Co nás potká v novém roce 2014? Netřeba vymýšlet něco nového, čím bychom se lépe trefili do odhadu budoucnosti. Myslím, že to za nás, nebo aspoň za mne, už chytře udělal kdysi Karel Čapek. Vzpomínáte?
Pro generaci Karla Čapka byl největším přelomem vznik nového státu – Československa – po třech stoletích habsburské nadvlády a nesamostatnosti v Rakousku a Rakousko-Uhersku. Po 28. říjnu se lidé ptali sami sebe, jak to teď bude, když je všechno nové…
Chytrý Karel Čapek psal v tom smyslu, že kdo byl předtím férový, férovým zůstal a zůstane. Kdo byl darebák, taktéž zůstane darebákem. Přesně znění jeho známého fejetonu lze jistě najít.
Pro moji generaci byl obdobným klíčovým zlomem listopad 1989. Také byl zpočátku provázen myšlenkami, jak teď bude všechno nové, jiné, lepší.
Brzy se však ukázalo, že národ zdecimovaný několika emigračními vlnami (po roce 1620, po roce 1948, po roce 1968 atd.) se nepřemění přes noc. Ti, co směli za normalizace studovat po maturitě univerzitu a svou kariérní ctižádost navíc ještě realizovali horlivým příklonem ke zločinné politické straně, nadále zhusta ovládají i dnešní dění, nadále rozhodují, co je to správné školství, správné soudnictví, správná věda, ba i správná politika. Kariéristé jdoucí přes mrtvoly zůstali kariéristy jdoucími přes mrtvoly. Ti, co jim za normalizace odporovali, jsou upozaďování dnes a denně. Odejít jinam do světa sice administrativně mohou – ale začínat tam kdesi na stará kolena znovu od píky, to je příliš velký trest za jejich férovost v temných dobách. A navíc – co bude s naší zemí, když ji i zbytky mravních elit opustí? Každý by přece měl mít aspoň kapku spoluzodpovědnosti za její osud….
Mládež – ta dnes katastrofálně neví. Učitelé nedávnou minulost ani v dějepisu neprobírají. Mohli by totiž do dnešních žáků a studentů dostat otázku „A co jste tehdy, v oněch sedmdesátých a osmdesátých letech, pane učiteli, dělal vy?“. Upřímná a férová odpověď by musela znít: „Byl jsem natolik zadobře s normalizačním režimem, že jsem po maturitě směl studovat filozofickou fakultu nebo pedagogickou fakultu. Dosmrti se budu stydět před těmi, kteří se učili lépe než já a nesměli.“
Čest výjimkám z řad dnešních učitelů, kteří si jsou toho vědomi. Nicméně těch nejvíce správných, tedy těch, kteří tehdy měli zákaz studovat netechnickou vysokou školu, mezi duchovními vštěpovateli moudrosti a mravnosti naší mládeži moc není. Státem placeni jsou buď starší, kteří studovat směli, anebo mladší, kteří si zákaz studovat nebo zákaz vycestovat už vůbec neodvedou představit.
Nicméně věřím, že pochroumaný stát se dá napravit. Věnuji té nápravě celý svůj profesní život. Zřídil jsem – už je to třicet let – paralelní soukromé školství, v němž jsem se snažil přivést na světlo světa zcela nová do té doby u nás nevyučovaná témata, která mi dodnes připadají klíčově potřebná. Techniky duševní práce neboli soft skills. Férový rozvoj osobnosti. Někteří z těch, co směli před rokem 1989 nebo i po něm oficiálně studovat po své maturitě jakýkoliv univerzitní obor, na popularitu těchto mých výukových témat leckdy žárlí, nekale je napodobují, zlehčují, škodí jim a klamou veřejnost.
Mládež – důvod byl naznačen výše – většinou neví. Proč by věděla, kdo jí to měl ve škole sdělit? Že by správně a zákonně měl u nás v tržních kurzech učit hospodaření s časem, efektivnímu čtení a studiu, komunikačním dovednostem apod. jen člověk licencovaný průkopníkem a duševním vlastníkem těchto témat na trhu v naší zemi? Proč? Vždyť je přece svoboda. Svoboda dělat leccos nemravného až nezákonného.
Přesto věřím, že pochroumanou společnost lze napravit. Nebo aspoň udržet v přijatelných civilizovaných mezích, kdy dobro a zlo spolu zápasí aspoň nerozhodně. A k té aspoň remíze přeji vám všem hodně zdaru v roce 2014!
