Princip závisti, tři fáze závisti

Závidí vám něco lidé z vašeho okolí? A už jste někdy přemýšleli o příčině závisti? A o tom, v jakých se vyvíjí fázích?

Tak nejdříve k těm příčinám.

Závistivec je člověk, který výrazněji vnímá vaše vymoženosti, vaše tzv. životní výnosy, ale méně vnímá nebo přímo ve své hlavě potlačuje to, co jste na ně museli vynaložit. Tedy – potlačuje vaše tzv. životní náklady.

Náklady jste vynaložili asi dříve, možná vás to stálo dlouhá léta úsilí a odříkání – ale to už bylo, to už je pro závistivce minulost zahalená mlhou. Váš úspěch v zaměstnání, rodině, partnerských vztazích, úspěch finanční vyjádřený hezkými spotřebními předměty kolem sebe nebo množstvím volného času – to může být pro závistivce žhavá skutečnost, vnímaná jeho smysly aktuálně, s drásavým podtextem „jak to přijde, že já to nemám taky“.

Evidentní je, že typický závistivec je člověk snadno podléhající haló efektu z okamžitých vjemů. Člověk neschopný posoudit věci reálně, přiměřeně. Tedy – jednoduše řečeno – čím větší hlupák, tím vyšší nejspíše má sklony k závisti. Čím neschopnější hlupák, tím více si najde ke své závisti pseudodůvodů.

Závist je matkou nenávisti. A nenávist je mocným motivátorem k destruktivním činům. Ty destruktivní činy (tj. když vám závistivci škodí) se jim daří tím více, čím více to společenské, politické a právní klima v dané zemi umožňuje. U nás to klima umožňuje dosti nadprůměrně. Křiklavé případy škod si nakonec vysoudíte, ale trvá to dlouho a stojí hodně energie.

Závist je nezničitelná. Dobré klima ve vyspělém právním státě může tuto velikou psychologickou sílu zapřáhnout do služeb dobré věci. Tj. nastavit pravidla tak, aby závistivec nechtěl nechat sousedovi kozu chcípnout, ale aby se férově snažil mít zdravých  koz více než soused.

Ne každá závist  je špatná. Když vám zloděj něco ukrade, také mu svým způsobem závidíte, že bezplatně užívá váš majetek. Ale tam bych to nenazýval závist – je to spíše spravedlivá motivační touha po nápravě a spravedlivém potrestání viníka.

Ne každá nenávist je špatná. Když na vás nevinného jde někdo s nožem, musíte jej v ten okamžik svým způsobem nenávidět, aby vám ta vaše nenávist dala dost energie k dostatečné obraně. A skuteční hrdinové se brání útoku tak dobře, že útočník už nikdy v budoucnu neohrozí žádného nevinného člověka. Ani na zdraví, ani na životě, ani na občanské cti ani na jiné hodnotě chráněné zákonem.

Teď k fázím závisti.

Sám se setkávám se záviděním lecčeho z toho, co se mi podařilo usilovnou kreativní prací a celoživotním sebevzděláváním nového a užitečného vymyslet. Závist průměrných a podprůměrných je tím větší, čím jsou z těch mých nových poznatků nadšenější moji žáci a čtenáři.

První fáze závistivců se dá shrnout do výroku: „To je blbost.“  Celou druhou polovinu osmdesátých let a ještě i na začátku let devadesátých bylo v očích závistivců naprosto neužitečnou blbostí, že jsem pomáhal lidem dobře a rychle zvládnout angličtinu, naučit se hospodařit s časem, dobře myšlenkově pracovat s textem na všechny způsoby vyhledávací, informační a studijní, komunikovat při prezentacích, při konfliktech, na poradách, schůzích; číst mimoslovní sdělování – a prostě rozvíjet vlastní osobnost ve všech situacích, kdy do lidského mozku zasahují informace v podobě příjmu, zpracování, uchování, výdeje. Lidé hromadně volali „to je blbost“ též na mé výzvy, aby místo mechanického psacího stroje začali používat osobní počítač. Na práci s textem, na plánování času a dosahování cílů. (Každý si najde např. na Youtube ukázky z televizního seriálu, který je mj. o tom.)

Když jsem tomu začal, jediný v Československu, profesionálně učit, zhruba v polovině osmdesátých let, byli první nadšení žáci ochotni za to s váháním zaplatit cca 30 korun na den výuky. Pro důkaz stačí nahlédnout do kalkulací prvních letních pobytových kurzů soft skills z roku 1984, 1985. Na začátku devadesátých let už byli ochotni platit více než 600 korun za den výuky (což je dnešních asi 5 tisíc korun). A stáli fronty. Viz foto.

Nemylte se - pod názvem "rychlé čtení" se skrývala řada kapitol o efektivním studiu, celkové práci s textem komunikačních dovednostech, time managementu a dalších soft skills rozvoje osobnosti s originálními psychovzorci; právě toto ve svém celku činilo kurzy tak populárními. Populární i bylo, že jsem téměř žádné poznatky účastníkům nenutil autoritativně, ale návodnými otázkami a hrami je přiváděl na to, aby si je uvědomili sami. Takže ani ten slavný "koučink" nemusel vzniknout moudrostí amerických expertů...

A přišla druhá fáze závisti, shrnutelná do této věty závistivců: „To už vymyslel někdo jiný.“ Zpočátku jsem myslel, že závistivce uklidní fakta. Že když jim doložím, že třeba mnozí špičkoví američtí guru poprvé vydali své bestsellery na podobné téma i o několik let později než já, tak uznají své zmýlení.

Neuznali. Nenašli žádného mého předchůdce v multimetodách neboli psychovzorcích. Ale to je rozlítilo ještě více. Moje promyšlené převádění složitých souvislostí osobního rozvoje do jasné a srozumitelné řeči, do hravě naučitelných pokynů, je vedlo k názoru „to bych dokázal taky“.

V tom s nimi mohu plně souhlasit. Každý lepší student druhého ročníku výtvarné akademie dokáže zdařile okopírovat da Vinciho Monu Lisu – a ještě jí třeba přimalovat elegantní šál. Následníkovi to jde stokrát snadněji, když to autor před ním celoživotní prací proslavil. Stejně tak následníkovi jde stokrát snadněji přehrát na klavír sekvenci tónů (i s určitým rozvinutím), než to šlo Mozartovi nebo Bachovi složit. Právě proto je za takové napodobování několikaletý trest vězení.  Kurz hospodaření s časem, komunikačních dovedností, práce s textem nebo rozvoje osobnosti není v principu nic jiného než obraz nebo hudební skladba.

Ve vyspělém světě, v právních státech, se to řeší tak, že solidní pokračovatelé vstoupí na trh s licencí zakladatele a proslavovatele na daném trhu. A samozřejmě s cenou jednoho dne výuky řádově nižší, než má renomovaný průkopník, i kdyby jej v řadě detailů zajímavě rozvinuli. Jinak by se jednalo o klamavou reklamu, parazitování na dobré pověsti soutěžitele, parazitování na jím vyvolané poptávce – a to je opět trestné. Slušný pokračovatel není licenčními poplatky nikterak zruinován. A zakladatel je odměňován úměrně tomu, jakou část veřejnosti jeho díla (jeho kurzová témata) zajímají – a všichni jsou spokojení.

A zde nastává třetí fáze závisti – zejména u těch pokračovatelů, kteří s nechtějí se zakladatelem spravedlivě dělit. Když vám závistivec neprokáže, že jste v něčem byli na světě až druzí, začne zpívat na notu „to jsem vymyslel já“. Zejména takový typ plagiátora, který jde drsně tržně po penězích lidí a služba těmto lidem jej zajímá stokrát méně, je schopen zapřít nos mezi očima – jen aby dodal svému počínání zdání legality a férovosti. Vzpomínám, jak si při jedné společné školicí akci na tragický stav ochrany duševního vlastnictví stěžovala expertka na etiketu Eliška Coolidge-Hašková. No – není divu; léta byla zvyklá na právní stát.

Plagiátor bude nejspíše i slepý a hluchý k argumentům tohoto blogu. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že jej blog přesvědčí, aby nekradl. Nicméně – blogy čte řada chytrých a přemýšlejících lidí. A ti se velmi zamyslí, když zase někde uvidí inzerát nebo narazí na přímou nabídku výše uvedených témat, kdy nabízitel nejen že nemá licenci, ale Davida Grubera vůbec coby zakladatele a autora témat necituje…

Nicméně – blogy čte i řada schopných kreativních lidí, kteří mnohé namáhavě a pilně vytvořili, vymysleli, naučili své kolegy či podřízené. A ti kolegové či podřízení jim pak utekli s jejich know-how a dokonce s sebou stáhli i část klientely. Ti budou dobře rozumět, o čem píšu.

A od porozumění už je blízko ke vzájemnému seznámení, komunikaci, společnému úsilí za vládu práva. Bezpráví totiž dříve či později nakonec dopadá i na ty, kteří je vyvolali.

Každý čin proti bezpráví se cení. I ten sebemenší. Jen nemlčet, neustupovat zlu, soustavně do zla aspoň rýpat. Zlo má totiž tendenci ihned zaplnit každou píď prostoru,  kterou mu my slušní lidé přenecháme.

Pište, přátelé blogeři, z oblastí, kde to zase vy znáte nejlépe. A neustávejte.