Naše současnost - věk diskontinuity

Pozůstatky totality v naší psychice a moderní doba internetu, notebooků a chytrých mobilů – tyto dva velmi odlišné faktory – působí kupodivu ve shodě a jedním směrem. Vytvářejí zpřetrhanost, diskontinuitu našeho současného žití.

Od konce středověku, s nástupem prvních demokracií, s nástupem parlamentů, voleb, vlád jiných než absolutistických královských a šlechtických, se prosazuje princip kontinuity. Kontinuita je demokratická a civilizovaná:

Nabyl jsi, člověče, legálně nějaký majetek? Tak je tvůj navždy, pokud se svrchovaně ty a jedině ty nerozhodneš se jej zbavit. Za úplatu (= prodat), za jiný majetek (= směnit) nebo zdarma (= darovat). Tomu se říká princip vlastnictví – a je to jeden ze svatých pilířů demokracie, jeden z pilířů seznamu základních lidských práv.

Nabyl jsi, člověče legálně ve školství nějakého vzdělání, nějakého akademického titulu? Tak jsi už celý život doktor, inženýr, magistr apod. Nikdo ti to nemůže ani nesmí vzít.

Kontinuita v moderních demokraciích platí i pro negativní záležitosti: Zabil jsi, člověče, někdy nevinného člověka? Tak jsi celý život vrahem. I třeba po vyjití z dlouholetého vězení. Už ti tu nálepku do smrti nikdo neodpáře.

Soudím, že takto to je správné; co jsi, člověče, udělal dobrého či zlého, záslužného či škodlivého, to zůstává v paměti oficiálních úřadů i tvého lidského okolí. Podle toho jsi stále posuzován, vážen a ctěn nebo zavrhován.

Porušování principu kontinuity se považuje za zločinné. Kdyby si někdo usmyslel, že majitel nějakého obnosu peněz v peněžence nebo na účtu už je tam má dlouho, třeba řadu týdnů, že už se jich tedy nabažil dost, že je získal „už dávno, takže kdo by na to bral ohled“, a tudíž je možno mu tento obnos vzít – tak takový člověk je zloděj, lupič. Legálně vydělané peníze patří tomu, kdo je získal, stále; bez ohledu na to, že už to bylo dávno.

Kdyby si někdo usmyslel, že vrah pár týdnů nebo pár let po vraždě už není vrahem („dopustil se toho už před časem, koho by zajímal včerejšek, že“), ale ušlechtilým člověkem, kterého třeba zvolíme ve volbách do prestižní funkce ve státě – ten by se v civilizované demokracii se zlou potázal.

Ale:

Před časem u nás nastal rok 1989 a sametová revoluce. Dřívější ctižádostivci, kteří po čtyřicet let totality milovali zločinnou totalitní vražednou stranu hluboce, chronicky, opakovaně, pravidelně a veřejně, si chtěli tu nálepku méně kvalitních a méně ušlechtilých lidí strhnout. Chtěli být i v nových poměrech opět na špici blahobytu, bohatství, cti a slávy. Takže – nezbylo jim než prosazovat atmosféru „co bylo, bylo, nechejme to spát“. Taková atmosféra má i dnes řadu projevů, však víte, jeden ohyzdnější než druhý.

Ale:

 Do naší ještě nedávné poklidné doby papírových knih, mechanických psacích strojů a řídce používaných drátových telefonů s otočným číselníkem vtrhl internet. Vtrhly chytré mobily, vtrhly sociální sítě – zkrátka nepředstavitelná záplava informací valící se na náš ubohý mozek jedno přes druhé ze všech směrů.

Jaký je důsledek? Přetržení kontinuity myšlenek. Vytrhávání lidí z koncentrace na jednu věc téměř každou minutou, nebo i častěji. Co bylo před pár vteřinami, to už je nyní překryto, protože někdo z našich mnoha vzdálených přátel na facebooku právě něco zavěsil na zeď. Něco nového zapípalo v mobilu – textovka od někoho, vtíravá reklama, nový textík někdo v tom internetovém oceánu apod. Nastala doba diskontinuity, doba příšerné roztržitosti.

Lidská krátkodobá paměť pracuje na principu „nalej-vylej“. Udrží určitý myšlenkový celek skládající se maximálně asi ze sedmi nezávislých myšlenkových prvků. S příchodem nové informace se ta stará ztrácí. Pokud ty příchody nových  informací jsou velmi časté, v řádech minut, pokud není čas a prostor na opakování a utvrztení těch starých, tak tím velmi trpí přechod z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Ba, takový přechod se často zpřetrhá úplně, stává se nemožným.

A tak si tu dnes žijeme trochu jako zvířátka, žijeme okamžikem. „Užít si něco“, to je klíčové heslo dne; zejména pro generaci, která vyrostla s počítači a mobily odmalička. Co bylo včera? Nezájem. Co bude zítra? Nezájem.

Často jsem se ptal sebe sama, proč i nadčasové blogové články, třeba i zde na idnesu, mají z celkového počtu přečtení první den zhruba šedesát procent, druhý den zhruba třicet procent – a po jednom týdnu od vyjití už téměř nula procent. Přičemž za tři roky po vyjití mohou být stejně prudce aktuální jako dvě hodiny po vyjití.

Proč je tak málo, tak strašlivě málo pozornosti i nadčasovým informacím po týdnu, měsíci, roce od jejich prvního objevení se na Síti? Proč je tento jev tak masový?

A co to pro náš život bude znamenat v nejbližší i v další budoucnosti?

Co říkáte?