Jak dvě třistaleté lípy přežily

Honza povídá: teď už se s tím nic dělat nedá, když lípy leží. Jirka povídá: úžasně se to tu tím prosvětlilo. A bajka povídá: kdo skácí lípu, do roka zemře.

Úvodem dopisuji s odstupem čtyřech let od napsání původního textu závěr:   Pařezy obou lip zprudka obrazily, dnes na místě obou stromů roste už nejméně třímetrový mnohočetný mladý kmen na staletých hlubokých a pevných kořenech, a má se čile k světu. Než by živořil a rozpadal se ten starý kmen, rostou oba stromy, které pamatují konec 17. století a které jsem měl za mrtvé, dál. Kéž by tak šlo zmladit nás, lidi. Řekl bych, že tenhle hloubkový záchranný řez oba stromy spasil, nezpráchnivěly ale žijí, budou zde ještě za dvě stě pět set roků. Vyživuje je horský pramen.

Klempíř mi povídá: ty stromy tak blízko u domu, přivozují mech na střešním plechu a listí v okapech, měl byste je nechat skácet. Já na to, že jsou krásné. A on: jsou moc blízko baráku, musí jít pryč. Vedli jsme potom řeč o tom, že můj soused a vlastně kamarád je má rád a byl by proti. Ještě bych rád, abyste věděli, že když jsem do toho domu s lipami šest metrů od zadního vchodu přišel poprvé, tedy před necelými dvěma lety, ještě než jsem ho koupil, tak jsem se oběma těm obrovitým třicet metrů vysokým stromům obdivoval. A samotného mne ani jedinkrát nenapadlo, že bych jim zkřivil byť jediný lístek nebo větévku, tím méně, že bych do nich nechal zatnout zuby pily. Až jednou, vloni na sklonku léta to bylo, soused, Honza, který měl ty lípy tak rád, možná i proto, že tu vísku znal od nejranějšího dětství, pocházejí z ní totiž oba jeho rodiče, povídá: měl bys dát na chalupu okapy, nejsou tam už léta, voda jde pod barák, a to je špatné. A tak jsem zavolal ty klempíře, z nichž starší pak na místě znovu hovořil o nutnosti lípy skácet, z důvodu ochrany domu.
 Tři sta let tam stály.
   Sám jsem před několika lety jsem vysadil vlastníma rukama a z mého vlastního rozhodnutí na jednom svém pozemku lipovou alej o sto jedincích, a radoval jsem se, jaké to bude jednou krásné, až narostou, zmohutní. A před nějakými osmnácti roky jsem pod hrozbou exekuce danou protiprávním výnosem finančního úřadu musel bez odvolání prodat hektar lipového lesa, padesát let starého, na který jsem si dříve dva roky šetřil, když jsem jej splácel. Tak až všechny ty stovky lip, které jsem miloval, dorostou do mohutnosti těchto dvou velikánů, bylo by téhle dvojici už šest století... A tak dále. jsem barbar? Pravda, žádná z nich nestála hnedka u domu jako tyhle dvě, co byly také "moje". Lípy ovšem, tak jako vše na tom širém světě nepatří nikomu z nás, nýbrž samy sobě.
  V souvislosti s jejich skácením jsem byl povinen požádat o rozhodnutí úřady. Na to mne onen klempíř upozornil. Když ve mně bolavé rozhodnutí dozrálo, zatelefonoval jsem na úřad příslušného bývalého okresního města, kde nyní mají kancelář plnou ekologů v úřadu ochrany přírody, a dotázal jsem se jich, jak mám zažádat. Odpověď zněla, že jestli ten strom není chráněný státem, postačí požádat o souhlas místně příslušný obecní úřad, ten ve věci že vydá rozhodnutí, zda stromy padnou smějí nebo jestli ne. Tak jsem tak učinil. Do měsíce jsem obdržel rozhodnutí, s kulatým razítkem se státním znakem České republiky, že stromy mi obec zastupující v té věci Republiku českou, mi oba stromy porazit povoluje. Den po té, kdy podle data na povolení vypršela odvolací lhůta, klempíř se svým synem a pilou přijeli. Neviděl jsem to, nebyl jsem u toho.
   Dnes jsem viděl, jak oběma dvěma těm stromům skáceným týden před koncem března vyrašily listy, jako by tělo ještě žilo. A ono tedy žije. Možná, kdybych ještě během několika dnů strom napojil na nějaký náhradní oběh, nedošlo by ke skáze jinak neodvratné. Jako se to dělá u člověka při operaci. Ale jak? Z pařezu valí míza, ó, doposud nikdy jsem neviděl takový její proud. Ale tenhle proud dá zahynou kořenům, protože nemá kam stoupat, dokonává to zmrtvení.
   Honza mne nehuboval, když mi dnes znovu tu věc připomínal. Jen se podivil, že já, dříve novinář, jehož "povinností jako majitele pozemku bylo ty lípy chránit před vším... nechápu tu hodnotu krajiny, jakou s ní měla".
   Jen si ještě dovolím dodat, že na místě se byl podívat - ještě před kácením - člen obecní komise pro životní prostředí - dřevař - a ten prohlásil: ty stromy "jsou ztrouchnivělé, musejí dolů."  Přísahám, že jsem ho v jeho názoru nijak nepodporoval ani neovlivňoval, kdyby řekl: jsou zdravé, a běžel s tím za starostou a na místě podal proti jeho rozhodnutí o skácení odvolání, povolení by padlo, neboť kácet se smí jen do konce března a to by běžela odvolací lhůta znamenající odklad  a on během toho mohl podat návrh na jejich prohlášení za památné stromy.

   Zpětně mne to mrzí, myslel jsem, že když on, z moci svého úřadu a lesáckého úsudku, nadaný pravomocí přezkušovanou všemi těmi úředníky na ministerstvu životního prostředí a tedy pod kontrolou nejširší veřejnosti, chce-li ta ovlivňovat život v naší zemi, k čemuž prostě musí využívat zákon a boje o něj, řekl: jsou uvnitř trouchnivé, musejí dolů, že je to pravda. Vždyť i moji známí a kamarádi, se kterými jsem to konzultoval, když jsem jim napsal tento jeho verdikt, odpověděli: tak to jo.
   A tak, aniž bych se chtěl vyvinit se ptám: co k čertu děláme, že trpíme takové diletanty s kulatými razítky řídit, ba velet v ČR.
   Moje milé lípy, uděláme z vás sochy, leda by někdo rychle poradil, jak vás udržet při životě.