Rozloučení v katedrále s posvěcením jeho další pouti by nevhodné nebylo, zejména pokud jde o mši. Premiérovi ale nepřísluší rozhodovat o tom, zda bude pořádat pohřeb, nejdříve se měl zeptat rodiny a církve. Pokorně, to především.
Vybavuje se mi můj bratr, který po smrti našeho otce nevyčkal ani šesti neděl zbývajících do dušiček a zatelefonoval, že prý abychom se sešli probrat otázky dědictví. Mne samozřejmě také ta otázka, že bude potřeba tyto věci vyřešit, napadla, a to několik týdnů po tatínkově skonu, avšak hned vzápětí jsem si řekl, že se asi sejdeme právě na Den zesnulých na rodinném mlýně, uložíme tatínkovu urnu do hrobu vedle maminčiny (tatínek byl nevěřící a ani maminka nepraktikovala) a poté věci přátelsky probereme. Bratr byl jiného názoru a mne mrzí, že jsem k jeho návrhu svolil, protože jeho režie předznamenala mnoho špatného co se následkem toho potom odehrálo.
Píšu o tom proto, že dnes máme premiéra, který zjevně neovládá základní otázky slušnosti a etiky. Neustupujme takovým věcem.
Bůh s námi, pokud ustupovat budem.
Jak to tedy měl udělat? Uměřeněji. Pouze projevit úctu Mistrovi, účast rodině, poděkovat jménem naší vlasti které má momentálně čest stát včele vlády za dílo, požádat - jménem vlády - arcibiskupství pražské o zvážení možnosti uspořádat obřad v Katedrále sv. Víta, nabídnout rodině pomoc s uspořádáním celé záležitosti a vyčkat odpovědi.
Zastyďte se, pane Babiši, prosím Vás o to. Děkuji.
S přáním všeho dobra.
Přirozeně že rozhodnutí, zda smuteční obřad v katedrále povolí, záleží potom na rozhodnutí církve osobou kardinála Duky. Ten už se, jak víme, vyslovil, řekl, že záleží na přání rodiny.
Zazněl také hlas profesora Tomáše Halíka. Jeho hlasu v této věci si velmi vážím: Celý premiérův nápad označil za naprostou devalvaci hodnot. A uznávám, že je pravda, že něco jiného je například sloužit mši v hlavní katedrále země za zesnulého a něco jiného umožnit komukoli z nás smrtelných, aby jeho pohřeb byl vypraven z hlavního svatostánku země bez toho, že by za života projevoval svoji větší sounáležitost s vírou, kterou věřící nosí ve svém srdci. V tom s msgre. Tomášem Halíkem prostě souhlasit musím.
Čtenář mi vytkl, že se vyjadřuji k úmrtí: To ne, vyjadřuji se k chování premiéra státu, do něhož jsem byl zrozen. Názor, ze protože katedrala patří státu, je právo premiéra o ní rozhodovat, neprijimam, neboť zakládací listina katedrály neumožnovala její zestátnění státem, a to ani státem vedeným komunisty. Nehledě na to, ze by bylo slušností požádat arcibiskupa ve jménu jejíž jím zastupovane církve katedrala vznikla.
Jiný čtenář mi vytkl, že prý Kdo chce psa bíti. To ne, jen si na diskusním serveru dovoluji upozornit, že mi toto premiérovo chování není příjemné.
Třetí čtenář mne upozornil, že premiér byl přece možná s kardinálem předem domluven. V tom případě bylo ale povinností premiéra takovou skutečnost zmínit.
