Wimbledon – velký ostravský úspěch

Tak vlastně Ivan Lendl nakonec svým způsobem wimbledonský titul získal… Když mu jej Andy Murray při proslovu na kurtu  s díkem věnoval, poprvé zahrál na dosud ledově klidné tváři synka z Komenského sadů úsměv.

Anglický smysl pro férovost se projevil i v televizním přenosu. První záběry do hlediště po posledním vítězném míčku Andyho měly toto pořadí – přítelkyně Kim, pak Andyho maminka… a pak už trenér Ivan. Britský ministerský předseda v hledišti tentokrát za Ostravákem v pořadí záběrů zaostal.

A proč zmiňuji své rodné město, když už tam ani já ani Ivan Lendl desítky let nežijeme? Ivan Lendl je totiž podle mne jako Ostrava sama – tvrdá výchova, nedávat najevo emoce, nekecat, řečičky zkrátit na nejnutnější minimum, mlčky a soustředěně dělat svou těžkou práci na co nejlepší světové úrovni.

Vybavil jsem si šestnáct roků staré oslavy sta let našeho (tj. Ivanova, mého a tisíců dalších) gymnázia, dříve známého jako Šmeralka, dnes opět Matičního gymnázia. Jsem rád, že jsem spolu s Ivanem (a s Ladislavem Špačkem a několika dalšími významnými absolventy) mohl být spoluautorem almanachu k tomuto velkému kulatému jubileu. Jsem rád, že jsem s Ivanem měli společného třídního profesora. Já odmaturoval, Ivan přišel do prváku, takže můj třídní vyfasoval jeho třídu. Přesto že Ivan měl kvůli svému sportu individuální studijní plán, plnil své studijní úkoly – jak jinak – nesmírně poctivě a pracovitě. A to nebylo nic lehkého na vzdělávacím ústavu, kde trojka na vysvědčení byla jako jednička na běžném českém gymnáziu a jednička byla obdobou vystudované vysoké školy.

Vybavuji si i další osobnosti, kterým  dal tvrdě pracovní ráz Ostravy do vínku i jejich přístup k povinnostem, kázeň, skromnost – a to samozřejmě nejen v práci fyzické, ale i v té nejsofistikovanější práci duševní. Z mladších osobností jmenujme například doktora Bohdana Pomahače. Nebo Věru Špinarovou s hlasem férově čistým a mocným jako město samo. Z širšího regionu Ostravska pak třeba Emila Zátopka nebo Sigmunda Freuda. Poznal jsem v tomto městě i řadu bezejmenných, kteří, kdyby odešli do Prahy, jsou dávno v učebnicích a mainstreamových médiích. Ale takhle podávali své světové výkony tiše, bez slávy a ovací… což hodnotu jejich činů nijak nesnižuje. Vzpomínám třeba na spolužáka Milana Buchtu, skvělého programátora, se kterým jsem před třiceti lety dělal první český (a možná první světový) na dálku přenášený software k rychlému čtení. Milan Buchta vždy držel dané slovo, byl nesmírně houževnatý a s touto svou houževnatostí také rád zdolával Beskydy i nejvyšší evropské hory. Na dávné Beskydské stovce (100 km nonstop za 24 hodin) a Beskydské stopadesátce (150 km za 36 hodin) se s jejich bezkonkurenčními celkovými převýšeními vytrénoval – a pak mohl levou zadní zdolat Mont Blanc. Po návratu mi vyprávěl, jak tam v Alpách cizinci měli přilby, lana, supermoderní drahé vybavení – ale Milan je předbíhal jen tak, pěšky bez výbavy. Ti cizinci dělali trasu z výchozího tábora na vrchol a zpět v průměru za osm hodin, Milan to udělal za pět hodin. Jinak by totiž nestihl vlak zpět – a v pondělí ráno přece bez debaty musel do svého NHKG včas na šichtu…

Mnohé ze severomoravských osobností v historii zakoply o Prahu. Co bylo podle světa na světové úrovni, to nebylo dost dobré některým pražským autoritám, aby to uznaly jako dobré na celostátní úrovni našeho státu. (Třeba Leoš Janáček by mohl dlouho trpce vyprávět, a s ním stovky dalších osobností.) A tak těm osobnostem většinou nezbývalo nic jiného než emigrovat. Jakou roli hrála pražská brzda v kariéře a emigraci Ivana Lendla, to vím jen z druhé ruky – a nechci zde šířit nepřesné údaje. Zeptejte se raději někdy jeho samotného.

V Praze jsem za svůj život také poznal tisíce skvělých žáků a přátel; čtenářů mých knih je v matce měst jistě šestimístný počet. Posledních třicet let života se velká část mé práce odehrává právě tam. Zdravím :-)

Ale rodné město je rodné město. Poslední roky zeptané, skoro vymírající. Nehodící se do doby, kdy poctivou práci a tichou nenápadnou kázeň (i tu nejsložitější duševní práci a nejnáročnější kázeň) zatlačují do pozadí úpadek mravů, řečnické mlácení prázdné slámy, sobecký pragmatizmus pohrdající nějakými zásadami.

Tak tohle město dnes může být zase trochu hrdé a zvednout hlavu. Lesk zlatého wimbledonského poháru pro vítěze dvouhry (a pro trenéra toho vítěze) září i na toto obrovské město pod Beskydami a na jeho lidi.