Studentův trik a Klausova odpověď

Nedávná událost, kterou chci po rétorické stránce rozebrat, je v kostce tato: Václav Klaus přednášel studentům na České zemědělské univerzitě v Praze. Šot televizních zpráv  zachytil okamžik, kdy se jej jeden ze studentů – škodolibě a za škodolibého přizvukování dalších studentů – zeptal, kolik on sám za svá dávná vysokoškolská studia státu zaplatil. Prezident Klaus v odpovědi označil tuto otázku za hloupou a dětinskou.

Z komunikačního hlediska je tato otázka typickým řečnickým trikem. Ne že by na stanovisku studenta nebylo možno najít úhel pohledu, z nějž je jeho přesvědčení oprávněné. Ale zvolil nešťastnou, kontraproduktivní rétorickou taktiku - trik. Zájemce o komunikační dovednosti asi bude zajímat, ke kterým z jednadvaceti triků uvedených ve Zlaté knize komunikace jej lze přiřadit. Když dobře přiřadíme, máme hned v knize po ruce optimální slovní sebeobranu, optimální protitrik – protože protitrik je v knize uveden u každého triku.

                S přiřazením to není úplně jednoznačné. Studentova provokující věta má v sobě kousek z několika různých triků.

Především – nejde o otázku, ale o tvrzení. Odpověď je všeobecně známá, v době studií Václava Klause (tuším 1958 – 63) bylo školné rovno nule. Student tedy vlastně tvrdil toto: „Pane Klausi, vy jste neplatil státu nic, tak přece nesmíte po nás teď chtít, abychom něco platili my.“ Tedy – je zde kousek z triku č. 2 – „tvrdit“.

Pak vstupuje do hry též trik č. 5 – „porušení míry věcí, míry okolností“. Student bagatelizoval (nebo přímo ignoroval) okolnost, že situace se od přelomu padesátých a šedesátých let změnila. Leccos je dnes jinak. Mnohé věci jsou pro studenta dnes lepší – a logicky některé bývají horší. Kdyby pan prezident přistoupil na studentovo bagatelizační zkreslení a rozmáznul je metodou zvanou „psychická lupa“, mohl se třeba bránit takto: „Ano, studente, máte pravdu, když je něco zavedeno v době před půl stoletím, tak to musí být pořád. Souhlasím s vámi, školné se neplatí ani teď, stále je na vysokých školách hlavním předmětem marxismus-leninismus a za pokus vycestovat do Vídně nebo do Bavorska se rovnou střílí.“

A kdyby Klausova psychická lupa byla využita na maximum, dovedu si představit i jeho krajní reakci, která je samozřejmě z říše sci-fi, nicméně mi tehdy při sledování zpráv hlavou přece jen krátce bleskla:

Klaus: „Překročil jste, studente, už ve svém životě hranici naší země směrem na západ nebo na jih – tedy do některé ze zemí, které měly kapitalistický systém již před rokem 1989?“

Student: „Ano, již několikrát.“

Klaus: „Mějte tedy stejné podmínky, jako jsem měl já coby student před mnoha lety. Nulové školné a smrt za pokus vstoupit do zemí zahnívajícího světa imperialismu…“  A s posledními slovy by pan prezident vytáhl revolver a prostě studenta přede všemi odpráskl… Ještě jsem Václava Klause v té představě viděl, jak si odfoukne zbytek kouře z hlavně revolveru, zasune si jej za pás, rozkročí se a pronese do sálu: „Ještě nějaké další otázky?“

Škodolibé pochichtávání studentova okolí by jistě okamžitě utichlo. Klaus by si to v podstatě mohl dovolit bez rizika – má imunitu a navíc i možnost udělit sám sobě milost.  A televizní zpravodajství nejen u nás, ale v celém světě by mělo toho dne opravdu žně…

Tuto představu uvádím samozřejmě jen žertem, jako obrovskou nereálnou nadsázku. Nicméně – bleskla mi hlavou asi i proto, že se u nás poslední dobou rozmáhá neskutečná komunikační drzost průměrných a podprůměrných proti slušnějším, vzdělanějším, občansky ukázněnějším lidem. Student jistě ani odborně ani lidskou vyzrálostí nesahá panu prezidentovi ani po podrážky bot. Mne odmalička vychovávali tak, že člověk smí kritizovat jen do výše své vlastní hodnoty – jinak to není kritika, ale urážka. Věděl jsem, že když budu ve třídě dvojkař, tak přece by ode mne bylo drze hnusné a hnusně drzé hledat mouchy na jedničkářovi, hledat chyby v jeho činech, slovech, výrocích apod., když jich sám dělám v průměru desetkrát více. Jsou o tom i platná lidová úsloví o přednostním zametání před vlastním prahem a biblické citáty o hledání smítka v oku druhého a nevidění břevna v oku vlastním...

No jo – jsme zemí, kde se mnozí lidé za nic nestydí. A v té nestydatosti jistě saháme po světové špičce. Ti slušní bývají vůči drzostem dlouho trpěliví. Ale dovedou se také naštvat, když pohár jejich trpělivosti přeteče – a pak to skutečně stojí za to! To se pak darebák a utiskovatel nestačí divit, když mu to ti slušní za dlouhé roky spočtou a vystaví účet.

Ale zpět ještě k řečnickým trikům. V úvahu u studenta ještě přichází trik č. 17 – „kladení otázek“. Ne že by otázka jako taková byla vždy zapovězenou komunikační metodou, ale jde o kladení záludných otázek, které vlastně otázkami nejsou. Trik číslo 17 ve Zlaté knize komunikace upozorňuje na podlost otázek typu

-          Nemyslíte si, že byste se měl stydět?

-          Nemyslíte si, že všechno je z vaší viny?

-          Nemyslíte si, že manipulujete s lidmi?

Těmto trikovým otázkám, které vlastně otázkami nejsou a které trikař míní jako celozemsky  a vševesmírně nadevše platná jistá tvrzení, se právě uvedená pasáž knihy věnuje, odhaluje jejich ledví.

A protitrik? Řekněte prostě: „Nemyslím si to.“ Co se budete babrat s hnusákem, který, když mu došly věcné argumenty, útočí na vaši osobu.

Na závěr se omlouvám, že jsem zde na událost na zemědělské univerzitě reagoval až trochu se zpožděním – měl jsem plné ruce práce se křtem své nové knihy.