Moje pedagogické zločiny proti lidskosti

S nástupem nového školního roku je dobrá příležitost se k nim přiznat. Myslím, že to prostě se mnou už nejde dále – tak se musím při začátku září patřičně zkritizovat.

Milion a dvě stě tisíc našich dětí začíná nový školní rok na základních a středních školách. Zhruba stejný počet jejich rodičů – tedy přes milion obyvatel naší země v nejlepším produktivním věku - si pro ně ze srdce přeje co nejlepší a nejužitečnější vzdělání. Všechny nejčtenější i méně čtené noviny v papírové a elektronické podobě se tomu samozřejmě věnují. Jako loni, předloni a dříve - zase ve stejném duchu:

Proč školství preferuje tupé biflování výčtů? Naučme už konečně děti pracovat s textem, vyhmátnout hlavní myšlenku, udělat si na něj kritický názor… Omezme biflování, naučme děti přemýšlet. Přimějme učitele zvýšit si v tomto směru kvalifikaci, aby tomu novému potřebnému naše děti naučili…

                No a v této souvislosti musím zmínit své první a nejstarší pedagogické zločiny. Z osmdesátých let minulého století. Naivně, hloupoučce jsem si myslel, že toto nejsou jen prázdné kecy, ale skutečná potřeba – a vymyslel a uvedl do praxe novou odbornou disciplínu, která se snažila právě toto co nejlépe řešit. Zakládací práce o novém oboru měla všechny vlastnosti přísně odborné práce. Byla to závěrečná „malá diplomka“ na postgraduálu pedagogicko-psychologického zaměření na Filozofické fakultě Univerzity Palackého Olomouc.  Psal se rok 1984. Obor dostal název „techniky duševní práce“, později systematičtěji „beneopedie“. O tom, jak se dobře vzdělávat, úspěšně pracovat, spokojeně žít. Dospělými zájemci jsem byl  postupně srdečně pozván učit kromě okresů Rakovník a Sokolov doslova do všech okresů ČR. Do Prahy vice než pět set krát...

                O zavedení do školních osnov se mnou usilovala tehdejší velká, ba doslova největší autorita tehdejšího mediálního prostoru – časopis Mladý svět, čtený miliony lidí. A také nejsledovanější medium – Československá televize – celkem čtyřiadvaceti díly tří televizních vzdělávacích seriálů.

                Tehdejší odezva ministerstva školství? Stručně řečeno, takové navenek zdvořilé nic, s poněkud pohrdavým a přehlíživým podtónem (cca „…neotravujte, řešíme důležité úkoly…“)

                Pak jsem vyvíjel další a další psychovzorce, multimetody, které zkracovaly, zjednodušovaly a zkvalitňovaly proces učení obdobně jako počítače zjednodušují práci s textem oproti mechanickým psacím strojům. Přišel začátek devadesátých let a první porovnání multimetod s metodami z nejvyspělejšího zahraničí. A velká lavina dopisů od žáků kurzů, čtenářů knih a článků, diváků a posluchačů televizních a rozhlasových vystoupení. V jednom duchu: Multimetody (tehdy se jim říkalo psychomatematické vzorce nebo zkráceně psychovzorce) překonávají shluk zahraničních metod o celou generaci!

                A odsud se datuje můj další zločin. Já jsem si dovolil ty nezávislé ohlasy veřejně citovat, argumentovat jimi. A čím jich bylo více, tím více jsem se jimi – považte – oháněl. Oháněl při argumentaci, že mají mnohem větší váhu než jakýkoliv můj vlastní subjektivní názor – a když tolik lidí píše, že toto je právě pro naši školní mládež nejvíce ono, nejvíce to pravé, tak že by s tím odpovědné orgány měly něco dělat. No to jsem si ale dal, narušovat „plnění důležitých úkolů“ jakýmisi novotami, jakýmsi hlasem lidu…

                Čas plynul, ministři školství se střídali. Mých knížek, časopiseckých článků a kurzů přibývalo v celkovém součtu až do řádu stamilionů výtisků… Avšak zodpovědné orgány si jaksi nevšimly. Ani jeden ministr si za celé čtvrtstoletí aktivně neudělal hodinku času na popovídání si se mnou – i když příští rok v březnu uplyne od prvního československého tržního kurzu soft skills už třicet let…

                V dnešní MF Dnes je rozhovor se stávajícím ministrem školství profesorem Petrem Fialou, titulek je ministrův výrok v uvozovkách: „Lepší škola potřebuje lepší učitele. Naučíme je učit se.“

                Bodejť by ne. Od učitelů se vše odvíjí. Nejdříve vzdělaný učitel, pak vzdělaný žák. Učitele jsem v umění učit se chtěl vzdělávat (mimo mnohé jiné aktivity) i jedním velmi konkrétním aktivním pokusem na konci roku 2010. Zažádal jsem si o akreditaci MŠMT na tři vzdělávací programy právě na toto téma.

                Tato akreditace, prosím, neznamená, že dostanete nějakou bůhvíjakou dotaci. Jen milostivě smíte učit učitele základních a středních škol v kurzech, kde mají kurzovné placeno státem. Platby jsou předem dány – a kdo někdy provozoval celostátní soukromou vzdělávací firmu, tak ví, že zrovna v tomto případě jde o taktak pokrytí nejnutnějších fixních nákladů (kancelář, teplo, světlo, internet, doprava apod.)

                A to byl můj další zločin. Namísto abych žádal odměnu v obvyklé výši svých zahraničních kolegů s obdobnými novátorskými úspěchy a řadou knižních bestsellerů (ta odměna je cca padesát tisíc dolarů za jeden den výukové činnosti, dnes to moji vážení američtí kolegové dostanou i v naší zemi), tak jsem byl ochoten pracovat jen za pokrytí fixních nákladů. Tedy žádný kšeft, ale pomoc.

                A když se o té pomoci, kterou opět mnoho mých známých označovalo za obětavě charitativní, psalo v médiích, neváhali někteří označit ty články za píárové, tedy nevhodně podporující kšeft.

                Ale ještě jsem neuvedl, jak dopadla žádost o akreditaci. Samozřejmě zamítnuta. I odvolání zamítnuto. Prý to „neodpovídá potřebám vzdělávacího procesu“.  Což bylo i rozvedeno. Třeba tím, cituji, že „není doložena publikační činnost v odborné literatuře“.  Možná odmítající odborníci nevědí, že existuje něco jako Wikipedia - s dlouhým seznamem mých publikací.

                Že je z těch všech publikací málo psaných nesrozumitelným odborným žargonem a mnoho je čtivých a popularizujících? No to bych byl býval musel za normalizace podepsat přihlášku do oné vedoucí organizace, stojící nad parlamentem a vládou, která mučila a zabíjela nevinné lidi. A to je můj další zločin, že jsem tu přihlášku nepodepsal – a tudíž do tvrdě vědeckých časopisů a na oficiální konference nebyl jako autor či aktivní účastník připuštěn. Tato odmítavost ze strany některých starých struktur se samozřejmě táhne až do dneška…

                A tak ke mně chodí ročně desítky a sumárně stovky prima učitelů za své peníze, a nejednou i ve svém volném čase. V tom jim nikdo nemůže zbránit. Pro placené tržní kurzy u soukromé vzdělávací agentury, pro kterou učím nejčastěji ze všech pražských, jsem před pár dny musel zdvojnásobit kapacitu. Ještě ani nezačala podzimní sezona 2012, a už hrozily přeplněním…

                Teď ale vážně: Největší skutečný zločin by asi byl, kdybych přestal burcovat. Kdyby přestali burcovat někteří mí žáci jako třeba zde.

                Na účinné burcování však musí být lidí více. V předinternetové době bych si mohl přát, aby se aspoň jedna setina z oněch více než milionů rodičů dnešních školáků zdravě naštvala a informaci o tomto vzdělávacím průšvihu stokrát opsala a rozeslala.

                V době internetové je rozsévání mnohem snadnější. Pokud nerozsejete, milí rodičové, pokud to nedolifrujete mj. před oči současného pana ministra školství aspoň padesátkrát, asi vám a vašim dětem není rychlé pomoci.