Zapomenutá v Hamburku...

V životě jsem, asi jako každý, zažila pár katastrof. Teda v danou chvíli se určitě o katastrofu jednalo. S odstupem času je to jen úsměvná vzpomínka, ale i tak mi trochu zatrne, když si vzpomenu, jak jsem se v tu chvíli cítila.

Stalo se to v Hamburku, když jsem jezdila jako servírka u Jídelních a lůžkových vozů, takže někdy před 20 lety, během pauzy na trase Praha- Hamburk- Drážďany- Kiel- Praha.

Do Hamburku, konkrétně části Altona, jsme jezdili poměrně často a na jiné trase jsme v této části města i spali na hotelu nedaleko nádraží. Často jsme tedy chodili nakupovat do nedalekého supermarketu ALDI, vzdáleného od nádraží asi 5 minut chůze.

Tenkrát jsem se rozhodla, že si během hodinové pauzy, kterou jsme v Altoně první den jízdy měli, před pokračováním zpět do Drážďan, skočím nakoupit. To bych ale nebyla já, abych se nezasekla u regálu s vybavením do kuchyně. Když jsem se koukla na hodinky, měla jsem pořád pocit, že mám ještě spoustu času, a tak koupím ještě tohle a tohle a ještě paštiku a víno. Čas se začal krátit a tak jsem směřovala pomalu ke kase. Až u kas při pohledu na hodinky jsem lehce zpanikařila. Ručička o dost poskočila a k mé smůle byly na všech kasách fronty. Tu, kterou jsem si vybrala, navíc zablokovala paní, žádající slevu na nějaké kupóny. Čas neúprosně odsekával minuty do blížícího se odjezdu, na kase přede mnou dva lidi a já se začala potit a přemýšlet, jestli plný vozík nenechám stát kde je a nebude lepší supermarket raději nenápadně rychle opustit. Musela bych ale projít kolem přísně vyhlížejícího sekuriťáka a ten by mě jistě poslal zpátky k vozíku, protože stál celkem na dohled. Fronta se ale najednou pohnula a já se rozhodla, že to tedy risknu i s nákupem.

Zakázala jsem si sledovat hodinky, když mi zbývalo do odjezdu něco kolem 10 minut. Přemlouvala jsem svůj vařící se mozek, že někdy přece minuta trvá hrozně dlouho, třeba u zubaře. Po dalších pár minutách jsem už na pokladní pás házela věci s příšerně rozklepanýma a zpocenýma rukama, vlastně jsem se chvěla nervozitou a stresem úplně celá. Mé chvatné pohyby, ale neměly ten správný efekt, když mě namísto zrychlení zpomalily padající a kutálející se všemi směry po zemi mandarinky, prudce odhozené mimo tašku. Když jsem konečně naházela všechen nákup do dvou velkých papírových tašek, popadla je, úprkem odparkovala vozík a běžela obtěžkaná k nádraží, nanáviděla jsem se, proč jsem nákup nenechala před kasami, protože jedna z věcí, které nesnáším, je běhání a hlavně dobíhání na poslední chvíli.

Proběhla jsem ulicí, která mi připadala nekonečná a směřovala k nádraží. Prolítla jsem boční vestibul, a už jsem přibíhala na první perón, kde stála naše souprava. Zbývalo mi asi 50 metrů, když se ozvalo zlověstné písknutí. Chybělo ještě asi 20 metrů k tlačítku na dveřích posledního vagónu, když se vlak lehce zhoupl a dal se do pohybu. A jsem v háji.

Věděla jsem moc dobře, že jakmile se vlak rozjede, dveře už za jízdy neotevřu, i kdybych teď zahodila tašky a s vypětím všech sil bych vlak dohonila. Dveře měly bezpečnostní systém.

Ještě chvíli jsem nevěřícně zírala na koncová červená světla, která se pomalu vzdalovala, a zoufale doufala, že mě třeba viděl mašinfíra ve zpětném zrcátku, zželí se a zastaví..,ale nestalo se, vlak nabíral rychlost, koncová světla se zmenšovala a za chvíli zmizel za zatáčkou. Stála jsem jak opařená.

Ještě ve mně pulsoval adrenalin, když mě napadlo taxíkem dohnat vlak na příští stanici Hamburk hlavní nádraží. Koukla jsem na hodinky a už jsem utíkala s taškama z nádraží Altona ven na stanoviště taxíků. Chvíli mě napadlo, jestli to má cenu, a hned jsem si odpověděla, že když bych to nezkusila, tak bych toho litovala.

Naskočila jsem do prvního, s tureckým řidičem, který mluvil špatně i německy natož anglicky a narvala tašky mezi nohy a na klín. Když řidič konečně pochopil slovo hlavní nádraží, pomalu se rozjel. Po chvíli rozpačité jízdy a mého poposedávání jsem se mu snažila všemožně vysvětlit, že potřebuji RYCHLE stihnout vlak, který mi právě ujel a záleží na každé vteřině a bušila jsem prstem na svoje hodinky. Ale buď mu chyběla empatie s uřícenou servírkou, nebo vůbec nepochopil, i když kýval hlavou a dál si za zvuku nějaké jejich písně, co se snažila vzbudit nebo uspat kobru v košíku, pobrukoval a jel dál svým želvím tempem. Tekly mi nervy. A navíc Turek neuměl ani řídit, když při zatáčení najel na obrubník. Cesta mi připadala jako okružní jízda Hamburkem a řidič, nejspíš až po 5 minutách přišel na to, kudy se jede na hlavní nádraží. Všechno se proti mě spiklo. Potkat nejzoufalejšího řidiče taxi v celým Hamburku v téhle situaci můžu jen já. Nervozita se ve mně ještě stupňovala s každou další oranžovou na semaforu, kterou nehodlal projet a prudce brzdil. To už jsem si i česky ulevila, že se mi to snad jenom zdá.

Když jsme konečně dojeli na hlavní nádraží, vystřelila jsem z taxíku a letěla hledat svůj vlak směřující do Drážďan. Bohužel jsem ale hlavní nádraží v Hamburku dobře neznala, protože jsme jím vždy jen projížděli, a než jsem se zorientovala, uběhly opět drahocenné minuty. Když už jsem se ocitla v horní části nádraží, odkud se k jednotlivým perónům scházelo dlouhými schody dolů na nástupiště, viděla jsem shora můj vlak stojící ještě ve stanici. Na vteřinu se mi ulevilo. Hnala jsem se ke správným, asi 12. schodům v pořadí, abych je seběhla a naskočila do vlaku. Čas nad schody ukazoval minutu do odjezdu když jsem na ně vbíhala. To musím stihnout! Chtěla jsem brát schody po dvou, ale plné tašky mi to nedovolily. Ještě 10 schodů… a opět to zlověstné písknutí a já v duchu křičela NE, NE, JEŠTĚ NE!!!! a modlila se, aby písknutí patřilo jinému vlaku. Už jsem byla v úrovni nástupiště, když se vlak rozjel.

Můj pohled visel přilepený na odjíždějící soupravě a snažil se ji zastavit, když nohy ještě setrvačností dobíhaly posledních pár kroků, než se zastavily a strnuly.

Udýchanou a zchvácenou mě přemohl pocit zoufalství a marnosti a chtělo se mi brečet.

Nebul káčo, můžeš si za to sama, vlepila jsem si pomyslnou facku a vzápětí se hned začala konejšit…klid…dýchej..to bude dobrý, to zvládneš, jako vždycky.

Zamířila jsem na vylidněném nástupišti k lavičce, ztěžka na ni dosedla a položila hlavu do dlaní a dělala jsem, že tam nejsem. Nechtěla jsem se potkat s žádným soucitným pohledem kohokoliv z protějších nástupišť.

Když jsem se uklidnila a dech s tepem už nabíhaly zase do svého klidného tempa, vytáhla jsem z tašky Haribo, otevřela pytlík a začala žvýkat barevná zelená a červená kolečka ve tvaru dudlíku, která jsem si pravidelně vozila domů. Tuhé gumové bonbóny absorbovaly vztek a cukr mi zas poslal do krve trochu energie.

Dostala jsi se do týhle blbý situace a tak jí teď musíš vyřešit. Nic se neděje, hlavně se z toho nepo... Pomalu se mi začal vracet úsměv a klid. Proč já se tady hroutim z takový blbosti ...a už jsem si představovala, jak to budu vyprávět kámarádkám, obzvlášť jedné, kterou vždycky pobaví, když se mi něco blbýho přihodí.

Bylo něco kolem 20.h večer.

V hlavě jsem si promítla scénář řešení situace č. 1, kdy bych mohla jít hledat hotel, případně jet zpátky na Altonu a přespat na hotelu s kolegy, kteří tam končili svou dnešní jízdu, a další den bych jen přistoupila do svého vlaku zase v Hamburku, až se vlak bude vracet z Drážďan přes Hamburg do Kielu. Jenže to by znamenalo, že 5 hodin cesty budou lidi bez obsluhy v soupravě a v 1.třídě, a z toho by mohl být problém, navíc by museli kolegové stíhat obsluhovat i barovou, mojí část jídeláku. Tahle varianta by taky znamenala, že se sice v klidu vyspím v Hamburku, ale než sem vlak dorazí, budu na nervy a kolegové budou naštvaní, protože ráno bývá z Drážďan docela frmol.

Scénář č. 2, pojedu do Drážďan a dopravím se na hotel v Drážďanech a ráno normálně vyjdeme společně, jakoby se nic nestalo.

Zvolila jsem č. 2.

Na informacích jsem zjistila, že mi jediný a poslední vlak do Drážďan jede asi za hodinu a půl, a to znamenalo, že v Drážďanech budu někdy kolem jedné hodiny v noci. Vzhledem k tomu, že z Drážďan jsme odjížděli už v 5h ráno, nebylo to pro mě zrovna povzbudivé zjištění, když jsem si uvědomila, že se do postele dostanu v nejlepším případě kolem 2. h v noci. Za blbost se ale platí. Takže jsem zaplatila 20 Euro za jízdenku, nic nepomohlo, že jsem měla firemní bílou kartu, se kterou jsem se měla zdarma pohybovat i v zahraničí v případě podobné nenadálé situace. Němka a její kolega za přepážkou ale tvrdili, že tato karta u nich neplatí, i když viděli můj zoufalý výraz a navíc jsem byla oblečená ve firemním stejnokroji, tedy nebylo pochyb, že jsem personál jídelního vozu.

Oni jsou Němci celkem fajn, ten jejich řád, přesnost a přísnost je někdy fajn…akorát v tuhle chvíli mi připadali jak studení čumáci.

Když jsem se pak potkala s kolegy ráno v hotelu na snídani, vyprávěli mi, že mysleli, že jsem někde v soupravě, když se vlak v Altoně rozjel a že přijdu prostě do jídeláku během pár minut. Když jsem ale nešla, zkoušeli mi volat na mobil. Jenže tenkrát šlo o můj první mobil a ne každý měl v té době roaming. Já ho neměla, dlouho jsem si myslela, že ho nepotřebuju, až do téhle zkušenosti. A nakonec mi moji milí kolegové ještě odsouhlasili, že jsem měla zvolit scénář číslo 1, že by se určitě nezlobili.

...

Docela nedávno jsem na jednom z nástupišť Smíchovského nádraží pozorovala jednotlivě se trousící lidi, jak dobíhají vlak směřující do Zadní Třebaně a také ceduli s časem odjezdu a samozřejmě i vlakvedoucího, jestli na ty opozdilce počká, než pískne... a každému jednomu jsem držela palce, ať počká...A počkal. I když už byly 2 minuty po odjezdu.