Práce s textem pro mladé, pro střední i starší věk

A vlastně – s radostí i pro vás, čtenáře zdejších blogů. Abyste z nich měli stále větší a bohatší požitek, prožitek i užitek. Bez složitých vědátorských pojmů, v kostce. Čtete někdy nějaké texty? Jste rodiči dětí, po kterých ve škole chtějí číst? Tak šup - klikněte si.

                Vždy, když jsme v bdělém stavu, když máme oči otevřené, když v dosahu těchto našich otevřených očí je nějaký aspoň trochu srozumitelný text, když naše mysl dá pokyn našim očím, aby tento text nějak vnímaly, lifrovaly dovnitř hlavy do mozku, který se jej snaží jakkoliv zpracovat – vždy tehdy hovoříme o čtení.

                Čtení je tedy celý oceán činností; stovky druhů  podle náročnosti čtenářského cíle – rekreačního nebo řady cílů pracovních; podle druhu, délky, složitosti textu, typu textu (nejčastější případ je papírová listina nebo displej elektronického zařízení), vztahu odborného zaměření textu a odborného zaměření čtenáře. A dále podle čtenářovy celkové vzdělanosti a sečtělosti, podle jeho momentální fyzické a psychické dispozice, podle stupně jeho motivovanosti – ať už přirozené nebo profesionálně navozené. Podle toho, zda je text v mateřštině nebo v jazyce cizím – a pak jde o to, jak dobře ten cizí jazyk ovládáme. Podle vnějších okolností jako je úhel a intenzita osvětlení, teplota a vlhkost vzduchu v místě četby, eventuální rušivé vlivy – jednak vnější, jednak vnitřní v naší mysli…

                Jen o všech významných faktorech by to bylo na diplomku, o druzích četby v závislosti na nich pak tlustá kniha.

                Zmíním se zde jen o jedné „miliontině“ této širokánské čtecí problematiky. Avšak o miliontině důležité. O tom, co je neustále kritizováno v médiích, že to česká mládež neumí, že ji to nikdo neučí, že zaostává za mládeží mnoha jiných zemí světa. Stručně a zjednodušeně: Jak vystihnout po přečtení podstatu textu?

                Bez nároku na úplnost, za klíčové považují následující:

                Po přečtení si uvědomit

-          hlavní body,

-          hlavní myšlenku,

-          důležité detaily,

-          hlavní příležitosti a/nebo hrozby.

Začněme od hlavní myšlenky. Proč byl jakýkoliv text napsán? Každá věc na tomto světě se děje z určitých příčin. Příčina, popud, problém – takto můžeme označit jakýkoliv stav odlišný od naprostého harmonického ideálu, kdy všichni kolem jsou stoprocentně spokojení a nikdo nechce sebemenší změnu. Toto je hýbatel, motivátor v jakémkoliv oboru lidské vědy či jiné činnosti. Pro stručnost jej nazvěme prostě slovem problém. První třetina hlavní myšlenky textu.

Poznámka: Objevením této první třetiny hlavní myšlenky textu neprosluli ani sovětští soudruzi vědci (jak jsme je nekriticky obdivovali do roku 1989), avšak ani američtí páni vědci (jak jim mnohdy nekriticky lezeme do zadku po roce 1989). Svým způsobem přesně k onomu „problému“ často mířil již starořímský konzul Lucius Cassius. Aspoň to o něm uváděl skvělý rétor Marcus Tullius Cicero. Cassius ve spleti faktů (a my ve spleti informací z textu) mířil do černého otázkou „Cui bono?“ Kdo má z toho prospěch, že se věci dějí (že je text napsán) tak a tak. Kdo má zájem na tom, aby se něco pohnulo, změnilo? Toto když v textu najdeme, máme napůl vyhráno. Můžeme pro to kromě pojmu „problém“ použít i pojem „matka textu“. Tedy něco, co daný námi čtený text porodilo.

Například veškeré texty v oboru medicíny byly porozeny tím, že něco je v nepořádku s lidskou tělesnou schránkou – je zde nemoc, zranění, potíže stáří. Veškeré texty v oboru psychologie byly porozeny tím, že je zde nějaká lidská potřeba, nějaký stav odlišný od ideální psychické harmonie.

A jak se věci odvíjejí pak? V reálném životě a tudíž i v popisu této reality textem? K problému normální text hledá řešení. Takové řešení, které má kladný výsledek. Medicína hledá uzdravení, psychologie hledá uspokojení potřeby. Matematika hledá například kořen(y) rovnice. Toto vyústění reálných dějů i vyústění normálních textů nazvěme slovem „přínos“.

A máme to hotovo. Chceme-li vyjádřit hlavní myšlenku nějakého  textu třemi větami, vtělme do první věty problém, do druhé věty řešení, do třetí věty přínos.

Problém – řešení – přínos.

Netřeba na poznání tohoto tria vydyndávat z EU desítky milionů dotací plus další desítky milionů na kofinancování. Halasně tvořit novou státní maturitu z češtiny. Vše potřebné o uvedenému triu a věcech kolem učím v krátkodobých kurzech již přes třicet let, a to na mnoha gymnáziích od Domažlic po Třinec, na všech hlavních univerzitách, ve stovkách firem a institucí. Dalo mi samozřejmě mnoho let práce a studia na toto trio přijít a popularizovat je, i když  hotové a vymyšlené to vypadá úplně jednoduše. A ještě více práce bylo s třicetiletým ověřováním, že nic výstižnějšího na hlavní myšlenku textu není. Tato podoba hlavní myšlenky prošla oponenturou tisíců chytrých a vzdělaných lidí. (Uvádím to z důvodu, pokud by nějaký hádavec chtěl honem oponovat a považoval sebe sama za chytřejšího než ony tisíce.)

Milí čeští učitelé, což takhle místo čekání na stamilionové dotace a nové pomůcky tento třiceti lety ověřený poznatek prostě studentům sdělit. Vždyť mého vysvětlování od počátku tohoto článku není ani dvě stránky textu – je to záležitost pár minut někde v češtině nebo i v jiném předmětu.

Rodiče, řekněte to svým dětem školákům a studentům. Ať si to zde přečtou.

Hlavní myšlenku tedy máme. Co jsou hlavní body?

To jsou cihly nebo tvárnice, z nichž je zeď hlavní myšlenky vystavěna. Doporučuji najít si v každém textu nějaké dvě záležitosti (zde například „text“ – „profesionální práce s ním“) a promyslet jejich kauzální vztah. Ten je dán odpověďmi na otázky proč?, jak?, nač?.

Důležitými detaily textu je pak právě to, co nazýváme v gramatice „větné členy“. Tedy všechny přívlastky, předměty, příslovečná určení místa, času a způsobu. Eventuálně doplňky. A samozřejmě podmět s přísudkem – ale ty jsou spíše záležitostí hlavních bodů a hlavní myšlenky. Jaký kdo, s kým, proti komu, na koho, za koho, pro koho… co dělal, a kde, kdy a jak to dělal.

Příležitost v textu je pak to, co nás posune od normální situace vzhůru k lepšímu, když ji chytíme za pačesy. Hrozba  v textu je to, co nás posune od normální situace dolů, k horšímu, když ji podceníme, zanedbáme.

A máme práci s textem v kostce.

Trochu možná zklamu ty, kteří se těšili na teplé kanceláře z peněz daňových poplatníků, na telefony, internet, odbornou literaturu, sekretářské služby aj. „zadarmo“, aby vynalézali vynalezené. Ba i na proplacení cesťáků na různé konference, aby tam mlátili prázdnou slámu o tom, že se to jaksi stále nedaří a že je třeba ještě mnoho let zkoumat a zkoumat (a všichni vydělávající občané platit a platit). Mnoho let náročné práce výzkum toho všeho (tedy i těch dalších „miliontin“ z problematiky čtení) samozřejmě stojí, ale jde to i bez pochtívání veřejných peněz.