Vztah Západu k nám – neokolonialismus!

Dlouho jsem měl neblahé tušení, jaké má s námi celá ta slavná bruselská EU, celý ten lesklý euroatlantický Západ skutečné záměry. Přemýšlíval jsem u výstižných blogů například Františka Matějky nebo Dušana Streita, ale to pravé pojmenování, ten hřebíček udeřený přesně na hlavičku jsem zaslechl až před pár dny z úst jednoho skvělého českého manažera při konzultaci – neokolonialismus!

Ale pojďme popořádku.

Drobné signály, že na sametové revoluci a na našem návratu do náruče Evropy není zase všechno až tak kladné a úžasné, přicházely už brzy po roce 1989:

-         Příliv našich koupěchtivých lidí za šumavskou hranici – a fakt, že ve východních Bavorech si obchodníci tak dokonale vyčistili sklady od všeho, co oni sami považovali za ležáky, že takto důsledně se jim to nepovedlo desítky let předtím.

-         Pak podvody ve velkém, kdy staré struktury využívaly svého náskoku účelových známostí před těmi, kteří za normalizace byli diskriminováni.

-         No a pak ve školství: Dobře, předobře si pamatuji, jak hodně na špici v nadšeném obdivování normalizačního režimu museli být právě ti, kteří byli v sedmdesátých či osmdesátých letech přijímání po maturitě ke studiu na pedagogických fakultách univerzit či na humanitní učitelské kombinace filozofických fakult. Právě na tyto fakulty měli přístup jen ti nejvíce „kovaní“.

(Poznámka: Nechci házet všechny tehdy vystudovavší PhDry apod. do jednoho pytle. Mám mezi nimi hodně přátel, kolegů, lidí obdivuhodných kladných vlastností, které právě pro tyto vlastnosti obdivuji. Nicméně mladší generaci je třeba připomenout, že právě na tyto fakulty byl poměr zájemců a přijatých nejkrutější, právě tam na rozdíl od všech jiných oborů rozhodovaly ony „kádrové předpoklady“ celé rodiny i „politická angažovanost“ samotného mladého uchazeče v největší míře. Právě tam měli ti slušní a zásadoví, byť špičkově talentovaní a pilní, nejdůraznější STOP. Když mnozí dnešní mladí kritizují své starší učitele, měli by také trochu myslet i na toto.)

Ten třetí signál jsem si mohl více uvědomit, když jsem (z dnešního pohledu naivně) chtěl dostat naše střední školství na světovou špičku zavedením svých multimetod. Co jiného se dalo očekávat od starých struktur než lhostejnost, přehlíživost, brždění, panická obava, aby si jejich péči o vzdělanost národa společnost nemohla porovnat s péčí a kreativitou jiných schopných lidí.

Ten třetí signál jsem si mohl lépe a dříve uvědomit, když třeba kolegovi doktoru Nepustilovi tehdejší ministerstvo školství v devadesátých letech ostudně zacházelo s jeho návrhem skvělé metody na lepší výuku angličtiny. Pan Nepustil mi kdysi v Brně osobně sdělil zákulisí: Podle jeho svědectví ministerstvo z osmi rozsáhlých dílů jeho projektu sedm dílů hned ztratilo, ale ztráta a zašantročení úředníkům nebránily, aby ony ztracené díly poté velkopansky „podrobně odborně posoudili“ – samozřejmě negativně. A odmítli zavést. Nebylo to podle sovětského vzoru ani podle západního amerického vzoru. A tito naši úředníci to svým založením nejspíše neuměli jinak než podle zahraničního vzoru. Bylo to "pouze" české a skvělé.

No – raději pozdě než nikdy – marnost svých pokusů jít oficiální cestou jsem si přece jen uvědomil nikoli nejdříve, avšak ještě relativně brzy. A přestal ztrácet drahocenný výzkumný čas nějakými dopisy a žádostmi. A věnoval jej založení a budování paralelního školství s multimetodami. Zejména začátek devadesátých let byl pro mne hektický – obyvatelstvo naléhavě potřebovalo naučit se anglicky, nebo aspoň naučit se, jak se naučit. Rychlé zvládnutí angličtiny bylo jedním z nejnápadnějších znaků, kterými se mé kurzy rychlého čtení lišily od západních „speedreadingů“. Mezi lid český se postupně dostalo více než sto čtyřicet tisíc výtisků knížky o tomto know-how, ve čtyřech jazykových verzích (česky, slovensky, německy, anglicky). A bohužel i tisíce černých padělků, pirátských kopií.

Třetí vydání této lingvopedické knihy bylo nejprodávanějším zbožím mezinárodní výstavy Expolingua Praha 1992. To jsem měl ještě naivní představy o „skvělých a férových“ kolezích ze Západu. Jeden Angličan tehdy trávil hodně času u stánku naší malé vzdělávací firmy a viděl, že o malou pedagogickou brožurku s multimetodami je desetkrát větší zájem než o učební pomůcky od tak renomovaných nakladatelství jako jsou ta z Oxfordu nebo Cambridge. Na závěr výstavy jsem tomu anglickému kolegovi dal pracně namnožené a hezky sepnuté anglicky psané vlastní materiály s tím, že on to podle svých slov „jistojistě a určitě“ ukáže tam na tom skvělém Západě na příslušných místech, že to tam bude publikováno, že o mně tam budou vědět atd.

Houby – jistě to někde ztratil nebo možná dokonce opsal a vydal pod jménem někoho jiného.

Takže – mnozí s onoho obdivovaného Západu viděli otevření trhů států střední Evropy hlavně jako příležitost k drancování.

Nejsmutnější je fakt, jak strašlivě jim mnozí naši lidé v tomto jejich počínání jdou na ruku. Ve vlezdoprdelismu, zdá se, skutečně ČR nemá mezi bývalými státy Varšavské smlouvy konkurenci.

Vezměte si jen příklad kousíčku know-how z oblasti time managementu – takzvané „čtyři kvadranty“ pracovních úkolů tříděné pode důležitosti a naléhavosti. První známý člověk, kterému toto know-how pomáhalo, byl americký prezident Eisenhower. První expert, který tento kousek know-how publikačně a pedagogicky proslavil, byl americký expert Stephen Covey. Osobně k nám před časem přijel přednášet za cenu zhruba jeden milion korun za jednodenní přednášku. Budiž, špičkový expert si to zaslouží, obdobně jako špičkový tenista nebo hokejista.

Ale toto know-how o čtyřech kvadrantech mají nyní ve svých učebnicích všechny americké jedenáctileté děti, žákyně a žáci veřejných škol, public elementary schools! Spolu s dalšími základy time managementu – každému mohu ukázat pár ofocených stránek z jejich učebnic, které my bychom asi podomácku nazvali Vlastivěda.

Ale to nejlepší přijde nakonec: Ono know-how jedenáctiletých amerických dětí, jen poněkud opentlené odborně znějícími výrazy, údajně nabízejí nějací vzdělávači v Praze na krátkodobých seminářích pro české top manažery, údajně za cenu kolem sto tisíc korun na jeden den školení (za každého jednotlivce). A české specifikum je v tom, že ti čeští top manažeři na to skutečně chodí. Myslím, že Polák nebo Maďar by tak ochotně nechodil a neplatil. Kořistinický Američan se musí tetelit radostí, kolik že to je ochotna zaplatit vzdělaná česká hlava za to, co jedenáctiletý Američánek má jako součást základního vzdělání. A chuť Američana vydrancovat tento "přiblblý" národ jen roste. Co jiného si takoví "primitivové" ze střední Evropy zaslouží, ne?

Nebo si vezměte nějaké známé internetové portály nabízející e-knihy a audioknihy. Cena určité naučné publikace od Američana a srovnatelné publikace od Čecha – bývají v poměru i patnáct ku jedné ve prospěch Američana. Samozřejmě, nabídnout si na svobodném trhu může kdo chce jak chce, i třeba bižuterii desetkrát dráže než diamanty (pokud nedělá klamavou reklamu). Ale – opět české specifikum – ty patnáctkrát dražší publikace se českým zájemcům  docela prodávají…

Na obdobných knižních prodejních portálech třeba v Polsku jsem takovéto křiklavé cenové rozdíly nenašel, tam své domácí experty tak strašlivě nepodceňují.

Další případ českého vlezdoprdelizmu: Česká novinářka letěla přes oceán udělat rozhovor do barevných novin s jednou hollywoodskou hvězdou. Přišla ke hvězdě, podaly si ruce, herečka jí vesele a bezprostředně nabídla tykání - ovšem pražská novinářka se nesměle, chvějícím se hlasem plným ponížené pokory zeptala, zda si může vedle sedící megastar také sednout. Že počítala s tím, že bude muset vedle té sedící západní „polobohyně“ celý rozhovor stát.

Oč je centrum českého státu podlézavější směrem kamkoliv na západ, o to bývá povýšenější směrem na východ. Mnohokrát už písničkář Pavel Dobeš veřejně konstatoval, že pro Pražáky na východ od Horních Počernic začíná Asie. (Opět, nechci se v žádném případě dotknout všech Pražanů – ty tisíce svých skvělých pražských žáků a přátel a desetitisíce pražských čtenářů srdečně zdravím.)

Říká se, že pražská pýcha byla vlastně hlavní příčinou rozpadu Československa 1992. Že kdysi i Konrád Henlein chtěl nejdříve spolupracovat s Prahou a až po jejím přezíravém postoji se stal nepřítelem. Pražák, byť vzdělaný, často neumí ani základních pár set polských slovíček, která se východní Moravan naučí po málo týdnech sledování polské televize. A i kdyby polskou televizi nesledoval – tak Polsko je přece blízký a příbuzný soused! Byly zaznamenány i případy, kdy Čech ze středočeské oblasti mluvil s Polákem anglicky.

Pamatujete, přátelé, ze školní povinné četby na Gogolova Revizora? Zvláštní týpek, ten revizor – čím podlézavější jedním směrem, tím arogantnější směrem opačným.

Západní kořistnický pragmatismus a česká podlézavost směrem na západ, která vykořisťující  ruku západního cizince při tom všem  okrádání ještě uctivě líbá – to je tedy vskutku kombinace!

A nakonec návrat k titulku tohoto článku: Moje konzultace probíhala ve firmě, jakých je u nás mnoho. Pobočka plná chytrých lidí v ČR, centrála a šéfové na Západě. Šéfové velkopansky určí českým zaměstnancům sortiment k výrobě. Češi se znalostí trhu protestují, že zrovna tyhle druhy výrobků budou ležáky. Zahraniční centrála si ovšem silou nadřízenosti prosadí své. Vzniknou ležáky. Centrála kritizuje českou pobočku, jak to, že vyrábí ležáky.

Ten konzultovaný český manažer je  pěkný, úhledný a pěstěný, zralý, vzdělaný a nesmírně zkušený muž v nejlepších letech. Připomíná vzhledem Seana Conneryho – také má ode mne při vzdělávání tuto přezdívku. A právě z jeho úst nedávno zazněla ta jednoslovná výstižná charakteristika hospodářského vztahu Západu k ČR.

Neokolonialismus!