Zrychlování mezilidské čtenářské komunikace

Kdy začal člověk rozumný neboli homo sapiens číst? Nemohlo to být dříve, než vzniklo písmo.  A to se stalo před deseti tisíci lety. Kdy začal člověk číst SMSky? Nemohlo to být dříve, než začaly být na ně uzpůsobeny mobily. A to je – přibližně řečeno – v masovém měřítku zhruba před deseti lety. Poměr dob je tisíc ku jedné. I mezi těmito krajnostmi najdeme určité kulaté historické mezníky. Je to fascinující zamyšlení…

V dalším textu budu doby vzniku historických mezníků poněkud zaokrouhlovat, aby vynikl jejich vzájemný poměr. Detailisté, neberte ty údaje úplně doslova, mi jde zejména o to ukázat exponenciální zkracování těchto dob, úžasné zrychlování celého toho procesu.

Začalo to v dávné Mezopotámii různými hliněnými destičkami, kužely nebo kotouči s různými čarami a otvory na povrchu. Obchodní převaděč  ovcí dostal na cestu od prodejce ke kupci zapečetěnou hliněnou kouli, a v ní stejný počet malých kamínků, jako byl počet ovcí. Kupec při dodávce tu kouli rozpečetil a otevřel. Počet kamínků musel souhlasit s počtem ovcí – byl to důkaz, že převaděč cestou žádnou z ovcí nezašantročil, nesnědl, neprodal bokem na svůj vlastní účet. A brzy si prodejce řekl: „Nač zavírat do duté koule kamínky, když mohu udělat do hliněné nebo kamenné destičky stejný počet nesmazatelných vrypů, a to přímo na povrch. A hle – bylo zde fixované informační sdělení, tedy první písmo. Bratru tisíce let před prvními hieroglyfy.

Asi pět tisíc let existuje plnohodnotné písmo vyjadřující většinu toho, co uměla mluvená řeč. Po piktogramech hieroglyfy, pak klínové písmo atd.

Asi pět set let se písmo tiskne  –  od dob Gutenberga. Opět jde o obrovský skok v intenzitě tvorby fixovaných informací – a tedy i v intenzitě jejich myšlenkového zpracování, tedy čtení.

Asi dvě stě let se, zejména ve světových metropolích, tiskne aktuálně denně, co je nového – tedy existují noviny.

Asi sto let máme film, rozhlas, televizi. Text a s ním i obraz začaly být vidět i v pohyblivé podobě, začalo to být slyšet. Zrodil se pojem multimédia.

Asi padesát let máme počítače. Ty první už déle, ale to byly spíše hračičky pro úzký okruh badatelských výzkumníků. Asi padesát let jsou zde ve významnějším počtu ty sálové obludy, hrčivé, šumivé svou nutnou ventilací superčistého vzduchu, nicméně produkující nově zpracované informace pro lidi opět skokově intenzivněji než tištěné knihy.

Asi polovinu této minulosti, tedy asi dvacet pět let, máme osobní kalkulačky a osobní počítače. K těm osobním už si jedinec nemusel přisedávat v bílém plášti a sterilizovaných bílých galoších. Dělal si na nich, co sám individuálně chtěl, pokud to tedy uměl.

A posledních zhruba deset let jsou plně a masově rozvinuté chytré mobily, notebooky, netbooky, tablety, všem dostupné kopírky, skenery, tiskárny...  Plus světová komunikační síť, velký internacionální Net.

Informace jsou kolem nás jako vzduch v ovzduší. Jen se, člověče, nadechni, kdekoliv jakkoliv čehokoliv.

Co to udělá s chudákem lidským mozkem, po tisíciletí zhruba pořád stejně vyvinutým, to na některých důsledcích sledujeme už nyní. Ale jiné důsledky, zatím se neprojevivší, mohou být, jak se trefně říká třeba v politice, opravdu nedozírné.

Bude se  v blízké budoucnosti ještě vůbec klasickým způsobem ve školách učit? Vždyť tisíce let bylo školní vzdělávání hlavně nalejvárnou faktů, protože fakta byla těžko, přetěžko k sehnání. 

Bude stále existovat něco jako dobrá rada jednoho člověka druhému? Vždyť radu všeho druhu o čemkoliv už si každý bude moci najít sám, bez přímého tázání se jiného živého člověka.

V té záplavě samozřejmě vzrůstá u většiny lidí, zejména mladší generace, nepříjemný pocit typu „nevím, čemu se mám věnovat dříve“. Tedy paralyzované rozhodování. Vzrůstá pravděpodobnost, že v tom valícím se oceánu faktů právě kvůli té rozhodovací paralýze bude logicky přibývat jedinců, kteří prostě pominuli ty opravdu nej nejzákladnější fakta a údaje. Až z toho starší generaci budou vstávat vlasy na hlavě: „Jak to, že neznáš tak základní věci, ty mladý internetový debile?“ A mladší generace bude na to reagovat s energií sobě vlastní: „Na co by mi to bylo znát je, ty předpotopní mastodonte z pravěku? Mně zajímá jen to, co je hustý, a ne to, co je nudný.“

Zkrátka, můžeme se dočkat řady překvapení. Mezigeneračních, vzdělávacích, komunikačních, jiných. Ještě že existuje obor zvaný racionální čtení, který se aspoň trochu snaží udržet člověku  jakžtakž glanc při výběru a mozkovém zpracování toho nedohlédnutelného mračna kobylek – pardon – informací.

Jak to všechno bude – to už není jedna pravda, ale milion různých pravd. Nebo spíše tipů, odhadů, názorů do diskusí.

Nikdo už nikdy jednoznačně nerozhodne. Ale bavit se o tom jistě můžeme. Informace jsou vliv, vliv je moc, moc je opium, kolem zisků a ztrát moci se točí svět.

 Málokteré téma je dnes  tak hodně in.