S Větvou na skluzavce

O Vánocích trochu oddechověji: S Ladikem Větvičkou jsme se vypravili do známého akvaparku, co máme z domu prakticky za rohem. Jde o Tropicanu v turistickém středisku Wisla na stejnojmenné řece v Beskydech.

Vzali jsme sebou ještě kámoše Libora, ředitele jedné z nejvýznamnějších českých cestovních kanceláří, který v akvaparku na rozdíl od nás dvou ještě nebyl. Krátká cesta většinou po čtyřproudovce byla moc příjemná. Ladik je honěný i v historii, vzpomínali jsme na sedmidenní česko-polskou válku o knížectví Těšínsko v lednu 1919, která skončila klikatým hraničním rozřezáním tohoto líbezného regionu, v celé dosavadní historii předtím jednotného.  A dnes naštěstí stále více celistvého, dávné půtky zapomenuty; vzájemně výhodný kšeft učí nejen menšinové Čechy mluvit polsky, ale i snaživé podnikatele z řad většinových hrdých vlasteneckých Poláků také mluvit česky…

                Na polské straně je mnohem živěji a tak nějak útulněji. Je vidět, že drobné podnikání nebylo v Polsku nikdy zrušeno, že vzkvétá a plní svoji správnou kapitalistickou funkci volné soutěže. Tedy – že výhody a úspěch na trhu se nedosahují nějakým zákulisním jednáním nebo známostmi na úřadech, ale tím nejlepším pro lidi – totiž tím, který podnikatel, který obchůdek, servis, hospůdka, hotýlek se pro zákazníka více rozkrájí a ztrhá. Který bude úslužnější, ochotnější, nevtíravější, poctivější, která hospoda načepuje váženému hostovi půllitr piva výše nad cejchovací rysku sklenice…

Reklam kolem cest je plno (ani ne tak rozptylující billboardy, ale dále od okraje cesty). Mají šmrnc, mají decentnost, humor a jiskru. Trochu připomínají nápisy na obchodech z filmu Tři veteráni, když se Pankrác, Servác a Bimbác poprvé ubytovali v hotelu krále Pikoly (u Gerendáše) a kdy ještě „cizinec byl našinec“. V českém filmu to byla ovšem malá, pracně sestavená dekorace, výsledek tvůrčí invence špičkového českého umělce. V polském Těšínsku je takto invenčně vtipný všechen drobně podnikající lid.

Ale – na rozdíl od naší krajiny, mezi relativně skromnými domky zde nejsou nikde vidět přepychové stavby „podnikatelského baroka“. Větva tu záhadu rozluštil: „No jo, tady asi není tak snadné si na úkor druhých hodně nakrást.“

Voda v akvaparku byla báječná, různých teplot, mořské vlny skoro dvoumetrové. Aromatické vířivky léčivé, popisy účinků kolem nich povzbudivé - polsky, anglicky, německy i česky. Skluzavky jedna rychlejší a náročnější než druhá. Sjeli jsme tu o základní obtížnosti – a pak se Větva kasal, že zvládne i tu nejtěžší, která končí otevřeným bubnem o průměru asi 15 metrů. Člověk v tom bubnu divoce rotuje po obvodu jak ždímané prádlo v nějaké obří pračce – a nakonec padá dolním otvorem do asi dvouapůlmetrové vodní hloubky. S Liborem jsme číhali, jak to zacvičí s chrabrým Větvou – a coby dva technici přemýšleli, kam s ním asi smýkne Coriolisova síla. Nicméně Větva za námi nakonec přišel dolů pěšky – s výmluvou, že v té super skluzavce mu prý nepustili podprdelní vodu…

Větvovy hvězdné chvíle přišly v eukalyptové vonné sauně. Byla tam s námi mladá maminka s ani ne ročním miminem, holčičkou, kterou saunování očividně bavilo. Větva pochválil mamince pěkné děcko, a hnedle se ptal, co dcerunka pije, zda už pije pivo. Polská maminka se pokřižovala, ale Větva pokračoval, že jeho tři děti prý už od miminka pivo pijí, že už jim (těm jeho dětem) je třicet a stále pijí, že už všechny vyrostly do výšky šedesáti centimetrů.  Právě když Větva se smrtelně vážnou tváří ukazoval nízko nad dřevěnou saunovou lavicí, jak malé jsou jeho alkoholické děti, začalo miminko plakat. Maminka, červená nejen od sauny, ale i od smíchu, se s námi srdečně loučila – jako by žádná mezistátní hranice mezi námi nikdy nebyla.

                Přímo záchvaty smíchu opakovaně vyvolával Ladik v hodné krojované paní, která nás po koupání obsluhovala na následném obědě v přilehlé hospůdce. Nedá se popsat, musí se zažít. Obdobné to bylo s pouličními prodavači na hlavním wislanském bulváru. Při koupi laciného chutného grilovaného oštěpku si Ladik prodavači trpce stěžoval, že je to strašně drahé a že mu chudákovi nezbude na vodku… V samoobsluze pak podával polské babičce spadlý nákupní košík s takovou grácií, že ho babka zapřísahala, že dnes ještě vůbec nic nepila…

                Zkrátka – celý výlet byl takovým ideálně přátelským přípitkem se sousedy, jak se na dobré sousedy sluší. Ládik neměl foťák, takže dnes bude fotek pomálu – ale nějaké přece jenom ano.

Hotel, v jehož útrobách se skrývá akvapark Tropicana, to je takový wislanský Pupp. Proč by malá polská horská vesnička, srovnatelná třeba s naší Ostravicí, Čeladnou, Borovou Ladou, Deštným v Orlických horách, Lopeníkem, Klínovcem apod. nemohla mít takový Pupp, že...

Tatáž ubytovací chatička zblízka...

Část jednoho z asi šesti místních bazénů a bazénků...

Stylové dveře malebné restaurace hovoří nesmlouvavou a jasnou řečí. Není to čistě polsky, samozřejmě ani česky, možná ani ne přesně "po našimu". Ale rozumět je jasně!

Nabídka služeb fotografa je neformálně přátelská. Samozřejmě každému tyká, ostatně jako každá nabídka a každá reklama v polštině. Je možná na vkus jemných českých dam a dívek příliš zvídavá, ale s dobrým koncem: Šukal/a jsi? Nalezl/a jsi!

Hezké Vánoce všem!

DG