Uko Ješita, Ferdinand d´ Este, korupce – a jak jde život

Při pomáhání férově ctižádostivým lidem k úspěchu, k rychlému zvládnutí angličtiny, k dokončení studia při zaměstnání, ke zvládnutí podnikání, rodiny a tak vůbec… tedy při tomto pomáhání se člověk dostane do různých koutů země. A všude se dá narazit na něco hodně zajímavého.

V uplynulých dnech mne práce zavedla na Benešovsko. To je region od mého bydliště vzdálený, dosud jsem tam učil méně než pětkrát – a takových okresů s méně než pěti mými pracovními pobyty je v naší zemi už dost málo…

Snažím se vždy  intenzivně vnímat veškeré informace od lidí i z krajiny. A tak jsme s klienty chvilku postáli u parkového schodiště a u skleníků v zámeckém parku – přesně tam, kde vystavoval své miniatury známý japonský umělec Uko Ješita. Samozřejmě se mi hlavou mihly vzpomínky, jak to zde asi natáčeli, jak Ješitu drsní Arnoštové hodili do sanitky, jak překladatel dumal nad překladatelským oříškem „kolik třešní, tolik višní“… a jak si to pak sanitka svištěla na psychiatrii k dr. Chocholouškovi. A jak jeden ze dvou Arnoštů – Josef Hlinomaz - s gustem nahlas spokojeně komentoval dokonalé splnění šéfova pracovního úkolu: „Ješito, Ješito, už to máš ušito!“

Myšlenky mi  pochopitelně sklouzly na pana herce Václava Lohniského. On patřil do té kategorie nikoli nejvyšší; tj. velké titulní role jej míjely, prostě nehrál extraligu Burianů, Marvanů, Rážů, Oldřichů Nových, Bolků Polívků… Kdo ví, proč – nejspíše neměl tak ostré vyjednávací lokty, nejspíše mu byly hodně cizí podrazy… Ale férovou ctižádost jistě měl – a ta se projevovala tím velikým uměním udělat z malých rolí role nezapomenutelné. Koudelka – Luděk Sobota byl v tomto filmu jistě papírově hlavnější (stejně jako papírově hlavnější v Marečkovi byl Jiří Sovák – Kroupa než Václav Lohniský - Hujer), jenže statečný Václav Lohniský se nedal v „Jáchymovi“ zastínit a z minima prostoru své role vytěžil nezapomenutelné maximum. Jeho přednáška medikům nad chyceným a zuřícím vítězem/nevítězem rallye Petrem Nárožným je nezapomenutelná („…pacient se u-po-mí-ná… typický případ šílenství…“). Věčně živá v mé mysli bude jeho taktní, leč důstojná a neponižující se omluva („… politováníhodné nedopatření, k němuž dochází pouze X-krát za deset let…“). Ale také jeho popohánějící gesto rukama, s nímž pobízel své Arnošty k finálnímu vniknutí do dveří sokolovny, kde doufali, že už jistojistě konečně lapí toho pravého Koudelku… Jistě nad těmi detaily musel pan Lohniský při studiu svých rolí hodně a pečlivě přemýšlet…

Obraťme teď list. Kousek od zámecké zahrady je vlastní skutečný hrad Konopiště, oblíbené to sídlo následníka rakousko-uherského trůnu arcivévody Ferdinanda. Celý Benešov se nyní chystá na upomínku sta let od sarajevského atentátu…

Přemítal jsem, jak a proč se na něj asi jeho otec, starý „Procházka“ Franz Josef zlobil kvůli jeho vztahu s „málo noblesní“ Žofií Chotkovou. Ferdinand však šel za hlasem svého srdce. Musel tedy v něm být kus důslednosti a obdivuhodné osobní integrity („když ji miluješ…“). Nebýt sedmi kulí v Sarajevu, asi to mohla být – třeba až do šedesátých let - solidní hlava našeho státu. A lidé by nebyli u nás narozeni za Masaryka, Beneše, Háchy, Gottwalda, Zápotockého, Novotného, ale za Ferdinanda. Byli bychom velkým a mocným státem, s mořem i čtyřtisícovými horami – a jen tak někdo by si na nás netroufl.

Zase trochu obraťme: Ferdinand zahynul, stali jsem se státem malým, pak bezmocným a pak ještě stále státem nemocným, takovým stále trochu invalidním. Můj hlavní benešovský klient patřil svého času k dodavatelům zboží do velkých nadnárodních prodejních řetězců hypermarketů. Nebýt smrti Ferdinanda, asi by hlavní ředitelství těchto řetězců byla bývala domácí. Avšak realita je jiná – hlavní šéfové jsou ze států jiných, západnějších – a pečlivě si po roce 1989 hlídají, aby hlavní peníze z obratů tekly k nim do zahraničí. A u nás aby byli hlavně jen dělníci – vykonavatelé hodně jednoduché práce za málo peněz.

Šikovný vychytralý našinec v českých pobočkách takovýchto hypermarketových si za této pokřivené situace ovšem umí pokřiveně pomoci; když není zahraničním superšéfem, tak si horentní příjmy zajistí pomocí úplatků. „Kolik jen statisíců, milionů, desítek milionů korun nosili v igelitkách chudáci čeští výrobci různých potravin těm nákupčím oněch hypermarketů – jen za to, že jejich zboží bude „zalistováno“, tedy uvedeno na seznam těch, od nichž se odebírá." Takto to mám z první ruky od svých žáků, opakovaně z různých míst republiky. "Kolik dalších úplatků padlo na to, aby zboží určitého dodavatele bylo vystaveno na nějakém lepším místě..." (podle známých zásad psychologie prodeje)…

Takový nákupčí si za půl roku přišel na víc než běžný poctivý pracující člověk za celý život. Dnes takoví lidé, místo aby hnili ve vězeních nebo jako bezdomovci bloumali pod mosty, vlastní pěkné vilky, jsou váženými občany, chovají se velmi sebevědomě – a v restauracích nechávají okázale velká dýška.

Mnozí mladí se od nich učí zrychleným způsobem…

Tak to byl malý zlomeček mých myšlenek – jen malinká inspirace tím, co oči chvilku vidí a uši chvilku slyší. Tohle je to pravé rychločtení, racionální čtení, profi vnímání. Vnímání čehokoliv, nikoli jen psaného textu. Emoce, rozumové pochopení a zobecnění, vyvození závěrů filozofických i praktických.

Co v člověku způsobuje, že se typicky chová, jak se chová? Do jaké míry je to předvídatelné nebo aspoň odhadnutelné do budoucna? Jak se v tomto světě zorientovat, jak si najít své místo?

Člověk se bude do smrti sama sebe ptát a stále bude s pokorou hledat…

(Poznámka: V tomto článku bylo citováno z „Jáchyme, hoď ho do stroje“, Československý film, 1974, scénář L. Smoljak, Z. Svěrák, O. Lipský, režie O. Lipský)