Je to přesně dvacet let, kdy jsem začal podrobně aplikovat svou metodiku rychlého čtení a racionálního čtení na tu oblast, kde se nejvíce lišila od různých zahraničích „speedreadingů“ apod. Angličan či Američan je schopen, ochoten a mnohdy i velmi dobře způsobilý učit leccos. Nicméně, ani ve snu by typického Angličana či Američana nenapadlo, že je životně důležité umět cizí jazyky.
Takže umění efektivně studovat cizí jazyk oni do svých zahraničních speedreadingů ((knih, kurzů) nezařazovali. Já však ano, a s co největším důrazem.
Od počátku mých tržních kurzů rychlého čtení v roce 1984 mi bylo jasné, že největším nebezpečím a největším zdrojem možných předsudků široké veřejnosti bude hrozba povrchnosti. Nedůvěřivé obavy, že si při zrychleném čtení neohlídám neklesající chápavost přečteného textu, vyjadřovali i tak chytří a zkušení lidé, do nichž bych to nikdy neřekl. Bránil jsem se takovýmto dotazům (typu „Rychlé čtení - hm, není to povrchní, Davide?“) a vysvětloval pořád dokola, že právě onen komplex schopností a dovedností duševní práce zvaný mnou „rychlé čtení“ nebo též „rychločtení“ je nejlepším bičem na čtenářskou povrchnost či nadměrnou zapomnětlivost nebo roztržitost. Vysvětloval jsem to tazatelům zpočátku nadšeně, pak ještě dlouho trpělivě, pak už se špatně skrývanou nevrlostí. To víte – když něco vysvětlíte v nejlepší snaze i na veřejnosti a v médiích devadesát devět krát a dostanete stejně tu otázku posté, tak už byste asi vyletěli z kůže.
Poslední kapkou, kterou pohár mé trpělivosti přetekl, byl dotaz jednoho z nejbystřejších lidí tehdejší mediální scény, geniálního reportéra Mladého světa Rudy Křesťana. Já jsem seděl v rozhlasovém studiu s moderátorkou Dášou Misařovou, Křesťan byl na telefonu. Sršící espritem, skvělý… a najednou se mne tento polobůh žurnalistického nebe zeptal: „„Rychlé čtení - hm, není to povrchní, Davide?“
Přes stisknuté zuby jsem slušně a zdvořile procedil svou odpověď – stejnou již posté. A zařekl se: Jen počkejte, vy pochybovači! Já přečtu svou vlastní metodikou rychlého čtení (kterému jsem raději říkal též i „racionální čtení“, aby bylo jasné, že to zahrnuje i rychlostudium) čtyři díly učebnice „Angličtina pro jazykové školy“, přečtu je aspoň pětkrát rychleji, než se „čtou“ v běžných jazykovkách – a klidně si mne potom kdokoliv vyzkoušejte z angličtiny. Moje znalost rozhodně nebude povrchní...
Psal se konec 80. let, moc jiných učebnic angličtiny na knižním trhu nebylo.
Pro nejširší veřejnost vlastně existovaly učebnice pouze dvě: Angličtina pro jazykové školy a Angličtina pro samouky. Tato „tržní pestrost“ dvou učebnic musela stačit, rozhodla tak po pečlivém zvážení a schválení strana a vláda. A pokusit se vydat něco soukromě a dodat do knihkupectví – to by byl samozřejmě závažný protistátní trestný čin. Myslete na to, vy později narození, až zase půjdete kolem překypujících poliček „angličtina“ v nějakém knihkupectví.
Byl jsem tedy rozhodnut začít studovat angličtinu racionálním čtením – jen z těch učebnic pro jazykovky a z doprovodných magnetofonových zvukových kazet. Byl podzim 1988. Každý kolem mne věděl, že jsem angličtinou naprosto nedotčený, protože jsem byl produktem nejtypičtější tehdejší školní kombinace „ruština – němčina“. Čekal jsem jen na vhodný začátek.
Ten nastal , a to vím přesně, druhého prosince 1988. V pražském hotelu Intercontinental na Starém Městě probíhal čtyřdenní seminář „Use Your Head“ – první zahraniční z mého oboru technik duševní práce, který jsem tehdy už řadu let popularizoval v milionech výtisků článků, v televizních seriálech a tržních kurzech. V Intercontinentalu přednášeli dva – Švéd Wilsby a Polák Gryko. Oba samozřejmě výlučně anglicky. S tlumočením do sluchátek.
Nadšeně jsem to celé sledoval coby účastník, se sluchátky neustále na uších. Mezi organizátory jsem měl jednu svou žačku z gymnázia. Ta mi na konci semináře zprostředkovala osobní rozhovor s hlavním přednášejícím Wilsbym. Chytrý pán stál metr ode mne v předsálí a řekl: „How do you do?“. Já jsem mlčel. Naprosto jsem nevěděl, co se má správně na to odpovědět…
„A dost!“ řekl jsem si – a hned tentýž den večer jsem začal první lekcí angličtiny. V jazykovkách ty čtyři díly probírali zpravidla šest let – já to zkusím za šest měsíců.
A zapisoval jsem si každý den dobu učení rychlostudiem. Na konci března 1989 jsem dokončoval závěrečný, tedy čtvrtý díl učebnice; počitadlo čistého času učení ukázalo 90 hodin celkem.
Pak jsem se v srpnu téhož roku dostal na jazykový kurz do anglického Bournemouthu. Tam jsem se nechal otestovat. Dbal jsem úzkostlivě, aby posouzení mých znalostí bylo co nejvíce důvěryhodné a co nejvíce nezávislé. A bum – level advanced!
Zanedlouho poté jsem ještě přeložil a okomentoval známou knihu zahraničního autora, po níž je dosud mnohem větší poptávka než je nabídka. A pak jsem působil jako metodik autorského týmu tzv. sugestopedické angličtiny a sugestopedické němčiny, která vyšla právě roku 1993. Samozřejmě si nikdo v naší zemi nedovolil mne při projektu nějaké efektivní angličtinové pomůcky obejít a nepřizvat ke spolupráci. Měl jsem za sebou velký úspěch na celosvětové výstavě pomůcek Expolingua Praha 1992, mé knihy o efektivním studiu cizího jazyka se prodalo už skoro sto tisíc výtisků…
No a posléze přišel tedy rok 1993 a s ním první zrychlená expresní angličtina. Od těch let jsem jich stihl uspořádat více než třicet – v průměru tedy jednu až dvě ročně. Dbal jsem vždy co nejvíce na to, aby žák téměř nepostřehl, že se vlastně intenzivně učí, aby to pro něj byla taková „příjemná aktivní dovolená“. Zpočátku byl rozvrh typu „jeden čtyřden jednou měsíčně“, později „jeden trojden jednou za tři týdny“. Vždy kolem 120 hodin výuky v učebně a zhruba téhož počtu hodin samostudia v mezidobí. A pak se jezdilo na koučovanou angličtinu do zahraničí – kamkoli si žáci přáli. Do Anglie, na Maltu, do Austrálie atp.
Chtěl bych tedy touto cestou srdečně pozdravit všechny své absolventy – do ČR, na Slovensko, do Rakouska i jinam, odkud pocházeli nebo kde teď působí.
Hodně štěstí!
DG
