Pojistěte se proti zvěrstvům politiky II

Dnes tedy o tom, abyste se neuvztekali k smrti. Nebo k infarktu. Druhý pilíř vaší osobní sebeobrany proti rozčilující, iritující skutečnosti můžete vnímat se stejnou závažností jako ten první. Aby blog nebyl příliš dlouhý, rozdělil jsem jej tedy do dvou.

Prvních dvacet šest řádků by zde bylo stejných jako u prvního dílu. Pokud jste jej nečetli, mrkněte se zde. A pak pokračujte ve čtení.

Jak tedy zvládat vlastní negativní emoce? Jak nenechat sebou cloumat vztek?

Jde do značné míry o know-how, kterému se v poslední době zvyklo říkat „emoční inteligence“. Nelze nezmínit jejího průkopníka, amerického autora Daniela Golemana. Ale jistě by si zasloužil široce ocitovat i dr. Miroslav Plzák, zejména z jeho knihy „Hra o lidské štěstí“, dále prof. Stanislav Kratochvíl z Kroměříže a řada dalších. Požadavek na krátkost tohoto blogu mi neumožňuje plně dostát základnímu obligu slušného autora – dostatečnému uvedení relevantních předchůdců. Prosím, promiňte mi to s tím, že dostatečný seznam lze nalézt v mých knihách o emocích.

Pojďme tedy k desateru o emocích:

Zaprvé: Emoční inteligence se mi – po důkladném studiu literatury, vlastních výzkumech a úvahách – vykrystalizovala do této podoby: 1. Umět na sobě pohotově rozeznat, že jste ve stavu nikoli emočně neutrálním. 2. Umět svůj emoční stav správně zařadit, kategorizovat. 3. Podle zařazení zvolit správné zvládnutí, cizím slovem zvolit adekvátní „emoční management“.

Zadruhé: Pro praktické použití v životě stačí dělení všech emočních stavů na tři třídy. První je pozitivní, ostatní negativní: 1. pohody, 2. smutky, 3. strachy, 4. vzteky. Některé emoční stavy se mi jeví na přechodu mezi třídami – například žárlivost je směs strachu a vzteku. Pak se tu vztekovou složku žárlivosti snažíme řešit podle managementu vzteku, tu strachovou složku podle managementu strachu.

Zatřetí: Řešit třídu číslo jedna „pohody“? Proč? Pohoda přece není problém. Odpovídám: ano i ne. Řešit i neřešit. Pohoda je vzácná květinka, která se musí pravidelně hnojit a zalévat, aby z ní vyrostla velká zdatná krásná ztepilá rostlina. Ve zkratce: Pohoda se buduje zase pohodou. čím více pohodového času ve vašem životě, tím více jsou vytěsněny nepohody.

Začtvrté: Smutek nelámeme přes koleno násilím. Přiměřeně se vysmutnit – to je přirozené. V pravý čas (učíme se jej odhadnout celý život) však přerušíme tento stav skleslosti a nedostatku vitality. A léčíme se “děláním, děláním“. Díky za pěkný návod, pánové Svěráku a Uhlíři. Dělání by mělo být nerizikové a plné přiměřené míry přirozeného stresu – pohyb, zadýchat se, zpotit se, voda, vítr, slunce…

Zapáté: Strachy nepotlačujeme. Potlačený strach v podvědomí dělá psí kusy a časem vyleze v podobě, kterou potřebujeme ze všeho nejméně. Jako první myšlenkový pochod si připustíme i tu nejhorší variantu, jak se může situace vyvinout, a akceptujeme, že svět je prostě takový. Pak už myslíme na lepší varianty, než je ta katastrofická. Plánujeme, co můžeme konkrétního udělat pro větší pravděpodobnosti dobrých variant a menší pravděpodobnost té katastrofy. A pak to konkrétní postupně na plné pecky provádíme, ať pro strach už není v mysli místo.

Zašesté: Management vzteků je dvojí: A) na vzteky vlastní, b) na vzteky cizí. Ono b) je obsáhlá problematika různých konfliktů a lidských protivenství – takže snad někdy jindy samostatně.

 Zasedmé: Vztek jako takový je emoce plná energie. Má své atributy, neoddělitelné vlastnosti. Vztek je extrémistický, opačitý (kontrární), zaslepený, sama sebe přiživující (snad mne nikdo nebude popotahovat za výstižné slůvko „samonaser“). Je třeba tyto atributy respektovat – ony nezmizí, ani když to bude naše velmi, velmi zbožné přádní.

Zaosmé: Vztek od dávných věků končívá dvěma způsoby: A) vybitím, b) přeznačením (tj. podíváním se na věc z jiného úhlu).

Zadeváté: Volme tedy vybití, ale kultivované. Místo zločinné vraždy někho, kdo nás navztekal, udělejme třeba deset dřepů (po politických zprávách dvacet pět), roztrhejme k tomu účelu předem určenou bezcennou věc apod.

Zadesáté: Mějme připravenu řadu uklidňovacích úsloví: Například: „Zuřím jen do výše svých příjmů. To je mám opravdu tak horentní?“ Nebo: „Usmívejte se. Úsměv sám o sobě vaše problémy nevyřeší, ale tolik blbců jím naštvete, že to už samo o sobě stojí za to.“ Nebo: „Nejvíce blbce naštvete, když se nenaštvete. Pomstěte se jim svou pohodou.“

                Tečka za desaterem.

                Že to je velmi zjednodušené? Ano, jistě. Ale s upřímnou snahou vystihnout v kostce to nejpodstatnější.  Nezjednodušuji proto, abych zkreslil, ale abych srozumitelně vysvětlil, příliš nezdržel - a pomohl. A vy jistě víte, kde najít na dané téma podrobnosti.

Dovedu si samozřejmě představit hnidopicha, který, věcných argumentů maje pomálu, arogantně kritizuje nekomplexnost výše napsaného desatera.  Působí jak malé děcko, co chce na dvou stránkách všecko.

                Vztek je velká energie. Využijte ji konstruktivně, nikoli destruktivně. Ne proti sobě, ale pro sebe. Jako ten Edmond Dantes, kterému vztek a touha po spravedlivé odplatě umožnily přežít čtrnáct let věznění a osvobodit se z něj.

               Ani vy neztrácejte víru.