Štve vás složitost moderních telefonů?

Rozčilují vás jejich stovky funkcí? Popřípadě složitost moderních notebooků, kde jen určité nejčastěji používané programy mají samy o sobě těch funkcí tisíce? Zuříte nad absurdností některých sledů doklikání se někam, vzpírající se zdravému rozumu?

Mne to občas štve taky. Už proto, že jsem taková důsledná povaha, která nerada dělá věci zkusmo a považuje vždy za své určité selhání, když klikne někam jinam a musí se opravovat a klikat znovu.

                Ale důvodem k iritaci pro běžného Čecha může být i ještě něco jiného  než jen mnohost funkcí. A sice: nepoměr mezi velkým počtem funkcí a k tomu relativně malým počtem tlačítek. Z toho nepoměru logicky vyplývá jedna věc: Jedno a totéž tlačítko má v různých režimech elektronického přístroje různé funkce.

                Třeba hlavní vypínací/zapínací tlačítko. Má jedinou možnost ovládání – stisknout je, zmáčknout shora dolů do klávesnice. Je-li přístroj zapnutý, znamená stisknutí povel „vypni“. Je-li přístroj vypnutý, znamená totéž stisknutí povel „zapni“.

                Pro Čecha by byla přirozenější nějaká dvoupolohová páčka. Zatlačíte-li jedním směrem, zapne se a zůstává v poloze „zapnuto“. Každý to na té poloze může kdykoliv vidět. Zatlačíte nebo zatáhnete-li směrem opačným, vypne se a zůstává v poloze „vypnuto“. Opět jasně viditelně.

                Důvod toho, proč je ovládání moderní elektroniky pro Čecha tak nepřirozené, lze vidět – nedivte se – mj. v odlišnostech jazyka českého a anglického. Ta dvoupolohová páčka, to představuje ohebné, sklonné české podstatné jméno. Je-li to podstatné jméno v jedné poloze (např. „Petr“ – první pád), pak je Čechovi jasné, že ve větě bude podmětem, subjektem, nositelem děje, ať už se bude nacházet na jakémkoliv pořadovém místě ve větě. Je-li to podstatné jméno v jiných polohách (např. „Petrovi“, „Petra“), pak je Čechovi taktéž jasné, že ve větě bude předmětem, objektem, tedy tím, na koho děj směřuje, ať už se bude nacházet na jakémkoliv pořadovém místě ve větě.

Pavel řekl Petrovi o něčem.

Petrovi řekl Pavel o něčem.

Stejný význam, že?

Ale co angličtina? Jak se k tomu staví ta „směsice divných zvuků, která Angličanům nahrazuje řeč“, jak to ondy charakterizoval z českého úhlu pohledu Miroslav Horníček?

Paul told Peter about something.

Peter told Paul about something.

Slovo má pořád stejnou polohu, jedinou koncovku. Pořadí rozhoduje. Stejně jako u tlačítka na klávesnici počítače. Je-li „Peter“ po „Paul“, znamená to „Petrovi“. Je-li „Peter“ před „Paul“, znamená to „Petr“. Rozdíl ve významu obou vět je nebetyčný. Je-li dané tlačítko stlačeno po  vypnutí, znamená „zapnout“. Je-li dané tlačítko stlačeno po zapnutí, znamená „vypnout“. rozdíl mezi funkcemi „zapnout“ a „vypnout“ je nebetyčný, přímo diametrální.

No a kolébkou moderní elektroniky jsou anglicky mluvící USA – tudíž se to obsluhuje očekávatelně. Kdyby kolébkou elektroniky byla třeba Česká republika, kdyby zde vznikl například celosvětově užívaný MS Word a měl dva tisíce funkcí, tak by na klávesnici toho českého počítače byly dva tisíce dvoupolohových páček. Ale nejsou. Zbylo nám jen pár takovýchto vícepolohových ovládátek na přístrojové desce našich aut škodovek; kdy už od pohledu na řadicí páku poznáme, že je zařazená třeba zpátečka nebo pětka.

                Promyslet a pochopit tyto rozdíly, uvědomit si determinaci různých národů jejich prostředím a stylem vyjadřování – to je velmi výhodné. Člověk se snáze naučí anglicky, snáze naučí s počítačem a mobilem. A hlavně – chápe jinost druhých. Mít svoji danost za tu jedinou na světě a jiné danosti považovat za chybné, to nikdy v historii nevedlo k dobrým koncům.

                Přeji vám hezké dny a chytré přemýšlení nad souvislostmi i tam, kde byste je na první pohled nečekali.