Obviňování z PR = kladivo na špičkové novátory

A nejen kladivo. Je to také nejpodlejší špinavá zbraň rovnostářsky smýšlejících průměrných a podprůměrných lidí, kteří sumárně s její pomocí srážejí celý stát z cesty za rozkvětem a prosperitou do průměru až podprůměru.

Být v jakémkoliv užitečném oboru na špici, ba dokonce posunovat tu špici výš a dál, to je vždy stokrát těžší než pozice ostatní většiny lidí: V závětří  čekat, až novátor za ně jejich problém vyřeší a až oni výsledek jejich tvůrčí práce ke svému prospěchu převezmou. Až novátor vyvolá po něčem svém nově vymyšleném (po zboží, službě) poptávku – a oni tím nekale napodobeným „něčím“ tu poptávku za přemrštěné peníze začnou uspokojovat, aniž by se novátora zeptali na svolení.

                Někdy tedy lidé ze závětří to nové "něco" převezmou poctivě, někdy mají bohužel tendenci krást. Civilizovaný právní stát proto věnuje maximální péči tomu, aby se co nejvíce přebíralo poctivě a  co nejméně kradlo. Pokud se totiž špičkovým novátorům příliš krade, znechutí je to, stáhnou se do nečinného ústraní nebo emigrují – a stát jde do kytek.

                Je lhostejno, v jakém oboru má tvořivé duševní úsilí novátora nějaký užitečný výsledek: Nový účinný nátěr proti vlhnoucímu zdivu domů, efektivnější pohon aut, chytřejší mobil, krásný román, divadelní hra, film, obraz či jiné umělecké dílo přinášející pohodu, povznesení a novou životní energii. Nebo nový účinný lék na ošklivou nemoc, efektivní medicínský přístroj, nová dobrá metoda studia angličtiny, psychický lék na prokrastinaci, metodika efektivního využití času apod.

                Celá ta ochrana je v civilizovaném státě vtělena do jeho právního řádu – různými právními normami o autorství, ochranných známkách, patentech, vynálezech, průmyslových vzorech, o férové hospodářské soutěži.  Tyto právní normy jsou dělány chytře. Například autorství něčeho nevzniká tím, že by autora autorem schválilo a prohlásilo nějaké ministerstvo či jiný úřad. To by to dopadlo, dát takovou rozhodovací pravomoc do spárů různých cinknutých „centrálních komisí“! Autorství vzniká tím, že určité dílo je publikováno ve smysly vnímatelné podobě. Že to lidé slyší, vidí, čtou, ohmatávají – něco, co přesně takto nikdo jiný dosud jejich smyslům k vnímání nenabídl. Okamžikem tohoto vnímání (ne úředním papírem s razítkem) se autor, tvůrce stává svrchovaným neomezeným pánem nad tím, co ty vjemy vyvolalo.

                Autorství se podle zákona žádný autor nemůže právoplatně vzdát. Může po dohodě a za úplatu svěřit disponování svým autorským dílem jiné osobě nebo instituci (autor knihy to svěří knižnímu nakladatelství), ale autorem stále zůstává. To by bylo zákulisních mafiánských nátlaků na autory, kdyby právně existovala možnost autorství se vzdát!

                Autor (například autor literárního díla) má právo neomezeně rozhodovat o užití svého díla nejen do konce svého života, ale ještě dalších 70 let po své smrti (tedy – rozhodují za něj jeho dědicové).  Komu se to zdá dlouho, ať si zase představí, kolik by bylo vražd autorů, kdyby se smělo volně disponovat jeho dílem třeba už pět let po jeho smrti. Mnohé takové vykrádací mafie by si po vraždě (tedy po autorově „nešťastné autonehodě“) rády pět let počkaly – to není zase až tak dlouho. A pak by na autorově díle zločinecky zbohatly – jsou autoři, u nichž šíření jejich díla může vydělat miliardy. Ale takhle – čekat po smrti autora podle zákona sedmdesát let – to se žádné mafii nevyplatí autora vraždit.

                Civilizovaný stát maximálně zvýhodňuje ty, kteří užívají autorských děl legálně. Třeba ve vstupence do divadla není poplatek autorovi divadelní hry zahrnut žádnou nesnesitelně závratnou sumou. Ani první uživatelé elektrických žárovek nemuseli Edisonovi v každém zakoupeném kusu tohoto svítidla platit tolik dolarů, že by si nemohli žárovku dovolit.

                Jo – když jsou těch uživatelů žárovek miliony, tak milion malých částek už dá vynálezci žárovky nebo autorovi hry slušnou sumu. Někdy až závratnou sumu; zaregistrovali jste, milí přátelé, že největší boháči Velké Británie jsou boháči z duševního vlastnictví a autorských práv? Žádný knižní výtisk Harryho Pottera nebo lístek do kina na něj nestál majlant; žádná deska nebo CD s písněmi Beatles nebyly superdrahé. Ale – protože to zajímalo stamiliony lidí, tak z těch stamilionů „kousků“ jsou paní Rowlingová a pan McCartney v nejužší špičce mezi nejbohatšími Brity. Kam se na ně finančně hrabou britští generální ředitelé, majitelé velkých firem nebo vrcholní politici!

                Ve státech jako Česká republika – sice s civilizovanými zákony, avšak pomalu a obtížně vymahatelnými, a s nadprůměrně morálně zdevastovaným a rovnostářsky závistivým obyvatelstvem – nastupuje proti novátorům, jejichž nápady jsou hromadně využívány, vysoce nadprůměrná, já bych rovnou řekl obrovská, rovnostářská nenávistná ZÁVIST.

                Narušit novátorům jejich pracovní koncentraci, zavalit je tupou zdržující administrativou, necitovat je dostatečně, ukrást jim nápady a výsledky jejich tvůrčí práce – to u nás prostě frčí.

                Ne každý novátor je ovšem poddajná ovce nebo úhybný člověk, který raději emigruje, než by se u nás stále dožíral. Někteří zůstávají a brání se. Podávají svědectví o tom, že byli v něčem první, že něco dnes hodně rozšířeného bylo jejich původním průkopnickým nápadem. Nechtějí po svých pokračovatelích, kteří využívají jejich nápady, jednotlivě majlant. Ale – když je těch pokračovatelů a rozvíjitelů hodně, tak si samozřejmě průkopníci brání své právo na hodně těch „malých kousků“, hodně těch malých podílů. Nechávají o sobě veřejně publikovat nezávislé svědky.

                A když fakta a ti nezávislí svědkové dosvědčují autorovo prvenství a autorství, když svědčí v superlativech, dovádí to malého českého rovnostářského závistivce k zuřivosti.

                Zuřivý závistivec volá: „Toto svědectví je PR! Zakažte to. Stáhněte to pryč z míst, kde je to lidem nejvíce na očích! Vyměňte obyvatelstvu oči a uši, vygumujte mu paměť, nepřipomínejte mu historii… aby nevnímalo, kdo byl první a kdo až po něm!“ Jinak by se totiž mohlo provalit trestné parazitování některých pokračovatelů na dobrém jméně a dobrých tvůrčích nápadech autora, průkopníka!

                Připadá mi zvláštní, kolik jinak slušných a chytrých lidí je v poslední době čím dál více ochotno jít takovým závistivým řvounům na ruku.  A sdílet jejich nesmysly o takzvaném PR. Přitom stačí trochu uvažovat. Ano, publikovat superlativy o někom druhém, třetím, padesátém v určité užitečné oblasti, to skutečně zavání nevhodným děláním si reklamy. U toho prvního je to však přirozenou věcí, záležitostí obecného zájmu – a je velkou ostudou sdělovacích prostředků, že prvního  zanedbávají natolik, že on musí sahat po sebeobranné publicitě sám.

                Jak by se asi tvářil některý z českých olympijských vítězů, kdyby o něm média zcela mlčela a připravila jej tak o dobrou pozici ve společnosti, o nemalé, leč naprosto zasloužené příjmy z reklam apod.? Jaká by to byla ostuda médií, kdyby například Bára Špotáková musela po (hypotetickém) dlouhodobém ignorování ze strany médií někde publikovat stať ve smyslu „ano, tetka Blašková jistě také umí vzít do ruky oštěp a kousek jej odhodit, ale, přátelé, hodit pět metrů před sebe a hodit jako první na světě přes sedmdesát dva metrů – to je velký rozdíl – a já  musím trvat na tom, že za házení oštěpem zasloužím  tisíckrát více úcty, peněz, uznání než ta tetka Blašková. Není správné, že toho všeho mám stejně jako ta průměrná tetka.“

Obviňovali by ji také nějací průměrní závistiví křiklouni, že „si dělá PR“? I tehdy, kdyby přinášela nezávislá svědectví těch, kteří byli osobně na olympijském stadionu?

                Naštěstí se (současní) čeští olympijští vítězové takto ponižovat nemusí. Naštěstí tento respekt k prvním vedle sportu jakž takž funguje i v našem umění a kultuře. Nicméně – stejně to musí platit v každé oblasti nápadů a tvůrčí práce. Když ne – rozluč se Český státe s normálním civilizovaným fungováním. Pořád tu bude zle, pořád se bude krást, lhát, parazitovat a podvádět ve stále hrůznějším mega měřítku. Pořád zde bude hodně blogů, podivujících se nad mnoha konkrétními nespravedlnostmi a podlostmi – často s bezmocným závěrečným krčením ramen nad tím, jak zjednat nápravu, koho volit, komu věřit…

Cesta ven z bludného kruhu je ovšem jasná: Začíná civilizovaným vztahem k těm, kdo v něčem užitečném byli první. Za tři desetiletí svých učitelských misí po celé naší zemi jsem mezi svými žáky zaregistroval minimálně pět tak velkých novátorů, že jejich nápady  měly celosvětovou novost, překonávaly i tu nejlepší zahraniční špičku. Ti lidé nechtěli od státu ani korunu takzvaně „na podporu vzdělání, vědy a výzkumu“. Měli jen skromné přání: Aby jim stát nekradl čas, nekradl soustředění na práci, nekradl jimi vytvořené hodnoty. Tito skvělí lidé zažívali dlouhá léta peklo administrativního hororu a nepřejícné lidské závisti.

Rád se kdykoliv každého z nich znovu a znovu osobně zastanu – a podám svědectví.