- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Je tedy pravda, že jsem se jako malé prtě trochu jako kluk chovala a když jsem si hrála venku, rychlostí blesku ze mě svlékali krásné volánkové šatičky a oblékali do hnusných košilek a kalhotek, abych šatičky nezamazala, což prý bylo pravidlo.
Taky jsem s oblibou utíkala...chvíle nepozornosti a frnk, už jsem lezla po střeše.Měli jsme okna přímo na střechu podchodu, stačilo vylézt na topení a otevřeným oknem jsem tam byla hned.Střecha byla prostorná,spojovala dvě budovy, spousta místa na hraní a vytahání hraček. Doma byla nejspíš nuda a máma se vybavovala na chodbě se sousedkou. K mé smůle (nebo možná spíš štěstí) v protějším domě sídlila veřejná bezpečnost - VB a měli okna přímo proti těm našim.Zelení pánové mě za oknem zbystřili a když jeden za mnou vylezl na střechu, myslela jsem asi že si se mnou jde hrát... a taky jo, byl hodnej a řekl, že mi nakreslí obrázek.Tak jsem s ním šla.Pamatuju si z toho, že mi kreslil obrázek s domečkem a ptal se mě kde bydlím,mlčela jsem jak zařezaná....dodnes si lámu hlavu, že je za celou dobu 4 hodin, které jsem u nich strávila nenapadlo, že jsem asi nespadla na střechu z nebe.
Z vyprávění pak vím, že mě hledal celý náš dům po celém sídlišti a další záhadou pro mě je, že ne moje rodiče, ale sousedku co měla dvojčata, napadlo jít na veřejnou bezpečnost nahlásit, že jsem se ztratila-sousedům.
Vím, že mi rodiče nenaplácali, přestože mi tím celou dobu paní sousedka-jinak moc hodná paní- vyhrožovala a já věděla, že bude zle. Nebylo. Dnes už chápu pocity všech ...
Pak jsem utekla ještě jednou, mohlo to být chvíli nato. Bylo to u babičky.Babi si potřebovala dojít nakoupit a asi mě nechtěla brát s sebou, posadila mě za klavír, dala mi na kraj klavíru oplatky Florenty, který jsem neměla ráda, dala mi tradičně hnusný kabátek ještě po mámě, abych se nezamazala a šla. Bouchat do klavíru mě bavilo asi tak 5 minut a začala jsem se nudit.Protože babi bydlela kousíček od křižovatky směrem na Prahu, venku za oknem se dělo víc než ve studeném pokoji se sušenkama.Myslím, že dokážu i dnes pochopit svůj tehdejší impuls vzít stoličku a odemknout si otočný zámek- žádná věda.Venku čekalo dobrodrůůůžo.Nevím jak jsem přešla rušnou křižovatku, ale pamatuju si z toho výletu jen to, že se na mě každou chvíli skláněl nějaký obr a pořád mě někdo obtěžoval nějakými otázkami, na které jsem zásadně neodpovídala...Výlet skončil, když mě jedna obryně oslovila jménem a zeptala se kde mám babičku, chytla mě za ruku a odvedla domů k babi.
Tohle období tipuji, že mi bylo tak maximálně 5 let, spíš ale míň.
Když mi bylo 13 narodila se moje mladší sestra...pokus o Pepu číslo dvě.
Ani ona se nejmenuje Pepina, a ani po nikom z dosahu porodního sálu, protože už se vědělo dopředu, že budem vítat holku.
Když bylo sestře něco kolem 2-3 let projevila se v ní stejná touha.Pamatuji si jako dneska, kdy já, o dva roky starší sestra a máma trávíme čas v kuchyni a nejmladší si hraje v pokoji.Já sedím zády k velkému oknu a máma stojí tradičně opřená u lednice, telefonuje a dívá se při tom z okna za mymi zády ven na ulici. Nevnímám její hovor, ale najednou slyším z jejích úst naléhavé lapání po dechu ve snaze něco říct a rukou ukazující z okna ven.Seběhly jsme se všechny k oknu, sluchátko telefonu zůstalo viset z lednice a my 3 pozorovaly nalepené za oknem naší malou, jak si ve sněhu v bačkůrkách vykračuje v tenkém tílku na doma a punčocháčích po protějším chodníku snad možná ještě s dudlíkem v puse si to pádí pryč.Ještě chvíli jsme tumpachově zíraly z okna než jsme se zmohly na pohyb úprku směrem ke dveřím.Také dodnes nechápu, jak mohla zdolat dvoje velké a těžko otevíratelné dveře a nepozorovaně projít kolem kuchyně....ale touha trhá okovy.
Utekla taky ještě jednou,opět v zimě a chvíli nato, stejně jako já.Tentokrát bez bačkor v břečce prý za sebou tahala punčocháče.Přivedla jí mámina známá od nedalekého nákupního centra. To už jsem byla na internátě. V duchu jsem se usmívala, že nám v žilách proudí holt stejná krev a když nás něco žene, tak prostě vyrážíme za zážitky.
Obě dvě jsme to udělaly jen dvakrát a pak už víckrát ne.
I můj syn zažil podobně jako my chvilku svobodného utíkání za dobrodružstvím malého trpaslíka ve velkém světě obrů... tohle se u nás asi dědí.
Dnes když opravdu chceme na chvíli zase utéct, stačí vypnout mobilní telefon, nechat ho doma a odjet někam pryč..
Další články autora |
Přebalit, vykoupat, umýt hlavu, pořádně promazat celé tělíčko... Skvělým parťákem pro takový večerní rituál je sebamed Baby. Sháníte-li jednoho...