Moderní technika nám zoufale bere koncentraci

Měl jsem sen, který jako mnoho snů má na povrchu svůj nelogický vnější projev, ale v hloubi jasně vysvětlitelnou logiku. („Tu logyku už dobře odhalil chytry synek od nas z Přibora Sygmund Frojd,“ napsal by zde jistě přítel Láďa Větvička.) O co v tom snu šlo?

Měl jsem před sebou zapnutou televizi a v ruce ovladač s mnoha a mnoha různobarevnými a různě tvarovanými tlačítky. Zrovna jsem přepínal programy a hledal, kde je něco slušného ke sledování. Tu najednou jsem nevědomky neúmyslně malíčkem zmáčkl nějaké drobné tlačítko; výsledkem bylo, že se na obrazovce usadil jeden jediný, hodně hloupý program, a nešel už nijak přepnout nebo odstranit. Ať už jsem pak mačkal cokoliv,  dole na obrazovce vždy na pár sekund naskočil snový nápis menším červeným písmem:

Tento program je označen stálým likingem (čti „lajkingem“)

                A už nešel z obrazovky vystrnadit, nešel ztlumit, s maximální drzostí si žádal pozornost mých smyslů…

                Proč mi nad ránem mé podvědomí tento sen vytvořilo, je jasné a nepotřebuje k objasnění nahlížet do žádného snáře: Moderní svět elektroniky a záplavy informací útočí nehorázně a bez skrupulí na jednu z nejcennějších psychických hodnot člověka v celé historii – na jeho klid, soustředěnost. Vnucuje se. A dokud to vnucení aktivně neodkliknete, tak trvá.

                Přitom nerušená soustředěnost je kardinální podmínkou úspěchu ve všem, co děláme. Soustředěná práce je kvalitnější, s méně chybami, kratší a méně únavná než práce roztěkaná. Soustředěný odpočinek – jinými slovy kvalitní relax – je jednak tím, co od života chceme jako takové, jednak podmínkou, aby v jiném čase fungovala opět co nejlepší koncentrace.

                Nejpotřebnější je špičková koncentrace u toho, co je největším zdrojem bohatství a prosperity každého národa – u kreativní práce, u vynalézání nového, posunování pokroku vědy vpřed novými užitečnými vychytávkami.  Prostě –  u „znalostní ekonomiky“; víte, jak často o ní na hubě mlátí prázdnou slámu ti, kteří ji ve skutečnosti ani za mák nepodpoří, jen pochtívají na její „podporu“ peníze z našich daní.

                Takový špičkový kreativní vědec, toho si panečku každý civilizovaný stát považuje. Chrání jeho klid na přemýšlení stejně úzkostlivě jako třeba bezpečnost jaderné elektrárny. Vím, že třeba řada mých amerických kolegů novátorů v oblasti soft skills téměř nepoužívá mobil – a pracovně mailuje téměř výhradně přes asistentku. Chce-li někdo přetrhnout tok myšlenek takového novátora, jistě ve svobodné společnosti smí, ale po pečlivé a zralé úvaze. Pan guru vezme mobil dokonce i osobně a začne komunikovat. Ale předem nenaplánovaný hovor s ním, byť  několikavteřinový, stojí  volajícího kromě poplatku operátorovi vždy minimálně 300 dolarů navíc. Má to logiku: Co když se těsně před zazvoněním mobilu rodil v hlavě novátora milionový nápad, jehož myšlenkové dotažení je mobilovým hovorem vážně ohroženo? Geniální nápady jsou choulostiví hosté – některé přijdou novátorovi na mysl jednou za život; a pokud je vyplaší telefonát, třeba už nikdy podruhé se  nevrátí. A stát, v němž novátor žije, tak může přijít o stovky milionů. (Na daních ze zisku za využití nápadu.)

                U nás si tolik špičkových duševních pracovníků neceníme. Vzpomínám na svého žáka expresní angličtiny – vynikajícího očního chirurga Marka z Hradce Králové. Jednou nám všem dovezl na kurz krátký videozáznam své operace – implantování umělé oční čočky. A promítání doprovodil komentářem, že v den operování je nejlépe, když nemá žádný administrativní telefonát. Zejména nějaký pitomý, otravný, konflikt vyvolávající hovor může snadno způsobit, že následně není jeho ruka se skalpelem ideálně klidná. A stačí, aby řízla do pacientova oka o milimetr jinak, než je třeba – a pacient může mít fatální následky celý život. Ale ti volající otravové se na mého žáka Marka spíš zlobí: „Proč nechceš s námi kdykoliv okamžitě mluvit, doktore? Nejsme ti dost nóbl? Nemachruj, nejsi o nic víc než my!“ Martin ve své touze po soustředěnosti u svého okolí moc porozumění a podpory neměl.

                Dnes se svou angličtinou Marek  už operuje v jiné zemi, kde jeho nárok na komunikační klid před operací naopak všichni kolem něj podporují a ty vyurušitele stejně jako on nemají rádi a drží zkrátka.

                Ale i vyrušení běžného duševně pracujícího člověka má svou nebezpečnost a svůj potenciál škodit – jistě menší než u kreativního novátora, ale má. Televizi lze mít jistě celý týden vypnutou, počítač nebo mobil však stěží. To se na chudáka snažícího se koncentrovat hned s nevolí vrhnou mobilmani nebo mailmani: Proč nezvedá, proč neodpovídá, proč to nebere? A právě ti vyrušovači, kteří otravují s největšími prkotinami, i vícekrát se stejnými, mají tendenci se nejvíce urazit, proč ihned nereagujete, proč jim to neberete, proč nevoláte vzápětí zpátky, proč se takto na ně vyvyšujete či kdesi cosi?

                A vy zatím chcete jediné – soustředěně pracovat a odvést špičkovou práci. Protože jedině toto, vykonávané souhrnně většinou obyvatelstva, dostává stát k prosperitě.

                Především dlouhodobou strategii svěřeného úseku, nikoliv operativu má řešit špičkový politik. Taky to sledujete  - třeba v přenosech z parlamentu – jak naši nejvyšší jsou maximálně koncentrovaní na zasedání, jak nezamobilují a nezamobilují, a když už, tak nanejvýš jednou denně a s výrazem krajní nouze a maximálního znechucení ve tváři?

                Neustálé vyrušování a roztěkávání vede k chybám, k opravám, přesunům, k nutnosti mít stále na mysli plán B. K přetrhávání jedné práce a začínání jiné, u které se ovšem dá se stále větší pravděpodobností očekávat, že bude přervána také.

                V jakém světle se vám nyní jeví skutečnost, že podle statistik jsme my Češi nejvíce mobilujícím národem Evropy? Máme být skutečně na co hrdí?

                Protiopatření proti drancování lidské koncentrace – to je celý systém.

Zaprvé - začneme u sebe: Uděláme si co nejvíce organizačních opatření, která naše vyrušení jinými lidmi ztěžuje. A v situacích, kde ani toto nepomáhá, uplatníme krátký stručný návod psychologický, který má prostý název „Jak na vyrušení“. Při vyrušení nezuříme, zachováme si psychické síly, začleníme ono vyrušení podle závažnosti do jedné ze tří jasných kategorií – malé, střední, velké.  A pak podle dané kategorie zvolíme optimální postup. Který sice nepřinese zázrak, maximální reálně dosažitelnou úlevu však ano. Podrobnosti snad nemusím znovu vypisovat, znají a používají je jen v naší zemi desetitisíce mých žáků a čtenářů.

Zadruhé – snažíme se motivovat a vychovat si k používání obdobného systému své okolí. Kolegy, podřízené, šéfy, jiné pracovní partnery. Možná i blízké rodinné příslušníky.

Plody z naší zvýšené koncentrace pak mohou být sladké:

-           Lepší zaměstnání.

-           Angličtina zvládnutá za rok a kvalitně místo dosavadních obvyklých více roků a nekvalitně (až téměř nulově).

-          Klid téměř božský, pohoda.

-          Mnohem více skvělých nápadů, jak si lépe zařídit život.

Tyto a podobné hodnoty jsou čím dál ohroženější, protože rušiči vyskakují z počítačů i odjinud v podobě neustálých všemožných upozornění, nabídek, blikání, zvuků a čeho všeho  čím dál drzeji.

Tak ať si vyskakují, my se obrníme. A zbude nám jen krátký jednorázový sen někdy nad ránem, z něhož se probudíme, psychoanalyticky vyzpovídáme svým známým nebo svému blogu – a jedeme v pohodě soustředěně dál.