Pevná vůle neexistuje. Co se musí, to se hnusí!

Už jste zkoušeli v nějaké mnohaetapové naplánované činnosti po opadnutí počátečního nadšení vynaložit svou pevnou vůli? Zatnout se, zašprajcovat se a zaplnit celou svou vědomou mysl vnitřním příkazem „MUSÍŠ!!“ ? Výsledkem je – jak jinak – ještě větší zošklivení té rozumné naplánované činnosti.

Cesta do hrobu prokrastinace, cesta do hrobu neproduktivních náhražkových činností a ztroskotání plánů, zejména studijních, ale i jakýchkoliv dalších mnohaetapových pracovních – tak tato cesta je lemována právě oním „vynaložením pevné vůle“.

Už ji tedy, prosím, v rozhodujících momentech své cesty za cílem takto nevynakládejte. Jen se zahrabete. Druhá věta titulku tohoto článku platí milionkrát reálněji než řečičky o „pevné vůli, která hory přenáší“.

                Podrobnosti najdete v této mé malé ukázce z knihy „Prokrastinace – odklad, který mrzí“. Vyšla nedávno jako e-kniha i audiokniha.

Všichni máme nulovou vůli

… člověk nemá žádnou vůli. Maximální síla nezávisle vynaložené čisté vůle rovná se nula. Výsledná člověčí (vědomá) činnost nebo zdržení se činnosti je vždy závislým výsledným vektorem emocí, který vznikne součtem všech dílčích vektorů, které jsou na scéně.

A definice emocí? Emoce, jak už víme, to je ten „človíček“ (= část našeho mezimozku), který posuzuje počitky, vjemy, představy, myšlenky, zážitky, okolnosti, jiné lidi, věci… z jediného hlediska. Z hlediska míry libosti či nelibosti. Z hlediska stupně příjemnosti nebo nepříjemnosti. Podkladů pro toto nálepkování může být hodně – řada individuálních vrozených, řada získaných výchovou, vzděláním apod. – ale výsledek je jednorozměrný. Líbí se mi to (láká mne to, baví mne to…) nebo ne. Tedy – v celé škále od maximální příjemnosti po maximální pocit nepříjemnosti.

Jednoduchý příklad na to, jak za „vůlí“ vlastně stojí jen a jen emoce: Posloucháte přednášku, a najednou se vám zachce na WC. Na malou stranu, jak se říká. Prostě čurat. Vynaložíte vůli na setrvání v učebně? Vynaložíte vůli na odchod na toaletu?

Vaše psychika porovnává emoční náboje jednoho či druhého rozhodnutí. Zůstat a poslouchat zajímavé nebo užitečné téma? Plus dvacet pět bodů kladných emocí, našeptá vám, nejspíše pocitově mimoslovně, vaše psychika. Odejít a ulevit přetlaku v měchýři? Plus deset bodů, zahlásí vám vaše psychika do rozhodovacího mozkového centra v kůře. Dvacet pět je více než deset – zůstáváte sedět.

A teď si představte, že přednáška je stále stejně, konstantně zajímavá a užitečná, že ty hypotetické zhruba tři minutky nepřítomnosti mají emoční náboj stále stejný, dvacet pět bodů. Být v učebně tři minuty = 25 kladných bodů emočního zisku. Ale – minutu po minutě tlak ve vašem močovém měchýři stoupá – a s ním i počet bodů druhého vektoru, nabádajícího vás zvednout tělo a odejít dveřmi přes chodbu na WC. Tlak stoupá a stoupá – a jakmile přesáhne 25 bodů, tak prostě vstáváte, vysíláte k přednášejícímu omluvu slovní nebo jen mimickou – a jdete si ulevit.

Chcete mi tvrdit, že i za takového stavu byste byli schopni to vydržet a zůstat sedět? Ano, jistě. Ale nikoliv vynaložením své pevné vůle!! Někde by totiž na scéně musely být další kladné emoční body ve prospěch setrvání na židli v učebně. Třeba byste sobě nebo někomu ve svém okolí chtěli ukázat, jak „máte takzvanou pevnou vůli“ a výdrž.. Ale – prokázat sobě nebo jinému „svou pevnou vůli“ a výdrž – to není volní záležitost ale navýsost emoční záležitost!

Jiný známý příklad: Traktorista a šofér  Turek (Petr Čepek) z Vesničky mé, střediskové, neměl pevnou vůli vydržet co nejdéle v rybníku pod vodou bez nadechnutí. Byl motivován, měl emoční touhu, prostě chtěl být ve výdrži o několik sekund lepší než jiní chlapi. Protože toho, kdo vydrží déle, krásné ženy, včetně Libušky Šafránkové, přece více milují. A ne nějakého drobného agronoma Jana Hartla, který přece vydrží pod vodou jen méně sekund…

Takže: Tento posledně uvedený a rozebíraný názor tvrdí, že čistá vůle vlastně neexistuje. Že je to otrocká služka výsledného vektoru emocí. Jednotlivé složky výsledného vektoru mohou být neurčité, nejasné – ale vždy mají určitou váhu, určitý počet bodů při konečném rozhodování, co uděláme.

(konec citátu z e-knihy)

Když člověk tedy plní naplánovaný úkol s hekáním, supěním, nadáváním a vytřeštěný a očima, nejde o žádný projev „pevné vůle“. Prostě jen motivační vektor „pro danou činnost“ byl o trochu větší než opačně směřující vektor „pro nekonání této činnosti“. Převaha tří gramů na jedné misce vah může vzniknout a) tak, že na jedné misce je třígramové závaží a na druhé misce nic, b) tak, že na jedné misce je závaží 93 g a na druhé misce 90 g.  Podíl obou vah je v prvním případě maximálně velký, je to nekonečno. A miska vah se převáží zcela prostě, člověk dělá odpovídající činnost naprosto hladce, pohodově, bez jakýchkoliv vnitřních bojů a svárů. Podíl obou vah je ve druhém případě už malý, je to zhruba 1.03. Kdyby ta závaží byla c) 1003 g a naproti 1000 g, tak člověk opět dělá to, co převažuje – ale poměr je ještě mnohem nižší, téměř limitně se blíží k jedné – a člověk by tak v tomto případě c) supěl, sténal, hekal, nadával a měl pocit námahy  ještě desetkrát větší a  nepříjemnější než v případě b).

Závěr – to, co vypadá jako vynaložení vůle, je jen míra poměru velikostí vektorů pro a proti. Čím blíže k limitě rovné jedna, tím více daný člověk navenek projevuje příznaky, které (mylně) od nepaměti řada odborníků popisuje jako vynaložení vůle.

Dobře to ovšem ohledně vůle vidí například náš přední odborník na psychologii osobnosti profesor Vladimír Smékal z Masarykovy univerzity Brno, který v souvislosti s vůlí píše o „…zvládání boje motivů a procesu volby…“. (Smékal: Pozvání do psychologie osobnosti. Vydal Barrister @ Principal, Brno 2012, strana 295.)

Špatně to vidí naopak ti radílci (takzvaní lektoři time managementu a rozvoje osobnosti), kteří poučují veřejnost o tom, že je třeba tak nějak tréninkově znovu a znovu opakovat proces, který jsem popsal na začátku tohoto článku a který vede jasně od pekel. Co se musí, to se přece jasně hnusí.

Aby otázka správného dotahování vytýčených cílů do úspěšného konce (= alfa a omega rozvoje osobnosti) byla jednou provždy vyřešena, zatáhl jsem kdysi před třiceti lety do hry i lidský návyk (= dítě otce „opakování“ a matky „pravidelnosti“), lidské emoce (tedy motivátory) kladné i záporné, vnější okolnosti ovlivnitelné jedincem i neovlivnitelné. Bylo tam komplexně systémově  všechno – objektivní, subjektivní, vnitřní, vnější. A název to dostalo „psychovzorec profesionální koncentrace“.

Kdyby se jím obyvatelstvo od doby jeho masového opublikování (= polovina 80. let) řídilo, jsme dnes nejbohatší a nejvyspělejší zemí na světě. Je mi záhadou, proč se neřídí.

Vždyť mé brožury s tímto psychovzorcem se za dva prosincové dny roku 1985 prodalo šest set tisíc výtisků (Mladý svět č. 52/1985, příloha „Cukání aneb rychlé čtení“). Lidé přece nemohli všechny výtisky poztrácet, poničit, povyhazovat. Obdobě se asi za šest měsíců prodalo na čtyřicet tisíc výtisků mé knihy „Kdo to má všechno číst?“ (vydalo nakladatelství TDP 1991). Jen samotný knihkupec Fišer na Kaprově ulici (tam co se točil Vrchní prchni) toho titulu prodal přes dva tisíce výtisků. A stále je k mání kniha „Rychločtení, rychlostudium, info management“ (postupně vydává Management Press Praha), která v těchto dnech slaví úctyhodných dvacet tisíc prodaných výtisků…

Že by to rodiče nepředávali ze svých knihoven svým potomkům? Asi ne, když ti potomci jsou dnes schopni naslouchat čímanům, kteří skoncování s prokrastinací v zastaralém metodickém pojetí vydávají na našem území za novinku.

Oficiální školství nemělo nikdy zájem to moje systémové pojetí masově zavést do osnov. Často mám pocit, že leckomu z našeho státního establishmentu se nesmírně hodí mladá generace masově na pokraji negramotnosti, kdy mobiloví mladíci a dívky nevědí, co se stalo 30. září 1938 a neumějí vyřešit běžnou kvadratickou rovnici s parametrem.

Dokud ovšem znalost psychovzorce profesionální koncentrace nebude masová, nepohneme se pořádně dopředu k prosperitě.