Toto je můj příspěvek k diskusní internetové kanálii (= žumpě). I reakce na zdejší blogový článek kolegy L. Stejskala z 2. května. I na znechucení kolegy doktoraTomáše Vodvářky, s jehož bratrem moje žena seděla ve školní lavici.
A těch znechucených slušných chytrých lidí, dlouho vzdorujících a přece nakonec dotlačených až k rezignaci na publikování, přibývá. A to přibývání se i zrychluje. Takže jde o záležitost nanejvýš aktuální.
V širších souvislostech se nenávistnými vzteklíky zabývám dlouhou dobu. Přečtěte si pár slov o psychickém spouštěči této internetové kanálie, tj. o lidské závisti.
Která emoce z přihrádky "vzteky" je dnes nejvíce aktuální?
Pokud si mi lidé stěžují na některé emoce z této přihrádky, je mezi těmi nenáviděnými emocemi nejčastější právě závist. Destruktivní závist. Ach ta lidská závist, metla naší doby!!
Jak vzniká závist? Hravě si to odvodíme.
Vnímání drtivé většiny lidí je totiž značně selektivní. Když se jejich bližní s něčím namáhá, moří, studuje, pracuje, šetří, buduje, udržuje, legálně a férově hledá zkratku ke svému budoucímu úspěchu (zejména k úspěchu finančnímu), je náš pan Závistivec k tomu slepý, hluchý, lhostejný. Říká si: „Dáme si s partou oraz, pobavíme se; ať se tamten hlupák dře… Kdo ví, co bude za deset let…“
A pan Závistivec rychle vyhání myšlenky na dříče ze své mysli. Vlastně je tam ani pořádně nikdy neměl. On pilného ukázněného „hlupáka“ prostě ignoruje, nebere na vědomí. On sám je totiž v klidu a pohodě.
Nicméně když po určité době vyjede pan Dříč z garáže v nablýskaném novém autě, mnohem lepším než je Závistivcovo, mysl pana Závistivce se tím srovnáním aut spolehlivě zaplní. Tady a teď: „Já mám fabii, on má Škodu Kodiaq. Kde to jsme?“
Co je emoční, to se více pamatuje; to má tendenci vyvolávat v člověku dojem většího procentuálního zastoupení mezi různorodými jevy v našem světě. Je to velmi snadné pro člověka znalého psychovzorce profesionální koncentrace. Je jen málo moudrých lidí, kteří si při pohledu na nový sousedův lepší vůz řeknou „zaslouží si, více pracoval, šikovněji férově podnikal“. Spousta lidí má ve svém mozku zastoupeny velmi málo (uznalé, omluvné a pokorné) myšlenky na sousedovu dlouhodobou minulou píli a vlastní pohodlnost. Ovšem mnohem více má spousta lidí ve své mysli zastoupeny (závistivě nenávistné) myšlenky na dnešní akutní sousedův kodiaq a vlastní fabii.
Jak řešit závist v osobní rovině? Přeměnit destruktivní závist na konstruktivní. Přelít energii závisti do vlastní legální férové snahy a časem dosáhnout úspěchu také. Tak jako mnozí vrcholoví sportovci. To by ovšem člověk nesměl být pologramotné zvířátko, které neumí nezaujatě uvažovat v dlouhodobých souvislostech, ignoruje psychologické zákony a chce něco za nic. Nebo chce mnoho za málo.
Jak řešit nenávist v rovině velkých celků – státu, celé společnosti? Hubit její škodlivé projevy jako plevel. Zlovolné nezákonné akty závistivců vůči férově úspěšnějším občanům důsledně trestat. Právo člověka na ochranu vlastní cti je součástí Listiny základních práv a svobod, má tedy sílu ústavního zákona.
Vychovávat obyvatelstvo ke znalosti a respektování ústavních zákonů – to je úkolem školství. Celé školství je tedy třeba provozovat v atmosféře, že lidskoprávní rovnost znamená rovnost příležitostí, nikoliv numerickou stejnost odměny za různou snahu. Celým celostátním školstvím naučit lidi, že politik, který „mně dnes něco dá přerozdělením, tedy na úkor jiného“ se prostě nevolí, protože u něj vždy platí, že příště prospěchářsky „jinému něco dá přerozdělením na úkor můj“. Kdo z žáků a studentů tohle vědění a cítění nemá v sobě osvojeno až do morku kostí, nechť ve školách stále propadá, nechť nedokončí ani střední školu a nechť skončí někde na bídném životním minimu. Ať to zbytek občanů definitivně odstraší a odradí od podobných myšlenkových stereotypů.
Hle – jedna z největších výzev pro naše dnešní školství! Vychovávat ke zvládání destruktivní závisti!
Pak zajde na úbytě i internetová kanálie.
