Old Shatterhand věčně živý i dnes

Aneb: „Tvou drtící ruku bychom dnes často tak hodně potřebovali, Šarlí…“ V době psaní těchto řádků dobíhala na TV Barrandov asi nejširší ucelená série zfilmovaných mayovek. Věřím, že z mužů nad 45 let se dívala s rozechvělým srdcem většina. Ale taky mnoho mladších mužů, řada žen. Sedí u obrazovky… a v jejím lesku vidí přicházet, sebe ve věku patnáct let…

Tak by to asi za ně (za nás) písní utrefil Petr Janda.

Poselství filmů je prostě úžasné.

Jistě se najde i řada nedostatků: Po nečekaně velkém úspěchu prvního filmu Poklad na Stříbrném jezeře (1962, stále se vidím stát na chodníku u kina Vesmír a jeho nástěnek s obrázky; šli jen rodiče, já jsem podle nich na to byl ještě malý) přišly i slabší opusy. Někteří z užší party vyvolených herců si zahráli řadu navzájem těžko slučitelných postav; v jednom dílu zemřeli, v dalším filmu vesele hráli dalšího padoucha. Jiný herec - v jednom dílu voják plukovník, v dalším filmu tatáž tvář bez snahy o jiné namaskování hraje soudce. Z různých jmen na titulcích také racionální čtenář snadno dovodí, jak se po počátečním obrovském kasovním úspěchu musely o další velké peníze navzájem prát a podrážet různé skupiny „režisér – hlavní kameraman – scénárista – autor hudby…“

To vše je pravda. Ale už od malého kluka mne zajímalo, z čeho pramení můj pocit, že zfilmované mayovky jsou něco docela jiného, něco mnohem skvělejšího než stovky amerických kovbojek.

A postupně jsem na to přicházel. Mnohé záběry z mayovek měly obrazomalbu velkorysou, prostornou, přímo zemanovskou. (Myslím nápodobu geniálního Karla Zemana ze Zlína, který jak známo při natáčení scén vždy vycházel z malovaných obrazů a z nenápadné loučky za Gottwaldovem uměl tak věrně udělat celý svět a vesmír, až i Hollywood žasl.) V pozadí záběru postav byl promyšlený každý strom, potok, vodopád, skalisko, každý vrchol či úbočí vzdálené hory na obzoru. Tvůrci zfilmovaných mayovek se občas jistě inspirovali také Limonádovým Joem. V jednom momentu filmů jsem si opravdu protíral oči, zda za barpultem v saloonu neobsluhuje Vladimír Menšík; tak mu byl ten mayovský barman podobný. Zjevem, účesem, pohyby…

A hlavně: Filmoví Vinnetou a Old Shatterhand plně dostáli očekávání všech čtenářů knih; i když ty knihy byly pro mnohé z nás naprostým maximem dokonalosti a jejich protagonisté jakbysmet.

Old Shatterhand je samozřejmě ten hlavní (i když tři díly mají v titulu pouze slovo „Vinnetou“). Old Shatterhand je alter ego autora Karla Maye, on je hlavním ztělesněním lídra, člověka disponujícího starořeckou kalokagathií, vyrovnaností těla a ducha, špičkovou univerzalitou. Není to Superman ani Spiderman ani Harry Potter, kterým v kritické situaci přijde na pomoc až „nečestné“ kouzlo a oni vzlétnou, šplhají po kolmé prázdné zdi nebo kouzlí záchrannou hůlkou. Na Old Shatterhandovi je krásné, že si žádným takovým kouzlem nikdy nemusel pomáhat. Měl jen to, co je zdravý nadaný člověk schopen reálně dosáhnout špičkovým vzděláním a špičkovým tréninkem.

Šířil poselství o harmonii odměny a trestu v mezilidské komunikaci. Multikulturalista? Jistě; ale když si kdokoliv z jakékoliv rasy nedá říci po dobrém, následuje jediné možné opatření: Poslání na cestu do bezvědomí.

Bez tvrdé zneškodňující pěsti a přesné střely z pušky jsou všechna sebepromyšlenější politická, zákonná, soudní opatření ve státě nanic. Bez tvrdé spravedlivé pěsti, která umí být desetkrát tvrdší než ten nejtvrdší zlý mafián… bez takové pěsti je celá moderní společnost jako auto se silným plynem ale bez brzd.

Tvrdá pěst na politiky, kteří myslí na sebe více než na voliče. Tvrdá pěst na podvodné podnikatele i zaměstnance, na líné příživníky; na zpovykanou mládež, která více ctí svá práva než povinnosti. Coby krajní možnost po moudrém posouzení všech ostatních možností, po poskytnutí zřetelné šance na nápravu; ale důsledná a nevyhnutelná možnost, která se uskuteční vždy tehdy, když by hrozilo, že vychytralec a porušovatel odhlasovaných pravidel mohl mít lehčí život než jejich důsledný dodržovatel. Tomu je prostě třeba zabránit za každou cenu.

Poznání, že drtící pěst je nedílnou součástí právě toho největšího a nejlepšího humanismu, té největší a nejkultivovanější vzdělanosti – to je poselství Old Shatterhanda dnešku.

Sám jsem Karlu Mayovi a Old Shatterhandovi poděkoval ve dvaceti kapitolách a na sto osmdesáti stranách textu. Nejspíše víte, o čem mluvím.

Byla to první moje kniha po mnoha desítkách let, která je sice na trhu dostupná všem, ale kde jsem myslel kromě čtenářů dost i na svou životní povinnost pozdravit přes propast mnoha desetiletí největšího vypravěče všech Sasů a všech kultivovaných Němců vůbec. Na svou povinnost hluboce mayovkám čtenářsky porozumět – a toto porozumění co nejlépe vyjádřit, prokázat.

Jak se to povedlo, to ať posuzují jiní. Za sebe mohu stvrdit, že jsem si dal záležet a snažil se při psaní jako Beethoven při Deváté nebo Smetana při Libuši. Každá nota, každý akord, každé slovo, každý řádek…

A výsledný pocit?

Prostě – mnohdy bychom tě tu dnes moc potřebovali živého, Šarlí…