Vyřešte neřešitelné – vždyť je to snadné

Podléháte někdy beznaději, že některé věci kolem nás jsou neřešitelné? Máte několik možností: Zastřelit se, zoufat si, mít z toho špatnou náladu, stěžovat si… anebo… anebo si najít řešení, použít je a problém vyřešit. Hurá!  Jak prosté!

Při listování dnešní sobotní přílohou MF  Dnes jsem zase narazil na popis „neřešitelného problému“. Budu citovat z článku Petra Čermáka „Školákem na konci světa“, konkrétně ze strany 21:

„Angličtinu jsem potřeboval k práci, ale měl jsem s ní neřešitelný problém. Učitelé tomu říkají falešný (nebo taky věčný) začátečník… vnímat hovor, nedej bože mluvit, to pro mne zůstávalo tabu…“

Prostě – stotisíckrát omílaný stesk.

Věřím autoroví článku? Ano! A právě proto, že mu setsakra věřím, píšu další řádky.

Na novinářův postesk tedy podesetitisící odpovídám: Milý autore, to je dávno vyřešené. Most přes řeku trablů, přes řeku nutkavého odkládání naplánovaných lekcí a jiných úkolů, most spolehlivý, pochopitelný a snadno naučitelný, se jmenuje multimetoda profesionální koncentrace. Nebo psychovzorec profesionální koncentrace – to je totéž. Zazpíváno jímavě spolu se Simonem a Garfunkelem, zanotováno s jejich největším písňovým megahitem: Když někdo z vás ten most potřebuje, tak „I will lay me down“, já se položím mezi břehy místo něj a můžete po mně přejít. Umím být vaším mostem.

Pro pochopení toho zlatého mostu  je v první řadě třeba zapomenout na to, co do nás hučeli a hučí horem dolem lidé, které považujeme za autority. Totiž to, že k úspěchu vede „vynaložení pevné vůle“. Heslo „pevná vůle hory přenáší“ je třeba navždy vymazat z vašeho slovníku a nahradit pravdivějším, realističtějším heslem „co se musí, to se hnusí“.

Pak je třeba použít souhru psychologických faktorů - kladných emocí, motivujících záporných emocí, opakování, pravidelnosti, návyku, přízně podmínek, materiálního a podobného zabezpečení… a také oné vůle, ale té až opravdu na posledním, nejméně důležitém místě.

V té množině psychologických faktorů je komplexně vše, co vstupuje do hry o váš úspěch – záležitosti vnitřní i vnější, objektivní i subjektivní, ovlivnitelné i neovlivnitelné. Když znáte jejich vztah a vliv na vaší profesionální koncentraci a na studijní jazykový úspěch, dokážete stejně hravě jako zavázat si tkaničky u bot také toto:

a)      analyzovat příčiny svého dosavadního neúspěchu,

b)      syntetizovat optimální opatření k dosažení svého úspěchu.

A pak, pokud ovšem opravdu vnitřně chcete a opravdu vám na tom vašem cíli záleží, ta opatření provedete. A je hotovo, vymalováno.

Proč tuto radu stále dokola opakuji?

Protože ještě stále nepronikla dostatečně jasně a srozumitelně zdaleka ke všem, kteří ji nutně potřebují. Avšak neznají. Kteří si kvůli té své neznalosti a touze řešit svůj problém (s angličtinou, s jakýmkoliv jiným studiem, s jakýmkoliv jiným reálným životním cílem) natolik stýskají, že své stesky až veřejně ventilují v hojně čtených novinách.

To je to, co mne nejvíce zaráží – to PŘÍŠERNÉ INFORMAČNÍ VAKUUM, ta neschopnost většiny společnosti ani v dnešní době internetu si vyhledat a použít něco, co jí může výrazně pomoci vyřešit trápení.

Pravda, k více lidem by se to řešení dostalo,  kdyby:

Kdyby společnost takovouto radu sdělovala tak nějak mainstreamově. Kdyby ji například povinně zařadila do osnov všech středních škol a důsledně zkoušela u tabule i písemně.

Kdyby tedy tato společnost třeba zrovna v dnešní MF Dnes věnovala tomu řešení aspoň tolik prostoru jako návštěvě Pierra Richarda v Praze (výrazná fotka na titulní straně, obří titulek hned pod názvem deníku přes celou šířku první strany,  třístránkový rozhovor v sobotní příloze – strany 16 – 19).

Je snad vyřešení problému věčného začátečnictví v angličtině, vyřešení problému prokrastinace obecně méně atraktivní a méně publikováníhodná událost než návštěva známého francouzského herce a režiséra v Praze?

Příčiny, proč je mainstreamová publicita o grubrovské profesionální koncntraci menší, mohu znovu shrnout.

Zaprvé: Připadá mi, že naše ministerstvo školství nemá zájem, aby se věc vyřešila a aby se obyvatelstvo naučilo. Ministerstvo je přece placeno stamiliardami za to, aby stále dokola řešilo. Aby řešilo na různých konferencích, cestovacích výměnách, v dotovaných projektech a desítkami dalších způsobů, pokud možno chronicky neúspěšných a nedotažených, aby bylo stále na co žádat peníze daňových poplatníků. Rok za rokem v neztenčené míře. Čest všem chytrým a schopným lidem v této instituci – ale celkově… bohužel, připomíná mi to celé příhodu právníka otce, který po třiceti letech praxe předal advokátní živnost svému synovi a odjel na zaslouženou měsíční dovolenou. Zvlášť dojatě svěřoval advokát-otec svému synovi složku s kauzou sousedského sporu o kus pozemku, který řešil více než deset let. Pak se po měsíci otec vrátil z dovolené a syn jej radostně vítá: „Tatínku, tak ten letitý spor o pozemek jsem konečně vyřešil.“ Otec se zhrozil: „Cos to provedl, uličníku? Vždyť nás to živilo více než deset let!“

Řešit, ale nevyřešit – toť železné pravidlo těch, kteří si říkají kompetentní.

Zadruhé: Na šíření multimetody koncentrace nemají zájem různí podivní lidé, kteří si říkají lektor osobního rozvoje nebo kouč osobního rozvoje nebo trenér soft skills nebo tak nějak. Zdaleka ne všichni v této profesi (kterou jsem v potu tváře v naší zemi zakládal) jsou vyčůraní. Ale kdyby se povědomí o profesionální koncentraci rozšířilo, mohli by tito lidé na svých přednáškách a kurzech dostávat do účastníků nepříjemné otázky typu „Proč nám tady dlouze vykládáte o skoncování s prokrastinací, o hospodaření s časem apod., když to všechno David Gruber už dávno do nejmenšího detailu vyřešil a milionkrát publikoval?“

Tito „lektorští chytráci“ chtějí působit dojmem novosti. Pro vstup do své profese bohužel nemají v naší zemi žádnou kvalifikační bariéru. A nemylme se, takto si i docela neschopný člověk, kterého jinde nechtějí, jen s trochou manipulativní výřečnosti si dokáže zařídit živnostenský list lektora a pak nahrabávat na neinformovaných posluchačích i přes sto tisíc hrubého příjmu měsíčně. A takových výhod se dotyční jen velmi neradi vzdávají…  Takže raději multimetody utajit, necitovat Davida Grubera nebo nejlépe vymazat jej nebo heslo o oboru „techniky duševní práce“ z Wikipedie, že?

Zatřetí: Malý zájem výrazně publikovat mají v posledních letech kupodivu i mnozí mainstreamoví novináři. Jejich výmluvy, proč toto úžasné vědění nelze rozmáznout všude možně v médiích, jsou často velmi komické (kdyby nebyly ve svých důsledcích pro vzdělanost národa tak tragické). Čest výjimkám. Ale možná se mýlím – možná se jim jen musí zatelefonovat nebo napsat e-mail ne jednou, ale dvakrát.

Edison a závěr

Jak známo z historie, Edison musel udělat při vynalézání žárovky snad tisíc neúspěšných pokusů, než konečně ta jedna nepraskla, neshořela, zůstala delší dobu svítit.

A já těch blogových pokusů o nápravu věci lidských mám za sebou zatím pouhé desítky, možná něco nemnoho přes stovku.

Psal jsem o několika z více skupin obyvatelstva, které nemají zájem na šíření užitečného vědění o multimetodách. Nebo mají zájem – ale zlodějský (tj. řešení daných problémů si přisvojovat, oddělovat tuto profesi, tento obor a tato řešení od jejich autora a nezaslouženě  inkasovat za cizí peří).

Vy ale, milí čtenáři blogů, byste takový nezájem na šíření, takovou lhostejnost mít neměli. Naopak, měli byste mít ušlechtile sobecký a sobecky ušlechtilý a zároveň velmi altruistický zájem si pomoci. Pomoci svým blízkým. Co jiného je větší hřivnou dnešního člověka než skutečná vzdělanost, přehled, orientace ve světě a společnosti. Plus metavzdělanost – tedy vzdělanost v tom, jak se vzdělávat a myšlenkově, rozumově i emočně stačit dnešnímu prudkému světu.

Sním o tom, že jako bývají virální videa, tak se někdy může článek na blogu stát virálním článkem. Nejen ten o popisu dalších průserů politiků, ale i článek o řešení lidských průserů. A budu snít tak dlouho, dokud mi vy nepomůžete ten sen uskutečnit.

Sen především pro vás…