Matějka, Větvička, Šichtařová – a princip čtivosti blogů

Co zde má hlavní vliv na čtenost a oblíbenost určitého blogu? Pokusím se zformulovat hlavní faktory. Až je popíšu, budou možná některým „chytrým“ připadat jako samozřejmost. Avšak mně trvalo poměrně dlouhou dobu sledování a uvažování, než jsem dospěl k pocitu, že aspoň ty hlavní plus jejich vliv jakž takž slušně rozeznávám.

Sám sem píšu blogy rozličného zaměření, hodně různě čtené či karmované. Hlavní je pro mne vždy obsah sdělení, neusiluji za každou cenu o maximalizaci těchto dvou hlavních hodnotících kritérií. Komu na jejich výši  záleží, ten ať čte další řádky zvláště pozorně.

Hlavní obsahové parametry:

Aktuálnost. Co hýbe domácí veřejnou a politickou scénou aktuálně zrovna teď (v řádu desítek hodin), to zvyšuje obě kritéria. Nadčasové úvahy, byť chytré, mnohem méně.

Konkrétnost. Sebelepší abstraktní úvahy jsou přece jen za těmi konkrétními v obou kritériích citelně pozadu.

Kladná emotivnost. Slušně zaberou i kladně emočně vyladěné blogy – například když náš sportovec vyhraje na olympiádě nebo světovém mistrovství. V případě populárních sportů stačí i evropské mistrovství, ba domácí liga. Zeměpisný rozsah soutěže a popularita daného sportu jsou nepřímo úměrné veličiny.

Záporná emotivnost. Bezkonkurenčně více zabírá oproti kladné. Průšvih, svinstvo, podraz, zlodějina, krádeže, loupeže, násilí, lumpárna, do očí bijící lenost, šlendrián  nebo lhostejnost těch, kteří se mají starat o nás občany a správně konat… A dosaďte si tam třeba deset dalších negativních slov. To vše zde přitahuje mnohonásobně více než kladná emotivnost.

Navyklost. Čtenáři rádi čtou to, co jsou zvyklí číst. Zde na idnesu především o veřejně politických záležitostech – o zahrádkaření nebo operních vystoupeních daleko méně. Zde boduje i to, že nějaký bloger pravidelně zveřejňuje své příspěvky v určitý den a hodinu.

Posledně jmenované tři faktory zapadají do mého psychovzorce profesionální koncentrace, jsou zdrojem lidské pozornosti obecně, takže jejich uvedení se dalo očekávat.

A pro všechny výše jmenované faktory od začátku tohoto textu platí, že účinkují tím více, čím lépe a zřetelněji se je podaří naznačit v názvu blogu a ve viditelné části perexu. Pochopitelně.

 Ale jsou zde i další faktory.

Osobnost blogera. To samo o sobě skrývá řadu faktorů. Například častost psaní. Kdo píše často, toho mají pravidelní čtenáři poznačeného ve svém počítači takovým způsobem, že jsou upozorněni na každý jeho/její nový blog – a kliknou. Dále samozřejmě blogerova vypsanost, formulační obratnost, jasnost a dobrá logická struktura vyjadřování. Vysoká odbornost.  Přiměřená stručnost. Humor, je-li to aspoň trochu vhodné. Ale toto všechno je poněkud nošením dříví do lesa. Nejraději bych zde zmínil všechny ty desítky skvělých blogerských osobností, jejichž texty mne naplňují požitkem a prožitkem – ale jako příklad uvedu z důvodu stručnosti jen ty z titulku – Matějku, Větvičku, Šichtařovou. Zde se celkem shoduji s výsledky nedávných všeobecných hlasování o blogera roku. Ale – berte to tak, jako byste tam byli i všichni ti, kterým už jsem psal  děkovné maily soukromě…

Otevřít či neotevřít diskusi. Čtenost i karmu nejspíše znatelně zvyšuje varianta „otevřít“. A slušná konstruktivní polemika diskutujících je samozřejmě pro blogera přínosem, na kterém on roste. Kamenem úrazu je však destruktivní kritika, tedy urážky. Za urážku beru zlehčování a kritizování toho, na co by se kritizující sám ani zdaleka nezmohl. Drsnější povahy se nad urážky povznesou, ti vnímavější a citlivější je však mohou prožívat dost těžce. Nezapomeňme, že sprostá kritika po Mnichovu pravděpodobně dohnala k smrti citlivého a vnímavého Karla Čapka – a jak psal dobře! A že touha zakomplexovaných plivat kolem sebe a urážet schopnější je velká, o tom podávají internetové diskuse nejlepší svědectví. Jednomu známému, který pod svým blogem nepovolil diskusi, psal zakomplexovanec mailem něco v tomto smyslu: „Jak to, že jsi mi tentokrát zabránil na tebe plivat, zbabělče! Když tě nemohu rychle urazit a ponížit, cítím se omezován ve své svobodě!“ A některým blogerům nevadí urážky kvůli nim samotným, ale kvůli čtenářům, kterým miligram jedu v diskusi může otrávit desítky kilogramů pohody.

Ego čtenářů. Vedle řady dnes vynechaných faktorů (kvůli rozsahu) jsem si na konec  nechal ten, který považuji za nejzajímavější. Podle mne čtenost i karmu nejvíce zvyšují blogy psané ve stylu „ty, čtenáři, jsi dobrý, a já teď píšu o darebácích, kteří jsou horší než ty, kteří ti zdražují, šidí tě, ubližují ti… pojďme si na ně spolu ponadávat“. Daleko méně čtivé a oblíbené jsou blogy ve stylu „tady máš, čtenáři, příklad někoho, kdo je lepší než ty – jdi do sebe, zlepši se, buď jako on/ona“. Mezi masovým lidem naší země se totiž nesmírně rozšířila filozofie tohoto typu: „Kdo je horší, ať se má hůře než já, kdo je lepší, ať se má stejně.“ Nejhorší je, když hodnotnější člověk tomu průměrnému sdělí „já desetkrát lépe než ty dodržuji zákony a plním výkonnostní kritéria, takže mne neurážej tím, že bys chtěl nespravedlivě mít celou devítinu mého renomé, všeobecné úcty, peněz, oblíbenosti…“

To je oheň na střeše. Nikdo nedokáže být tak vynalézavý ve zlehčování objektivních faktů a kritérií, než průměrný až podprůměrný český človíček, když je konfrontován s někým lepším, schopnějším, ukázněnějším…

Lepší se tedy musí značně sebeironizovat, aby vyšli s průměrnými. Jak se říká v trpkém přísloví: „Abys udržel krok s ostatními, budeš muset značně polevit.“ A národ se zprůměrňuje… a zpodprůměrňuje…

Závěr pro psaní budiž optimistický: Takže, kolegové blogeři, pište o aktuálních lidech a věcech tak, aby – vedle respektování ostatních kritérií – ty věci a ti lidé vypadali horší než většina vašich čtenářů. Aby z toho masový čtenář vyšel jako ten dobrý. Úspěch máte zaručen.