Sen o špičkové práci

Jedněmi z nejlepších léků na rozhádanost národa jsou: nadšená práce, úspěch, prosperita, následný růst bohatství; radost z toho bohatnutí, což plodí ještě větší nadšení a větší profesionalitu, další nadšená práce, radost z této práce – a tak pořád dokola v úžasné pozitivní stoupající spirále. Už jsme to v našem životě skoro zapomněli prožívat, že?

A proč je to lékem? Protože pak i ten, kdo není zrovna v dané zemi ve svém úspěchu na stupních vítězů, je vlastně také bohatý; žije v dostatku, má dost možností realizovat se v jiných požitcích a prožitcích než v hašteření, obviňování kdekoho, protestování, psaní petic, cákání nepřejícným adrenalinem a žlučí.

             Líbí se mi v tomto smyslu televizní cyklus vysílaný na slovenské „Jednotke“ – s názvem Legendy popu. Moderátorka i moderátor jsou mladí, ve věku mých dětí; jsou nadšení, neokázalí, profesionální a přitom správně skromní. Jsem rád, že je mohu pro jejich práci obdivovat. Mají zatím v Česku relativně méně známá jména Milan Zimnýkoval a Kristína Farkašová. Jejich milá vitalita jako by se přelévala i na sál nabitý diváky. Celé publikum často vstává, raduje se z kvality a z úspěchu druhých – těch, kteří se snaží odevzdat co nejlepší výkon na pódiu.

             Uváděné legendy popu jsou asi z poloviny slovenské, z poloviny české. Sama legenda je vždy v pořadu přítomná (pokud žije), další moudré glosy dává k lepšímu Milan Lasica. Legendární písně přítomné legendy zpívají různí mladí zpěváci, na závěr něco pak i legenda sama. Z pořadu čiší hezká vzájemná úcta těchto různých generací.

             Zmiňuji tento pořad proto, že rozhodně nejsem nějaký maniak vysedávající u televizní obrazovky hodiny denně. Zprávy ano, zahraniční pořady na procvičení angličtiny aj. ano – ale pak už si velmi vybírám; jen tak něco mne nezaujme.

             Ten posledně sledovaný díl Legend popu byl o Karlu Svobodovi. Naživo jej zastupovali jeho jedni z nejbližších – Karel Gott a Karel Šíp.

             Co se týče Karla Svobody, je mi už dávno zřejmé, že jsme donedávna měli mezi sebou živoucího Mozarta moderní hudby. Rakušáci se na nás v tomto směru už nemohou až tak moc vytahovat; německy mluvící národy se dnes už stejně jako Malou noční hudbou dojímají i jeho Včelkou Májou nebo Třemi oříšky pro Popelku … A která že z karnevalových lady v brazilském Riu zní nejlépe? No přece ta jeho česká…

             Ale dnes chci více pozornosti věnovat Karlu Gottovi. Znovu a znovu, snad už posté, jsem si potvrdil úžasný fenomén našeho Mistra pěvce. On to nejspíše neví, ale má lví podíl na tom že jsem si zachoval jakž takž zdravou normální psychiku a schopnost výkonně kreativně pracovat i v tom nejhorším normalizačním dvacetiletí, kdy jsem si po profesní stránce musel projít gulagem bezprávného podčlověka. Byl to právě Karel Gott, který mi dodával energii a víru, abych nerezignoval. Který mi dodával inspiraci, abych se i já pokusil vytvořit něco nového, neopakovatelného – a podával to lidem tak, že zahraniční hvězdy budou blednout. Snad jsem něco z toho, čím mne Karel obohatil, také za těch třicet let vysálal na své žáky.

             Vedle  tryskajícího humoru, který musí ve své belcantové roli a na obrazovce Karel asi trochu krotit, si v poslední době čím dál více všímám jeho úžasné skromnosti. Ať je tázán na cokoliv, zdá se vzhledem k faktům jeho kariéry nemožné, aby se vyhnul povídání o sobě v těch největších superlativech. Ale on to přece dokáže. Většina jedinců tohoto národa dokázala ve své práci desetinu, setinu toho, co Karel Gott v té své. Značná část anonymních internetových diskutérů toho nedokázala ani miliontinu. Kéž by se takoví vyjadřovali v diskusích na Síti s tomu úměrnou milionkrát nižší sebejistotou svých tvrzení, s milionkrát větší skromností…

             A tak jsem si při tom pořadu vzpomněl, co jsem o Karlu Gottovi psal do své knížky „Chytří pracují, kde chtějí.“ Vyšla už před lety, dávno je vyprodaná – a mladší ročníky už asi do knihoven svých rodičů nebo starších kamarádů pro její papírovou podobu nesáhnou.. Povětšině nejsou zvyklí tam sahat a celý večer číst papírovou knížku. Ale asi budou častěji něco číst na internetu, na chytrém mobilu.

             Proto zde, na internetu, tu klíčovou pasáž z dané knihy ocituji. Pro ty, kteří nežijí jen pařbami, graffiti, skateboardy, dělením životních záležitostí na „hustý“, „nudný“, „masakr“, „psycho“ apod. Nic proti těmto slůvkům, v podstatě milým, ale k blahobytu ona sama asi nestačí.

             Volně cituji tedy ze své starší knihy „Chytří pracují, kde chtějí“, vydané nakladatelstvím Alfa Publishing Praha v roce 2005:

 „I profesionální zpívání je poctivá práce. V její oblasti se před půlstoletím objevil člověk, jehož hlas byl v nižších polohách medový, ve středních sametový a ve vyšších k tomu všemu ještě zvonil. Hlas od boha, talent od boha. Zpěvák to byl takový kudrnatý, černovlasý a černovousý, jmenoval se Waldemar.

Medově sametového a zvonivého hlasu Waldemara se počátkem šedesátých let snad mohl obávat jiný zpěvák, který se mohl cítit jeho konkurentem. Mladý začínající zpěvák Karel. Nejspíš se ale neobával – a i kdyby, tak by mu to sloužilo jedině k dobrému; k usilovné práci na sobě… Karlův hlas totiž připomíná jediný unikátní benzínový turbomotor v zemi, kde jezdí jinak jen samé diesely (tedy - neturbo diesely). Jak všichni víme, obyčejný diesel zabírá pěkně odspodu už v nízkých otáčkách, ale ve vyšších ztrácí sílu a dech. Stejně tak i drtivá většina zpěváků – při zvýšení tónu o oktávu oproti nejpohodlnějším frekvencím už musí notně ubrat na intenzitě svého hlasu… Ne tak Karel. Jeho hlasivky stejně jako benzínový turbomotor právě s vyššími frekvencemi na síle krouticího momentu přidávají. Proto (pevně věřím) Karla v jeho forte výškách prostě nikdo nikdy nenapodobí. Karel nikdy nebude mít věrného imitátora. To nejde. Tam, kde ostatní začínají sípat, tam Karel zesiluje, tam přichází do svého živlu. Jestli jsou Češi něčím ve světě jedinečně zvýhodnění, tak tím, že se mohli od 60. let ve všech dobách těšit z výsledků špičkové práce Karla Gotta.“

            Místo pozornosti tomu, kdo zase něco někde udělal blbě a průšvihově, se dívejme častěji kolem sebe, kdo něco dělá férově brilantně. A zkusme se mu aspoň občas a aspoň trochu přiblížit.