště.