Právo a povinnost – dvě strany mince chování a jednání člověka

„Člověk má právo dělat chyby a povinnost být za ně a za jejich důsledky zodpovědný.“ Tak zní sedmé pravidlo asertivity – velmi důležité. „Člověk má právo sám posuzovat své vlastní chování a pocity a být za ně zodpovědný.“

Tak zní první pravidlo asertivity – a vnímavý čtenář jistě pozná, že se tato dvě pravidla velmi prolínají. Skoro by se dalo říci, že je to jedno a totéž v bleděmodrém.

Asertivita, tento soubor komunikačních obran, má od vyjití prvního průkopnického bestselleru M. J. Smitha v roce 1980 celkem široké rozšíření a dobrou všeobecnou známost. I v naší zemi.

Hlupáci považují asertivitu za drzost. I když mnohokrát naši i zahraniční autoři důrazně uváděli, že asertivita touží po vyváženosti při důrazu na oprávněná přání vlastní a oprávněná přání druhých, tak prostě hlupákovi nepomůže nic; oč povrchněji a hůře něco vnímá a něčemu rozumí, o to suverénněji to kriticky posuzuje.

Jiná skupina lidí, už bych ji nenazval hlupáci, ale mírněji „méně pozorní studenti asertivity“, má za to, že asertivitou vyřešíte vše. Že vyřešíte každou rozdílnost názorů, každý spor a každou vádu – a že jde jen o to použít prostě ta správná slova a věty. Tak tomu není – i asertivita má své meze a někdy selhává. Pochází ovšem z USA, a tam je zvykem označovat kdejaký kousek know-how za „super, brilliant, fantastic,  magnificent, excellent, wonderful...“.

No a tomu, že „americké je nejlepší“ nebo aspoň lepší než naše, podléhá v naší české zemi kupodivu značná část veřejnosti. Není tomu tak ve střední Evropě všude. U vědomí toho, že průměrný americký profesor je při přednášce v Praze hodnocen více než padesátinásobně lépe než stejně dobrý český profesor, jsem se ptal na několika univerzitách v Polsku, jestli je tam u nich také domácí profesor považován za horšího a lacinějšího než třeba americký. Odpovědí mi bylo velmi pozdvižené obočí Poláků a věta: „Czy pan zwaryjowal?“ („Zbláznil jste se?“)

Co je ale na asertivitě dobré, je ta vyváženost. Uděláš chybu? Ano, omluv se. Ovšem také - nahraď škodu, pokud vznikla. Nikde v našich zákonech není, že by měl viník hradit třeba jen půl škody. Vždy celou. „Kdo jinému způsobí škodu, je povinen ji nahradit,“ zní jedna z bazálních zásad každého civilizovaného právního státu.

Mám pocit, že této bazální zásadě se na našich školách, v rodinách i ve vzdělávání dospělých učí čím dál méně. V poslední době bych vypíchl stále více se rozmáhající komunikační zlozvyk „vykašlat se na komunikujícího partnera“. Tedy najednou jej – třeba uprostřed běžné e-mailové konverzace – začít ignorovat. Dělat mrtvého brouka. Nedodržet dané slovo.  Zrvu říci nebo napsat „napíšu, zareaguji, zavolám“ – a nenapsat, nezareagovat, nezavolat.

Někdy lze nad důsledky takového „vykašlání se“ mávnout rukou. Jindy tím ovšem může vzniknout značná škoda. Třeba z toho, že ignorovaný partner v diskusi musí urgovat. Ztrácí čas, ztrácí soustředěnost na svou běžnou práci.

Když urgencí ztratí pár minut třeba uklízečka, nemusí to být zase taková tragédie. Zaurguje, típne svůj mobil a – při vší úctě k uklízečkám – to hned pak v klidu douklízí. Kdyby musel třeba dvě minuty něco svým mobilem urgovat lékař-záchranář v momentě, kdy přijel ke krvácejícímu zraněnému při autonehodě, mohou být škody z takovéto jeho zbytečné urgence fatální. Silně krvácející zraněný pacient může za dvě minuty vykrvácet úplně – a zemřít.

Co vy víte, vy vykašlávající se na rozběhnutou komunikaci, vy náhle dělající mrtvého brouka, jaký je to případ u toho, koho právě začínáte ignorovat? Co vy víte, zda si nebude vaši ignoranci pamatovat mnoho let a celou tu dobu pro vás chystat úměrný spravedlivý velký trest?

Zajímal by mne žebříček například evropských států podle toho, jaké procento třeba z celkové mobilové komunikace tvoří upomínky a různá obdobná popostrčení mrtvého brouka. Zjistit to půjde asi těžko, obsahy hovorů jsou přece jen většinově soukromá věc. Ale jistým ukazatelem je počet provolaných minut na obyvatele daného státu. Čím je větší, tím větší ostuda pro takový stát. Tím větší drhnutí hladké soustředěné práce, tím menší životní úroveň, protože prostě „nestačí říct jednou“.

Před časem jsem kdesi četl, že jsme v tomto nevábném ukazateli provolaných minut na hlavu v Evropě hodně blízko absolutní špici. I když máme mobilové služby relativně drahé. Máte, milí čtenáři, nějaké čerstvé údaje?

Prostě – mládeži i lidem déle po škole by slušelo, kdyby měli v krvi tento základní poznatek sociologie: Ignorování druhého člověka, lehkomyslné vykašlání se na něj uprostřed  komunikace, je ta nejhorší možná urážka, nejhorší možné ponížení. Mnohem horší, než kdyby se dotyčný nevykašlal a druhému nejsprostěji aktivně nadával. Tomu by měly odpovídat i sankce přestupkové a popřípadě soudní – za ignorování, zdržování, nucení druhých k urgencím. Za ohavnou namyšlenou přehlíživou tendenci nechat něco „vyšumět“, „vyústit do ztracena“.

Kdo se vykašle, nechť plně nese následky – tak jak správně praví vědění zvané „asertivita“.