Spějeme od Curychu k Moskvě?

Po zdrojích se mne neptejte, ale mám v současné době z první ruky dost důkladně prověřených podstatných informací o běžném životě lidí v současné Moskvě. A s těmi informacemi se mi vkrádá do hlavy palčivá myšlenka, kam může náš stát dospět, když se nezmění současné trendy.

Před otázkou, kam směřujeme, by měla předcházet otázka „odkud?“.

                Odpověď na otázku „odkud?“ zní: Z hodně sympatických pozic. Ať už jde o staré dobré Rakousko-Uhersko, v němž se podle mne Království české a Markrabství moravské nemělo poslední desítky let zase až tak špatně. Ať už jde o první republiku 1918 – 1938, která přes všechny nedokonalosti, aféry a těžké začátky přece jen patřila k deseti hospodářsky nejvyspělejším zemím světa a ze které Karel Čapek  vyjížděl do Anglie, Francie a Skandinávie jako do zcela rovnocenných zemí…

                Praha mohla tehdy svou úrovní všestranně platit stejně jako třeba švýcarský Curych.

                Pak začaly doby, kdy slušní a schopní na tom začali být zle, hodně zle. Za aktivní odporování zlu bylo odplatou zničení života psychicky, nejednou i fyzicky – a to nejen u odporujícího hrdiny, ale i u jeho rodiny. Kamarádíčkování, popíjení s těmi správnými lidmi, držení huby a kroku a nevyčnívání z davu průměrných a podprůměrných se vyplácelo mnohem více než dodržování objektivních kritérií mravnosti a profesní výkonnosti. Ve zkratce to nazývám, že platily „známosti místo známek“. Bohužel to stále hodně přežívá – a místy se zdá, že i roste a sílí.

                Dostali jsme se na půl cesty někam – ale kam?

                A teď se podívejme na běžný každodenní život v současné Moskvě. Představte si, že v desetimilionovém městě třeba vůbec běžně neseženete hrubou nebo polohrubou mouku. Prostě v obchodech není. Není sladká smetana. Nejsou ani rohlíky. A chléb? Jen ten moskevský tmavý. Náš běžný chléb – ano jistě, v obchůdcích speciálně jen v milionářských čtvrtích na okrajích velkoměsta; ale jeden bochník stojí na naše peníze asi 700 (sedm set) korun.

                V moskevských lékárnách je třeba poměrně dobrý výběr léků, i cenově přijatelných. Ale – snad dvě třetiny z nich jsou „fake“, bez záruky, tj. ošizené. Účinnou látku třeba téměř vůbec neobsahují a jsou tedy neúčinné.

                A co na to lidé? Jsou apatičtí, smíření. Bůh nebo osud sešle nemoc, léčení je velká loterie – možná vyjde, možná ne. Možná se přežije, možná ne… Ještě že lze utápět beznaděj v alkoholu…

                Šedá a černá ekonomika převyšuje tu legální snad desetinásobně. U zahraničních zájezdů moskevských cestovek neexistuje systém „last minute“. Slev netřeba. Obrovská kupní síla Moskvanů vykoupí vše za plné ceny. Lidé oficiálně vydělají almužnu, neoficiálně však mají spoustu peněz. Policista sloužící na ulici má velmi malý oficiální plat; mnohonásobkem jeho platu jsou však úplatky, které navydírá od občanů. Existují přesné postupy, kolik z těch úplatků mu zůstane a kolik předá svému nejbližšímu nadřízenému, sedícímu v kanceláři. A ten nejbližší nadřízený zase určitý díl odevzdává o jeden stupeň nahoru – a tak pyramidovitě stále výše a výše v hierarchii…

                Jen topení je laciné, protože nafta je pro domácí spotřebu za babku. Neexistuje něco jako kolečka u radiátorů ústředního topení – topí se stále na plné pecky a reguluje se jen otevíráním oken.

                Anglicky se člověk nedomluví. Rusové mluví zásadně rusky.

                Neskutečná úřední zdržení, netečnost, velkopanská přehlíživost potřeb občana nejsou odsouzeníhodným zločinem, ale běžnou normou, proti které se lze bránit zase jen úplatkem.

                Dopravní předpisy platí tak, že drahé mercedesy mafiánů prostě mají přednost, vytlačují ze silnice lacinější auta těch menších mafiánů, slušnějších lidí…

                Ale toto všechno nějakou záhadou stále jako celek nekrachuje, přežívá, drží jaksi pohromadě. A právě z toho držení pohromadě mám obavu. Každý vnímavý člověk může dnes a denně sledovat, jak nešvary „moskevského typu“ stále více pronikají do našeho každodenního života, do politiky, do úřednické praxe. Horší než stav je trend, tedy změna stavu. A já mám obavu, že i kdyby u nás stav dospěl do nesnesitelného stupně, tak že prostě nemusí být nová revoluce, ale že to nějak bude dlouhodobě přetrvávat, přežívat. Zcela vyhynou lidé introvertního typu – mozky, hloubalové, zdroje největšího bohatství a prosperity státu – tj. lidé, kteří potřebují pro svou práci přísně legální civilizované prostředí, protože nemají čas a prostor na účelové známosti a popíjení s nimi. A zcela převládnou extravertní soudružské typy, neustále mobilující, které jsou zvyklé vše vyřizovat přes známosti, přes všimné.

                Je třeba se bránit. A první krok k obraně je neupírat pohled jen k nejbližším dnům, jen k nejbližší zábavě, tahu, grilovačce, posezení u sklenky s kamarády. Ale vidět dále, za horizont měsíců, let, desítek let. Tak si spolu ten dlouhodobější a všestrannější pohled nad těmito řádky nyní dopřejme.