Tajemství Zemanovy rétoriky – obrana a protiútok

Během uplynulého předvolebního komunikačního šílenství jsem nechtěl „propást svou příležitost nestranně mlčet“, jak pravil kdosi moudrý. Teď, když už je hotovo a nemohu být podezříván, že chci něco tak či onak ovlivnit, se můžeme spolu podívat na zemanovskou rétoriku z hlediska odborně komunikačního. A z tohoto hlediska je skutečně čím se inspirovat.

Nechci teď hodnotit, kdo z obou pánů je lepší odborník nebo kvalitnější člověk. O tom určitou svou mnohostrannou představu mám, ale nechejme to na jindy. Jistě i vítězný Miloš Zeman má po lidské stránce nejednu slabinu, jistě i rétoricky slabší Karel Schwarzenberg má  řadu pozitiv. Řadu Zemanových rétorických taktik a strategií budu v dalším textu hodnotit kladně; ale na druhé straně – když jsem asi před deseti lety chodil v Austrálii na tamější kurz efektivního čtení a o přestávkách se bavil se svou spolužačkou, ministryní australské federální vlády, znala ona z celého politického establishmentu naší země jen Schwarzenberga. A když jej hodnotila kladně, měl jsem i já dobrý pocit.

                Tak tedy: Vybojovat si své, uhájit si své pozice a navíc dát šťouralům přiměřeně na pamětnou i proti mohutné mediální i internetové ofenzívě – klobouk dolů! Není špatné že takovýto neohrožený rétor bude pět let hrát za naši republiku.

                Jak to Miloš dělá? Stručně řečeno, umí rozeznat řečnický trik a zná správný protitrik.

                Pár příkladů:

                Mnozí novináři si (většinou metodou pokus-omyl) osvojili rutinní umění dávat trikové otázky. Každý pozná, kdy takový redaktor či moderátor přejde z režimu „laskavý“ do režimu „pichlavý“. Leckdy má tato pichlavost své opodstatnění, mnohdy jindy však nehledá pravdu, ale chce tázaného zdeptat. Klade takovou otázku, kdy každá varianta odpovědi musí tázanému přinést zkázu. Třeba:

Moderátor: „Nemyslíte si, že jste lhář? Připouštíte to aspoň trochu?

Tázaný buď neguje – a pak je to ten „arogantní nafoukanec neschopný připustit vlastní chybu“, anebo to připustí – a pak je v očích veřejnosti někým ještě horším.

Vymysleme si nějaký hypotetický dialog moderátora s Milošem Zemanem, který reálně nikdy neproběhl. Ale kdyby proběhl, mohl by proběhnout asi takto:

Moderátorka (dále M): „Jste tak hluboce neinformovaný (rozmuměj „hloupý“), že o té skutečnosti nevíte, nebo o ní víte a lžete nám úmyslně?“

Zeman (dále Z): „Podívejte se, paní redaktorko: Kdybyste skutečně, a nikoliv podvodem absolvovala aspoň střední školu, z čehož vás určitě nepodezírám, tak byste musela vědět, že jsou některé otázky, na které není možná jednoduchá odpověď.“

M: „Neodpověděl jste mi na mou otázku! Odpovězte: ano nebo ne?“

Z: „Pokud máte v pořádku sluch, paní redaktorko, a já v to pevně věřím, musela jste rozpoznat, že z mých úst před malou chviličkou vycházela řada artikulovaných zvuků v jazyce českém; tedy má odpověď na vaši otázku. Ovšem pokud namítáte, že jsem neodpověděl tím způsobem, jakým byste si právě vy přála, tak máte – zcela výjimečně – plnou pravdu. Chcete-li, aby tázaní odpovídali ne podle svého rozumu, ale pode vašich představ, pak mohu upřímně politovat vašeho zaměstnavatele, že má ve svém týmu…“

                A dalo by se pokračovat v obdobném duchu na desítkách dalších stránek.

                Je to hrubiánské? Hulvátské?

                Jak se to vezme. Asi se shodneme, že zemanovský protiútok je několikanásobně drsnější než prvotní redaktorčin útok. Ale – tak to přece v civilizaci chodí, že ten, kdo si začne, zaslouží odvetu mnohonásobně horší než byl jeho výpad. Toto je princip každé nutné obrany. I té fyzické. Aby napadený zastavil útok a neutralizoval útočníka, musí být jeho protisíla výrazně větší než síla útočníka. Odpovídat jen „stejně drze“ jako se někdo začal tázat, to by si ten prvotní tazatel brzy zkusil zaútočit znova. Správná obrana je taková, že znechutí prvotnímu agresivnímu tazateli podobné kousky na dlouhou dobu, pokud možno navždy. Pokuta za černou jízdu městskou hromadnou dopravou také není ve stejné výši jako cena lístku, ale  řádově dražší.

                Další zemanovská zbraň: Miloš si nenechá vnutit příliš rychlé tempo hovoru, nenechá se vtlačit do uspěchanosti, která obecně plodí chyby. Jeho tempo řeči je neměnné, rozvážné. Tón hlasu je sice sebejistý, avšak neutrální, sám o sobě není uřvaně agresivní; o to více boduje obsah.

                Dále: Miloš Zeman si nenechává vnutit ani krátkost své odpovědi. Krátkost totiž nutně bývá jednostranná – a jednostrannost odpovědi by byla další vodu na mlýn i průměrného redaktora. Zeman má ve svých odpovědích ono „on one hand“, „on the other hand“. Redaktor pak trochu vnitřně zuří, že mu Zeman neskočil do pasti krátké jednostrannosti. A maskuje své rozladění tím, že vytýká Zemanovi odbíhání od tématu. Skáče mu do řeči. Zeman však kontruje: „Ale už se dostávám k odpovědi na vaši otázku.  Dejte mi minutu a odpovím, jak náleží.“

                Shrnuto: Kladení otázek je mocná rétorická zbraň. Dá se přiměřeně využít, ale také nepřiměřeně zneužít. Kdy jde o využít a kdy o zneužít, na to jistě není jednoznačná odpověď. Ale jisté je jedno: Položením otázky se tazatel nestává dočasným „všemocným šéfem“ nad oním „sprostým a bezmocným tázaným člověkem“. Tazatel nemá jakékoliv oprávnění vyžadovat jakýmsi rozkazem délku, formu, obsah odpovědi tázaného.

                A poučení z toho všeho? Naše obyvatelstvo je obecně, až na výjimky, velmi málo vzdělané v rozpoznávání nebezpečí řečnických triků a v obraně proti nim. Hajzlíci to tudíž mají lehčí se svými manipulativními způsoby. Kniha, kde to je všechno systémově shrnuto, už mohla být mnoho let povinnou školní četbou. Kdyby to obyvatelstvo (zejména pak mladá generace) slušně znalo a ovládalo, málokdo by si troufl trikařit. A když ano, nikdo by neodsuzoval obránce, že se brání desetkrát větší silou, než byla původní síla (vědomého) útoku. Obráncům by lidé fandili, včetně drtivé většiny umělců.

                I když se ona kniha s komplexním systémem všech možných triků a protitriků často krčí jen v některých knihkupectvích někde v rohu poličky (a její anglická verze na poličkách není téměř vůbec), může mne těšit, že aspoň malá, nepatrná dílčí ukázečka z ní je hojně čtená na tomto blogu. Tvořil jsem ji  před čtyřmi lety coby svůj úplně první článek zde. Kdy jsem vůbec netušil, že existuje něco jako karma a že karma nad 45 je docela slušná. Nemine snad den, aby na tom starém blogovém článku nepřibylo pár dalších čtenářů. Často to s potěšením konstatuji; vzdělávat se je důležité.

                A tak – ať už jsou masy lidí jakkoliv názorově rozděleny – jedno je jisté. Máme zvoleného prezidenta, který se jen tak nedá. Který umí i z tísnivé obrany bleskurychle přejít do útoku a často vsítit soupeři nádherný gól. V hokeji jsme toto umění u našich reprezentantů vždy obdivovali – od Zábrodského přes Golonku s Jiříkem, Hlinku až po Jágra. V domácí lize i navenek. I tyto hvězdy občas někoho faulovaly – ale co je to proti té obrovské opakované radosti a hrdosti, kterou nám přinášely. Politika by měla být také tak trochu sportem. Což takhle brát i ji ne ani tak moc žlučovitě, ale více sportovně…