Třicet let od prvního kurzu racionálního čtení – a kurz zdarma

… ano, moderní televizní kurz rychlého čtení a racionálního čtení z desátých let tohoto století pro vás zdarma. Začneme u té první záležitosti z titulku, skončíme u té druhé z titulku. Kdo dočte do konce, má to zadarmo. Vlastně ne – za přečtení blogu. Ale to není špatná cena. A už vůbec ne špatná informace; včetně odtajnění jednoho velkého průšvihu.

               Tak tedy – byl  konec zimy 1983, tj. únor, březen. Pod hlavičkou fakultní organizace ČSVTS (pro mladší – vědeckotechnická společnost) jsem vytvořil a vedl na Ekonomické fakultě tehdejší VŠB Ostrava svého druhu první kurz rychlého čtení a dalších technik studia a duševní práce vůbec. Sestavil jsem si jej na základě důkladného studia mnoha set odborných knížek, z nichž asi stovku nejlepších z této i pozdějších dob uvádím v seznamu literatury své Zlaté knihy komunikace. A sestavil jsem ten třicetihodinový kurz též na základě svých, dá se říci celoživotních zkušeností. Už od let základní školy jsem totiž byl pravidelně žádán učitelkami i rodiči, abych doučoval slabší spolužáky – nejen matematiku, fyziku nebo češtinu a cizí jazyky, ale též umění učit se, efektivně studovat z textu – tedy efektivně číst. Ještě mi nebylo ani patnáct let, a už jsem měl propracovaný systém efektivního učení. A také životních plánů a cílů, způsobů jejich značení, stanovování priorit, cest k jejich dosažení atd. – prostě i time management ve mně byl jakoby vrostlý. To se psala teprve šedesátá léta.

                Z těch stovek knížek použitých k přípravě kurzu byly knihy dvou autorů  proslavených. Oba už jsou bohužel po smrti  – dr. Jiří Toman z Prahy a doc. Wolfgang Zielke z Düsseldorfu. Pokud na takové celebrity chcete byť i částečně navázat, je základním pravidlem profesní slušnosti a cti napsat jim obdivný dopis, poprosit je o radu a pomoc – a samozřejmě nedělat nic, co by se těmto velikánům třeba jen trochu nelíbilo. Zkrátka, dělat svou navazující práci s jejich plným vědomím a posvěcením.

               Tak jsem to také učinil. S dr. Jiřím Tomanem jsem se poprvé osobně setkal v Praze v roce 1980 v kavárně Slávie. S panem Zielkem nebyla šance na jiný kontakt než dopisní – lidé jako já nesměli vycestovat. Pan docent Zielke vedl od šedesátých let v NSR kurzy podle americké inspirace se svými vychytávkami v detailech; kurzy nazýval Schnellesen. A v dopise mi potvrdil, že se jeho žáci skutečně během deseti dvouhodinových lekcí mohou výrazně zlepšit v rychlosti i chápavosti čtení – tedy ve čtenářském výkonu.

               Ale – ověřte to, když brání železná opona, že?! Něco o postupu čtenářského tréninku se dalo odvodit z jeho knihy „Čteme rychleji – čteme lépe“, jejíž český překlad vyšel v nakladatelství Institut řízení Praha v roce 1972. Ale stále to nebylo ověření na vlastní oči. Když si kurz sestavím sám – zlepší se mi moji studenti nebo zůstanou trčet na dosavadním výkonu? Nebude jejich čtení při větších rychlostech povrchní? A co když budou potřebovat text důkladně nastudovat – jakým tempem mají číst, jak ušetřit čas zde? Třeba na ovládnutí cizího jazyka? To tam pan Zielke neměl. Jakými fintami a způsoby pan Zielke dosahuje přímo v kurzech zvýšení výkonu na lehčích textech, to jsem mohl jen tušit. Vědět ne. V době, kdy jsem jeho jedinou do češtiny přeloženou knihu začal shánět (na začátku 70. let), už byla vyprodaná – a dalo mi hodně listování v předmětových katalozích vědecké knihovny, než jsem si ji mohl vypůjčit. A brzy pak jsem ji musel vrátit.

              (Pro mladší generaci - ofotit si pro vlastní potřebu pár stránek bylo až do roku 1989 nadlidským úkolem; na fakultě byla jediná kopírka, kde každý namnožený list musel schválit na formuláři s vlastnoručním podpisem soudruh děkan. Samozřejmě, coby kovaný estébák, neschválil mi nestraníkovi nějakou publikaci ze zlé imperialistické ciziny, natož humanitního rázu. Za množení načerno by obsluhující paní měla vyhazov z práce, kopírka měla počitadlo… A nějaké veřejné kopírky byly naprosto z říše fantazie…)

              Ale měl jsem dobře zvládnutou spoustu dalších českých a slovenských autorů z oblasti psychologie práce, psychologie osobnosti, osobního rozvoje, psychohygieny – namátkou Libora Míčka, Daniela Bartka,  Stanislava Kratochvíla, Karla Paulíka, Miroslava Plzáka a stovek dalších. Studoval jsem jejich knihy, skripta, časopisecké články s použitím nejpřísnějšího čtenářského kritéria „dobře přečtená kniha racionálním čtením je kniha přečtená tak, že čtenář by dokázal připsat další kapitolu a kreativně přidat kousek know-how navíc tak, že následní jiní čtenáři by nepoznali, že je to od jiného autora“ . Tato důkladná četba – to byla při politickém zákazu studovat po maturitě univerzitu taková moje virtuální „česká univerzitní profesura“.

                Úzkostlivě jsem si také hlídal autorskoprávní legálnost svého počínání. Mým velkým učitelem autorského práva (kromě pečlivého prostudovávání zákoníků) na dálku byl profesor Karel Knap z Právnické fakulty UK Praha, který mi obětavě psal dopisy s podrobnými odpověďmi na mé zvídavé otázky. Právě z jeho dopisů jsem si už tehdy uprostřed normalizační doby opravil mylné mínění, že nějaká metoda může být chráněná autorským zákonem. „Nikoli metoda, ale tvůrčí ztvárnění metody je chráněno,“ napsala mi právnická kapacita. Ochrana metody tkví v něčem úplně jiném: Chráněná je samozřejmě metoda, kterou na území nějakého konkrétního státu někdo individuální jednoznačně veřejně  proslavil na trhu – ale to už je záležitost obchodního zákoníku, ne autorského zákona.  Tržně neproslavená metoda nebo metoda proslavená jen na území jiných států chráněná není, protože obchodní zákoník předpokládá proslavenost (goodwill, tržní pozici) jak základní předpoklad toho, aby vůbec bylo něco k řešení. A tržní pozice kurzů rychlého čtení byla před mými kurzy u nás nulová.

                Takže – kurz jsem si musel sestavit od první do poslední minuty, od první do poslední dávky teorie či cvičení sám. Ani já ani nikdo v běžné veřejnosti nebo v médiích nevěděl, netušil, že by se výukou těchto věcí zabýval v Československu někdo jiný. Až později, po roce 1985, když jsem vyvolal po rychlém čtení a racionálním čtení mohutnou poptávku, dali o sobě vědět dva lidé – jeden z Čech a druhý ze Slovenska – kteří se podle svých slov  pokoušeli o něco podobného. Ojediněle a okrajově při svém jiném hlavním zaměstnání. Přičemž jejich hlavní zaměstnání a jejich pracovní pozice v něm nezbytně předpokládaly a vyžadovaly jejich horlivé členství ve zločinecké organizaci. Jiní svědci jejich rychločtenářských učebních aktivit než oni sami nebyli k nalezení.

               Objevily se i publikace těchto dvou pánů (vlastně soudruhů). Samozřejmě jsem je studoval – a místy mi z toho studování bylo smutno. Mezi jejich řádky jsem viděl  Zielkeho knihu z roku 1972, psanou těmito pány často až příliš obdobně,  jen s jiným slovosledem. To by ještě šlo, autorský zákon to dovoluje. A v základních pojmech, definicích nebo některých pasážích se tomu nemůže vyhnout žádný pokračovatel. Ale některé další záležitosti tam byly okopírovány od pana Zielkeho úplně doslova – a bez citace. Nového jsem nenašel nic podstatného – jen pár okrajových maličkostí, které pro tréninkový úspěch prakticky nehrály roli. Samozřejmě nikdo z těch dvou pánů nikdy nenapsal Wolfgangu Zielkemu, neinformoval jej. Spíše jsem měl od těchto pánů pocit žárlivosti na úspěch mé nové rozšířené a zdokonalené metodiky rychlého a racionálního čtení na veřejném československém trhu.

               Ten úspěch byl ale dán tím, že se moje metodika lišila od Zielkeho metodiky asi jako dobrá moderní škodovka od jízdního kola (tak mi to aspoň říkala spousta žáků v prvních letech kurzů, kteří do toho viděli). Bodejť by moji žáci nebyli nadšení, když jsme v mém kurzu probírali mj. vše podstatné o paměti, novou revoluční teorii koncentrace a překonávání prokrastinace, vše podstatné o rychlostudiu cizího jazyka, mnoho věcí navíc o prezentačních a komunikačních dovednostech, o úspěšném skládání zkoušek a procházení konkurzy,  o čtení řeči těla, o pozorném naslouchání, o principu koučování,  o psychovzorcích… a pomocí toho všeho ke konci kurzu společně překonávali největší kapacity oboru v důležitých situacích, kdy si tyto kapacity evidentně s něčím nevěděly rady – ale moji žáci ano.  Ale – nechejme tuto stránku věci na jindy.

                DALŠÍ ROZVOJ POPTÁVKY 

               Nastal raketový rozvoj poptávky po mých kurzech rychlého a racionálního čtení coby organické součásti mého nového oboru „techniky duševní práce“ (pro mladší ročníky = „soft skills vyšší generace“). Na jedny z prvních tržních kurzů v létě 1984 přijel redaktor Mladé fronty Libor Ševčík, napsal dva sloupečky do svých novin. Pak mne oslovil Mladý svět, pak časopis Čs. televize, pak redakce běžné televize s žádostí o námět, scénář a moderování televizního seriálu; pak časopis Květy, pak slovenský časopis Svet, pak odborný časopis pro knihovníky Čtenář a další a další časopisy, rozhlas… Všude chtěli dlouhé série článků.  Byl jsem pro ně zosobněním rychlého a racionálního čtení, o něčích jiných pokusech redaktoři ani veřejnost nevěděli – a nebyly ani na trhu. Gruberovo rychlé a racionální čtení zaplavilo zemi v desítkách milionů časopiseckých výtisků…

                Postupně jsem coby lektor a kouč objel celou naši zemi, všude mne s úctou očekávali, s dojetím se loučili. Tržních kurzů bylo mnoho desítek, profesionální nezávislý lektor jeden jediný. Nějaký druhý lektor tržních kurzů na území dnešní ČR nebyl a není znám. Ani nikdo jiný v ČSSR v profesi nezávislého lektora neexistoval. Rád na ty své první roky pedagogických misí vzpomínám – a všem žákům z 80. let tímto posílám mnoho pozdravů.

               V Gottwaldově i jinde moji žáci po večerech mezi kurzovými dny v restauracích  nebo na pokojích hotelů či ubytoven tajně se zářícíma očima šeptali dvě slova, za jejichž pozitivní vyslovení se tehdy málem vyhazovalo z práce nebo zavíralo do vězení: slova „Zlín“ a „Baťa“. Tak hodně jim atmosféra a metody mých kurzů připomínaly Baťův duch podnikavosti, jeho vzdělávací práci s mladými manažery, jeho touhu po osobním rozvoji, férovém úspěchu, po motivaci, znalosti cizích jazyků i správného jednání s lidmi…

               Čas pokročil, psal se rok 1988. Mezi veřejností už byly i desítky mých softwarových programů. Ty na rychlé čtení by nejspíše mohly být označeny „objevem roku 1986“, ty na time management „objevem roku 1988“. Není vyloučeno, že jsme s nimi byli (s programátorem ing. Milanem Buchtou) první na světě; nebo první, kteří je distribuovali nejširší veřejnosti na dálku – přes televizní zvuk do kazetových magnetofonů. (A z nich to pak šlo do počítačů Sinclair ZX Spectrum a fungovalo to.)

               Jen kniha pro kurzisty nebyla k mání. Časopisy s těmi mými seriály byly dávno rozebrané, vyprodané. Kniha pana Zielkeho z roku 1972 dávno vyprodaná a svým obsahem jen velice dílčí.  Zájem  nejširší duševně pracující veřejnosti byl ovšem velký – chtělo to tedy něco, co bude běžně a trvaleji na pultech knihkupectví. Nenechejte bez prokliknutí historický výstřižek z Mladého světa, který o tom svědčí.

               Sice jsem už v letech 1984 a 1985 vydal brožury „Racionální čtení“ a „Sbírka cvičení k racionálnímu čtení“ v nakladatelství Domu techniky ČSVTS Ostrava, ale tato díla měla v tiráži větu, které se dnes už nechce věřit: „Prodejné pouze socialistickým organizacím“.

               A tak jsem poslal co nejlepší námět na komplexní knihu o všech strategiích efektivního čtení a studia do státního nakladatelství Svoboda Praha (soukromá nakladatelství nebyla). A zde se zrodil první velký podraz. Je to už 25 let, čas na „odtajnění archívů“ je tedy tak akorát.

               ODTAJNĚNÍ ARCHÍVŮ

               Na můj námět dlouho nepřicházela ze Svobody žádná reakce. Nakonec jsem si vytelefonoval návštěvu s příslušným redaktorem a zajel se poradit. K mému zklamání mi řekl, že nic takového nebudou vydávat. Měl ty obvyklé výmluvy, které jednou říkají, že „ediční plán se teprve bude tvořit, námět je předčasný“, jindy že „ediční plán už je pevně stanoven, námět přišel pozdě“. Přes mou argumentaci mnoha fakty, bohatými dopisovými ohlasy, že právě po této mé podobě racionálního čtení je velká poptávka, mne prostě odmítl.

              Vyšel jsem zdrcený na sekretariát – a tam si mne všiml jeden pán, nejspíše jiný redaktor: „Vy jste David Gruber, že? Pojďte na chvíli ke mně.“

              A u něj se začaly dít věci!

„Četl jsem vás námět, pane Grubere, je skvělý!“

„Tak proč to odmítáte vydat?“

„To máte tak: Když by se jednalo o vydání vaší knihy, bude mít možnost ten redaktor, co to bude mít na starosti, vykonat služební cestu k vám do Ostravy. (Tehdy už jsem tam nebydlel , ale pořád si mne s ní někteří lidé spojovali.)  Ale kdybychom chtěli vydat třeba reedici knihy pana Zielkeho o rychlém čtení z roku 1972, tak bude mít příslušný redaktor možnost vykonat služební cestu do kapitalistické NSR.  Buď přímo do Düsseldorfu za autorem, anebo aspoň do Mnichova, kde asi pana Zielkeho v jeho právech zastupuje nakladatelství Moderne Industrie. A kvůli tomu výjezdu udělá náš redaktor prostě cokoliv, jakýkoliv podraz na vás. Klidně vám od očí bude tvrdit, že neumíte číst.“

„Ale vždyť…“ namítl jsem.

„Ano, já vím. Četl jsem nadšené ohlasy účastníků Vašich kurzů v Mladé frontě i v Mladém světě, vaše články, vaši synopsi námětu vaší knihy. Samozřejmě jsem se díval na váš televizní seriál Kurz rychlého čtení. Nejspíše jste jedním z nejvšestranněji vzdělaných lidí u nás, asi strčíte do kapsy kdejakého univerzitního docenta, skvěle pomáháte lidem ušetřit čas a vůbec udělat kariéru, ale… výjezd na Západ je výjezd na Západ. A ještě navíc tam náš redaktor bude připraven platit západním Němcům pár set tvrdých západních marek za autorská práva – a to je příležitost od nich něco cenného získat protislužbou. Nějaké nedostatkové zboží. To si zde určití lidé nikdy nenechají ujít. Asi jste udělal hloupost, že jste nám ten námět poslal. Tím jste jistým našim lidem vnukl myšlenku vám toto téma ukrást. Bez toho námětu by nás to třeba ani nenapadlo. Takový už je život, zkušenostmi se jen a jen poučíte.“

„Budiž, co nadělám,“ řekl jsem s těžkým srdcem. „Tak když už tedy od pana Zielkeho, tak vydejte něco z jeho pozdějších děl. Kniha „Čteme rychleji, čteme lépe“ je jednou z jeho prvních, první německé vydání je z roku 1965 (!), od té doby on sám hodně pokročil, napsal řadu dalších knih, vyspělejších, s širším záběrem, sám mi jednu svou novou knihu poslal v dopise…“

„S tím se tady nikdo párat nebude. Reedice překladu v témže státě je zpravidla lacinější než edice nové jeho knihy, překlad do češtiny už je také hotový…“

„No ale co ty desítky milionů výtisků časopisů s mojí metodou racionálního čtení? Vždyť vy pana Zielkeho ztrapníte v celém Československu, když místo jeho modernějšího díla dáte na trh jedno z nejstarších… v jeho knize si lidé budou číst, obrazně řečeno,  o mechanickém psacím stroji, když už jsou řadu let na našem trhu počítače…“

„Možná ano, ale vše se schvaluje po stranické linii, a tam rozumné argumenty moc neplatí. Však oni si to v redakčním úvodu nějak okecají. Mějte se hezky, pane inženýre. Jo – a považujte náš rozhovor za důvěrný. Kdyby se mě někdo jiný na tyto věci ptal, všechno popřu.“

                Jak upřímný redaktor pravil, tak se i brzy uskutečnilo.  Okecali si to. V úvodní redakční poznámce ke druhému vydání Zielkeho knihy v roce 1988 stálo doslova: „Knižní trh neustále signalizoval trvalý zájem veřejnosti, a ten se podstatně zvýšil poté, co metodám racionálního čtení věnovala pozornost Československá televize a Mladý svět. Tento zájem vyvolal intenzivní požadavek po druhém vydání (knihy W. Zielkeho – pozn. DG), které nakladatelství Svoboda realizovalo… bla bla“

                O Davidu Gruberovi v předmluvě ani slovo.

                Sám bych asi neměl soudit, ale řekněte sami: Může být hnusnější podraz? Ohavnější parazitování na práci druhého člověka?

                Zkuste si to představit v jiném oboru než v mimoškolním vzdělávání dospělých – třeba ve sportu. Například v hokeji: Náš tým vyhraje olympiádu v Naganu. Parta trenéra Hlinky s Jágrem, Haškem, Petrem Svobodou a dalšími špičkovými borci dá do toho všechno, duši, zdraví, nervy; překoná zahraniční špičku. Ti hokejisté za ten úspěch platí celoživotní řeholí od útlého dětství, neustálým rizikem zranění. A noviny pak napíšou: „Zájem veřejnosti o hokej se podstatně zvýšil poté, co hokeji začal věnovat pozornost olympijský zimní stadion v Naganu. Tento zájem vyvolal intenzivní požadavek po udělení zlatých olympijských medailí hokejistům Ruska, kteří jsou zkušenými hokejisty a také již dříve jinou olympiádu vyhráli. Abychom pokryli zvýšený zájem o hokej v naší zemi, budou u nás často hrát exhibiční utkání hokejisté ruské první ligy – sami proti sobě.“

                Našim zlatým hochům by nějací funkcionáři ty zlaté medaile hned na ruzyňském letišti odebrali – a v novinách by o konkrétních českých hokejových reprezentantech nebyl ani řádek. Vlastně ano: Aby to příliš nebilo do očí, tak za tou velkou oslavnou tirádou na zlaté ruské hokejové velmistry z Nagana by bylo malými písmeny velmi nenápadně a hodně zastrčeně vzadu napsáno: Olympiády v Naganu se též účastnil český tým pod vedením Ivana Hlinky, který se hokeji dlouhodobě věnuje.  Jinak žádné oslavy, žádné mediální rozhovory s našimi hráči, žádné fotky, nic. "Přece hokejistům nebudeme v médiích zadarmo dělat nějaké píár...," zdůvodnili by to veřejnosti nějací mediální chytrolíni.

              Taková analogická čtyřřádková zastrčená poznámka zcela vzadu v Zielkeho knize z roku 1988 byla; byl to výčet bez komentáře: Dva okrajové tituly mých skript, která nešlo dostat do žádného knihkupectví, plus odborná vědecká práce o zkušenostech z kurzů rychlého čtení. Ani neuvedli vysoké ocenění té mé třetí publikace českým ministerstvem školství.

               Přirovnání hokejistů a učitele-novátora sedí ve všech směrech. Také veliké úsilí od útlého mládí, také celoživotní řehole, také zvládání velkých rizik, také překonání zahraniční špičky…

               Co by naši fanoušci udělali těm novinám a funkcionářům, kteří by takto dehonestovali, znectili naše zlaté hochy z Nagana?

              A teď si navíc představte, že by někdo takovou urážlivou informaci  - o tom, že úspěch v Naganu nepatří Hlinkovým hochům, ale zdem, střeše, podlaze, sedačkám a zaměstnancům  japonského zimního stadionu - dal dnes v roce 2013 někdo na Wikipedii… (tedy analogicky – že místo „David Gruber se věnoval rychlému čtení v Mladém světě a televizi“ by tam strčil „rychlému čtení se věnoval Mladý svět a televize“)…

                Naštěstí těsně po roce 1989 se situace stala normálnější. Soukromé nakladatelství Management Press Praha co nejdříve vydalo moji knihu o rychlém a racionálním čtení a komplexní práci s textem s multimetodami – a tato kniha se v sedmi stále vylepšovaných vydáních a mnoha dotiscích jedním z jeho nejprodávanějších titulů. Čtenáři hlasovali tím nejprůkaznějším způsobem - svými peněženkami. A hlasují stále, u této knihy už přes dvacet let... Mohly by takhle desetitisíce čtenářů dlouhodobě hlasovat, kdyby se kniha z Management Pressu výrazně pozitivně nelišila od knih západních autorů soft skills?

                Takže – na minulá příkoří si nestěžuji. Mnozí z vás to mají v životě  horší, mnohem horší, vím. Jen zde informuji ty, kteří vědět chtějí. Těch i dalších protivenství jsem využil pozitivně – k vytvoření průkopnických kurzů emočního managementu. (I tyto mé kurzy byly natolik poptávané, že je jiní časem začali bez přidané hodnoty napodobovat, ha.) S drtivou většinou žáků a čtenářů mám perfektní, úžasné vztahy – stále lépe se spolu dovedeme usmívat a radovat ze života, i když se venku blýská. Však víte :-).

               KURZ ZDARMA

               No – pokud jste dočetli až sem, zasloužíte si moderní televizní kurz rychlého a racionálního čtení zdarma. Je to devět dílů, natočeno v roce 2011, první díl najdete například zde a dalších osm už lehce hned vedle prvního.