Nenápadné signály velkých průserů

Dnes mi dovolte malé srovnání každodenních situací u nás a v jednom sousedním státě. Jde o věc, kterou zažíváte pravidelně každý z vás. A dovolte mi dovození, že rozdílnost těchto situací stojí někde u zrodu velkých politických a korupčních afér.

Situace je tato: Jdete do restaurace a něco si dáte. Rozdílnost je v tom, jak k vám přistupuje za vaše peníze obsluha v jednom regionu u nás a v blízkém sousedním regionu v Polsku.

Řeknete si možná : „Obyčejné Polsko.“ Jistě, typický Čech, zejména žijící mimo severní Moravu, přistupuje ke státu polskému v průměru s daleko menším respektem než ke sladké Francii, majestátní Británii nebo mocným USA. Nicméně – v Polsku na rozdíl od nás nikdy nebylo období naprosté likvidace soukromých zemědělců a malých živnostníků. Z těch živnostníků mám na mysli různé restaurace, či stánky občerstvení v turistických centrech. Odtud kapitalismus, na rozdíl od Československa, nikdy úplně nezmizel.  Nikdy nezmizel velmi kladně motivující fakt, že zákazník je pánem a bez přízně zákazníka se krachuje.

A rozdíly jsou vidět. Od Těšína po Jablunkov je na obou stranách česko-polské hranice v podstatě stejná, velmi atraktivní příroda. Malebné Beskydy, kopečky, hory zvedající se karpatským stylem z naprostých rovin strmě do značných relativných převýšení. Průzračné potoky, říčky, řeky. Lesy a horské louky na stráních, až srdce usedá…

Proto tam rádi jezdí turisté – a k pohodě v přírodě patří i pohoda v situaci, kdy hladový a žíznivý turista dorazí k restauračnímu zdroji jídla a pití s obsluhou.

To, co bude následovat, značně hovoří ve prospěch polského stylu. Jistě nemohu a nechci vztáhnout ty rozdíly na naprosto všechna restaurační zařízení tu a onde. Nicméně – moje rozdílné zkušenosti jsou opakované.

Zážitky z české strany Beskyd (východně od Lysé hory až po polskou hranici) a z polské strany Beskyd (polská půlka Těšínska, lázně Ustroň, letoviska Wisla, Brenna, Jaworzynka atd.) budu označovat písmeny Č nebo P. Vnímejte, prosím,  kontrasty:

P: Sedíme v zahradní restauraci v Ustroni. Je nás poněkud více, je to výlet v rámci kurzů. Máme zaplaceno, jídlo a pití nafasováno, přinesli jsme si vše na táccích od výdejních okének k útulnému čistému dřevěnému stolu a jíme. Obsluze už z nás nekyne žádné dýško. A ačkoliv jde zde zvykem samostatně si odnést po jídle tácek a použité nádobí k jinému okénku, přesto kolem nás chodí starší pán z obsluhy. Stará se, jestli nemáme těch talířů, misek a skleniček na stole mnoho. Iniciativně odnáší nádobí po snědené polévce, ať se nám při dalším jídle prostě lépe sedí a příjemněji jí. Přátelsky se poptá, odkud jsme, cokoliv ochotně vysvětlí. Prostě jsme jeho HOSTY. Neskutečně dobré klobásky s kouskem slaniny přímo z rožně chutnají přinejmenším stejně jako v Bavorsku, pivo je výborné, tichá hudba stylová, ceny dvoutřetinové oproti ČR. A jsme si jisti, že kdybychom cokoliv potřebovali, pak se bude i co do rychlosti reakci každý z tamější obsluhy snažit PŘETRHNOUT, aby nám vyhověl.

Č: Přicházím znavený, ale plný endorfinů z krásného stoupání k horské chatě na hřebenu. Vcházím do pěkné restaurace. Není tam zase málo lidí, ale ani ne nával, který by mohl být pro obsluhu stresující. Když se z obsluhy pět minut nikdo neobjeví, jdu sám ke znuděné slečně u barpultu a objednám si pivo.  Slečna neochotně na pár vteřin přerušuje mobilování a kývá, že jo… Když mi pivo dalších deset minut nenese, jdu znovu k barpultu urgovat. Reakce slečny je osobitá: „Ale vy jste si nic neobjednal.“ Nechci si kazit pohodu nadáváním, jdu ven, napiju se někde ze studánky. Slečna mne sleduje očima ke dveřím jako odporný hmyz, který si dovolil vyrušit ji  a něco po ní chtít. Sem tam jsem ji předtím viděl nosit piva v opačném koutě restaurace. Všechna byla citelně pod míru. A i když u někoho pěna opadla, stále sahal zlatavý mok nějaký ten milimetřík pod čárečku značící 0.5 l.

P: Dávám si v rybí restauraci pstruha s hranolky – a k tomu jedno z nejlepších polských piv Žywiec. Pivo je načepováno se snahou o maximální rychlost. Už i s čerstvou pěnou dosahuje zlatá tekutina dost nad čárečku. A když pěna trochu opadne, vidím, že ta půllitrová cejchovací ryska je tam v podstatě jen na ozdobu, vysoce přelitá tekutinou. HOSTE, měj se u nás pohodově a přijď zas. Neplatí se předem, ani když host jde na terasu, z níž by mohl klidně bez vědomí obsluhy odejít. Platí se až s nafasováním jídla a pití.

Č: Pivo opět pod o něco míru, ale nalili mi jej u okénka hned. K němu jsem ovšem požadoval také něco k jídlu. A šlo mi o to, abych nemusel příliš čekat. Prostě jsem chtěl rychle pokračovat v túře – jistě mám coby turista na takové přání právo. Rychlosti jsem chtěl dát přednost před druhem jídla. S myšlenkou, že kdyby párky nebo klobásky po mé objednávce teprve začali ohřívat, tak to raději studenou tlačenku, kterou v nabídce mezí asi pěti jídly také měli. Pro jistotu jsem si ale při placení (předem a všeho) a odběru piva vše ověřil: „Na jídlo je mi to celkem jedno, ale chci něco, co bude hned.“ Obsluhující prodavač rádoby bodře odpověděl: „U nás je všechno jídlo hned!“ A zapsal můj požadavek – klobásky - na papírek.

Lidí z obsluhy tam bylo nejméně pět. Předpokládal jsem, že tedy ten papírek podá někomu v kuchyni, ten někdo vytáhne klobásky z horké vody, přizdobí hořčicí a křenem a svižně odnese ven na terasu, kam mne prodavač poslal – že mi to jako „hned“ někdo donese…

No – nebudu napínat – ono „hned“ trvalo 21 minut. Nejen mně, ale i většině ostatních hostů. I tlačenka, i studený hermelín, i párky, i tvarůžky. Celý sortiment. Nikdo z obsluhy nekmital, všichni byli v žoviální pohodičce a klídku. Bohužel ani nikdo z asi dvaceti dalších turistů se netvářil kysele. A při pohledu na ty tupě sedící a trpělivě dlouho čekající ovce mi došly souvislosti: Všechno zde probíhá tak nějak po soudružsku; posedět, pocivět do blba, popít, dělat věci pomalu, jen jen se nepohnout nějak svižněji. A opovrhovat bílou vránou, která je cílevědomá, liší se a chce rychlost.

P: Pár metrů od zahradní restaurace s prima klobáskami je na hlavním lázeňském bulváru stánek se zmrzlinou. Lidí mraky, u výdeje zmrzliny stále někdo, dvě slečny s cvakací naběračkou kopečků se třeba hodinu ani na okamžik nezastaví. Kmitají, aby minimalizovaly čekání i těch lidí v malé řadě – a jistě jim dělá radost, když to čekání zkrátí třeba ze dvou minut na jednu minutu. Jistě to musí být pro ně únavné, být stále ve fofrech, příjemné, usměvavé…

Dívám se z dálky přes bulvár ke zmrzlinárně – a hle – na okamžik tam není ve frontě nikdo. Slečny si po dlouhé době, jistě trochu znaveně, na okamžik sedly na židličku. Je mi jich trochu líto – a proto, když se přiblížím, tak je přátelsky polituji: „Sotva si člověk sedne, hned zase někdo otravuje a chce zmrzlinu, že?“

Jsem si téměř jist, že kdekoliv v Česku bych vzbudil u zmrzlinových slečen aspoň přátelské souznění a empatické přitakání… Ne tak v polských lázních. Slečny vyskočily jak strunky a v očích měly velký stud, že je nějaký jakýkoliv zákazník přistihl sedící. Že nevstaly už ve chvíli, kdy jsem byl od mrazicího pultíku ještě deset metrů daleko, avšak směřující k němu. Co kdybych z jejich sezení na židličkách vydedukoval jejich zájem o zákazníka menší než maximální – a rozhodl se minout je. Vypadalo to, že by při ztrátě zákazníka vrátily majitelce stánku všechny vydělané peníze za letní brigádu a po zbytek sezóny by tam pracovaly zdarma… Moji přátelsky míněnou větu (ovšem ovlivněnou českými poměry) pominuly naprostým mlčením. Myslely si, že jsem možná nějaký provokatér nebo kontrola poslaná majitelkou stánku. Prostě – moje slova bylo pro ně naprosto nepatřičná, jako z jiného světa. Vůbec nechápaly, proč něco takového říkám…

Celkový závěr si snad domyslíte. O prosperitu státu je třeba dnes a denně bojovat. Nikoliv pracovním nasazením typu „klídek, nestrhám se“, ale takovým, jako by každý pracovní úkon byl nějakým sportovním finále mistrovství světa. Vyrobit dokonalý výrobek, poskytnout dokonalou službu – a raději padnout vyčerpáním, než by to vše bylo s vadami na kráse. Dokonalost a vstřícnost co do kvality, rychlosti i snesitelnost ceny zároveň. Ne aby se špičková kvalita poskytovala jen za luxusní ceny…

Poměr "zaměstnanec restaurace" versus "host" je tentýž jako poměr "politik, úředník" versus "občan". Pokud bude občan pasivně snášenlivý i vůči takovému politikovi a úředníkovi, pro nějž je odporným hmyzem, pak je to špatné. Pokud bude občan tak náročným zákazníkem svých úředníků a politiků, že v případě jejich nestrhání se tito sluhové státního servisu zkrachují, pak je to lépe.

Až bude třeba i v zákonodárných sborech a mezi ministerskými úředníky dostatečně velké procento těch, kteří by se raději propadli, než by svou práci udělali hůře než to maximálně jde, kteří raději budou riskovat své zdraví a svůj život proti všem obskurním klikám a skupinkám, než by připustili podvody, rozkrádání, zpronevěry, kteří budou považovat za samozřejmě se prostě ve službě zákazníkovi-občanovi STRHAT – pak už nebudou mít takovou popularitu na tomto blogu ty četné kritiky konkrétních průšvihů. Protože ty průšvihy už nebudou – a v tomto směru nebude o čem psát. Bohudík - bude se psát o jiných super věcech.

Ha!