Naše země má za pět minut dvanáct

aby se vzpamatovala ze stále se prohlubujícího sestupu někam do třetího světa. Aby se stát udržel při životě, aby dokonce prosperoval a zlepšoval se, na to zde musí být minimální soudržnost jeho obyvatel. Nemůže být založen na vzájemné závisti a naschválech – to se opravdu v dohledné době rozdrolí.

Českou republiku obklopuje málo zemí – jen čtyři. Přičemž Německo a Rakousko si jsou z našeho pohledu a z pohledu své vyspělosti natolik podobné, že je můžeme považovat vlastně za souseda dvojjediného.

Jezdím celkem často ke všem sousedům. Do Polska a na Slovensko to zvládnu i na kole, do Německa už musím použít auto. A domů se mi vrací čím dál hůř.

Slovensko: Jde kupředu, jde nahoru. Stačí sledovat jejich televizi na satelitu. A už vidíte, že mezi hlasateli a moderátory nepřevažují jen mladíci a kočenky ve věku do třiceti až pětatřiceti – u nichž je vždy podezření, že nenulovou roli pro jejich starší mužské šéfy při výběru  hrál i jejich mladistvý vzhled a pohlavní appeal. Jsou tam i mladí, i středňáci, i starší – vyváženě, bez diskriminace věkem. Roli nehraje tak úděsně a většinově jen zákulisí a známosti a pudy, ale, zdá se, také trochu i reálné schopnosti. Slováci jsou hrdější na svůj samostatný stát než jsme my Češi. Když je něco „dobré pre Slovensko“, tak se tam dokážou jakž takž shodnout i velcí političtí rivalové.

Poláci: Polák taktéž; nikdy by nepřipustil nějaké obstrukce se získáváním bruselských dotací nějakému spoluobčanu Polákovi, kterého třeba nemá rád. Raději dopřát peněz svému největšímu polskému nepříteli, než je nechat v Bruselu. A co my? No – však víte.  Dále: Jedete polskou krajinou – a mezi domy a domky ono naše typické „podnikatelské palácové baroko“ prakticky nevidíte. Asi zde není tak lehké beztrestně si na úkor spoluobčanů nebo státu nakrást, dovodíte si. Dále: Když v polské restauraci nebo i v tom nejposlednějším stánku načepují hostovi pivo, tak kalibrační ryska 0.5 l je opravdu jen orientační; zlatavého moku je hodně nad tuto rysku. A když si pivo nesete od pípy ke stolku, volá na vás ještě výčepní: „Kdyby byla sklenka málo plná, přijďte, dotočíme“. Bez příplatku, pochopitelně.

A jaký je rozdíl v kvalitě potravin „Poláci pro Poláky“ a „Poláci pro Čechy“, to je asi známo. Po té první variantě se celý severomoravký roh naší reupbliky může utlouct. A jezdí pro ně i po Singrově měnové reformě.

Nebo: Stojím v polském lázeňském parku malou frontičku u stánku s párky a steaky. Paní těsně přede mnou už je obsloužená a platí. Jen poněkud neohrabaně loví ve své kabelce peněženku a poněkud pomalu hledá správnou sumu zlotých. Co udělá prodavačka? S naprosto samozřejmostí využije pár sekund prostoje a vezme moji objednávku. A už na ní její spoluprodavačka začíná pracovat. Já zákazník přece nesmím ztratit pár drahocenných vteřin svého času určeného k turistické rekreaci. A u nás? Viděli jste nějakého českého číšníka nebo servírku zešílet stresem z toho, že budete o minutu déle čekat na obsloužení? Nebo vám aspoň tu minutu vynahradit třeba „polévkou zdarma“. U nás panuje ČASOZLODĚJSKÝ KLÍDEK, že jo… fuj!

Němci: Není dnes slušnějšího, zdvořilejšího a přátelštějšího národa. Ve vodním světě Tropical Islands, kam jsem nedávno zavítal, si lidé před vstupem do saun odkládají na nekryté veřejné místo všechny šaty, ručníky, ba i brýle do speciálních poliček. Není myslitelné, že by tam někdo někomu něco „přemístil“ nebo „odklonil“. Nebo že by někdo v nějakém z tisíce aut na přilehlých parkovištích třeba vykradl rádio nebo navigaci. Když se někomu ztratí peněženka s lákavým množstvím Eur v hotovosti, pak zřízenec, který ji nalezne, ji prostě položí ke vchodu, kde proudí tisíce lidí. Nikdo cizí se jí netkne; až si její majitel uvědomí, že ji nemá, tak se pro ni vrátí a nalezne v ní vše do posledního centu. Nebo: V úžasně zásobené „jablečné stodole“ v malé obci kousek za Drážďanami si kupuji malý balíček makadamových oříšků. Platím, prodavačka mi vrací drobné a přeje příjemný zbytek dne. Odcházím a ona ještě za mnou něco volá – aha, příjemnou cestu domů a příjemný celý příští týden. Nu což, utratil jsem u ní dvě Eura třicet – jsem králem jejích snů.

Všude u sousedů se jistě dají nalézt i mnohé nedostatky. A u nás mnohé plusy. Podstatné však je, co převažuje.

A tak jsem se rozhodl zveřejňovat své blogy – podle stavu naší země – v čase 11:55, tedy za pět minut dvanáct. Nerozhodl jsem se sám. Už poněkolikáté mne zdrbal můj zkušenější blogový patron Ladik Větvička za to, že uveřejňují své články na tomto blogu v nevhodný čas nedělní apod. „Kurňa,“ psal mi Ladik, „esy se nezlepšiš, tak ja začnu psat spisovně.“ A kdyby Ladik začal psát spisovně, to by, uznejte, byla věčná škoda.

Tímto bych vám také připomenul pár svých nedávných mailů – najdete je dole mezi pěti nejčerstvějšími, kde jsem tu dobu uveřejnění občas takto „pohnojil“. Přečtěte si je taky – jsou aktuální v neděli i ve středu.  Ten o rovnostářství je prudce aktuální už od září 1982 (ano, osmdesát dva), kdy byl uveřejněn poprvé. A až si je hojně přečtete, může Ladik vůči mně trumfovat znovu: „Vidiš, co sem ti řykal!“

V naději na vyléčení naší země zdraví    DG