V dnešním světě už se nedá na nic pořádně soustředit, řeknete si. Jenže – je to větší problém, než by se na první pohled zdálo. Roztěkaný člověk pořádně nepřemýšlí, často udělá unáhlené zbrklé povrchní nedobré závěry – a když je potom s o to větší vehemencí prosazuje, na světě je konflikt, svár, mrzutost, špatná nálada, menší radost ze života…
Moc se mi líbil nedávný článek o tomto na blogu Zdeňka Müllera zde. Zabývám se otázkami kolem koncentrace desítky let, řadu let si troufám těmto věcem učit druhé, zažil jsem se svými žáky stovky diskusí – ale tak pěkně a s tolika konkrétními příklady jako pan Müller bych to nenapsal. Bravo!
Jezdím často vlakem přes celou republiku. A už jsem dlouho nezažil situaci, že by v kupé nikdo neměl buď sluchátka na uších nebo před sebou otevřený netbook nebo tablet. Nebo obojí. Nemusí jít vždy o to, že daná osoba něco studuje. Prostě jen nevydrží bez přísunu nějakých informací, ať už to jsou tóny hudby nebo dialogy nějakého filmu či cokoliv jiného. Bez neustálého přísunu koncentrovaných uměle vyrobených informací má prostě člověk (většinou mladý člověk) úplný absťák.
Na ulici na veřejnosti jsme toho svědky také. Jako řidič se těch sluchátkářů na ulicích docela děsím, že prostě neslyší, pohroužení do toho prefabrikovaného toku informací, a třeba mi skočí pod auto…
Mně samotnému dlouhá léta stačíval ten přísun informací přirozený, ne prefabrikovaný. Dívat se z okna auta nebo vlaku po krajině – to je přece něco úžasného. Zejména když někudy projíždím teprve poprvé, podruhé nebo potřetí. Při vyhlížení ven přes sklo mám samozřejmě odmalička v hlavě mapu podobnou té co dnes je na přístrojích GPS. Vždy dumám, co se nachází od pozorované krajiny nebo obce či jiného objektu na sever, na jih, východ, západ. Kde ten lesík končí, kam se zatočí říčka,co je za tím kopcem, které obce či města jsou kolem, jací lidé asi žijí v těchto domcích nebo bytech… Jsou to bohaté představy, které mi dokáží zaplnit celou mysl. Při tom se pobavím, odpočinu si, na něco nového třeba přijdu. Samozřejmě že jindy ve vlaku (v autě ne!) třeba něco píšu na netbooku, studuji, vyřizuji maily. Jedno a druhé se však spolu nebije, ale doplňuje.
A cesta letadlem kamkoliv – to už je naprostá celou mysl vyplňující pastva pro oči při výhledu z okénka. Když bych třeba na letecké cestě na zahraniční dovolenou neměl sedadlo u okénka, tak celá dovolená má pro mne poloviční hodnotu, ať by si byla dovolenková destinace seevíce atraktivní.
Ještě bych zmínil jeden postřeh, který vyplývá z toho, že část dnešní mladé generace (ale i dost lidí z generace střední) musí být pořád krmena nějakými uměle vzniklými informacemi: Takovíto lidé jsou zahlceni, škodí jim to paměti na vlastní povinnosti. Já jsem zvyklý, že když někomu slíbím, že někde budu za tři měsíce na určitém místě v určitou hodinu a minutu, tak si to zapíšu jednou – a po uplynutí těch tří měsíců tam prostě jsem. Bez nutnosti, aby mi to v mezidobí někdo připomínal. Natož abych zkoušel nějaké úpravy, přesuny, změny místa nebo hodiny a minuty. Prostě slíbené platí. Kdyby neplatilo, tak ve světle té změny jsem prostě původně lhal – a kdo by mi pak věřil jiné věci, ne?
Podobný přístup tak trochu očekávám od druhých, zejména v pracovních záležitostech. Každý má tendenci podle sebe soudit druhé. Ale zjišťuji, že zejména u mladších spolupracovníků (ale i u těch starších, nechci paušalizovat) se bez připomenutí prostě naše spolupráce nehne dopředu. Nepřipomenu jim jejich slova - zapomenou, vykašlou se. Přičemž ze studia sociologie vím, že ignorovat druhého, ignorovat dané slovo, vykašlat se na něco, co jsem na vážno řekl – že to je znak většího pohrdání člověkem než kdyby někdo jinému sprostě nadával a urážel jej. Ignorovat druhého = sociologicky jde výraz nejhlubšího pohrdání.
No a v celostátním makroekonomickém souhrnu jde v jednom státě o miliony připomenutí a upomínek ročně. Miliardové ztráty času a energie.
Jistě by to šlo výrazně omezit. Ale o tom snad někdy jindy – nebo v knihách.
