Byla jednu jedna dokonale politicky korektní a dokonale multikulturní země. A v ní museli všichni ti, kteří si neplnili správně své povinnosti a kteří se dokonce provinili proti pravidlům – od drobné nekázně přes přestupky, přečiny až po nejhorší zločiny – mít plně a dokonale zajištěna lidská práva. Jak to tam vypadalo?
Začneme školstvím: První věcí bylo, že každý žák či student má lidské právo na dobrý pocit z dobré známky. Žádný stres ze čtyřek. Takže nejen poctiví studenti, ale i naprostí lemplové měli zákonné právo dostávat jedničky a těšit se z nich. Poskytnout jim menší potěšení než talentovaným žákům a dříčům, to by byla diskriminace. Proto byly zrušeny dvojky a horší známky – a zbyly jen jedničky.
Někteří ale byli naprosto dutí, do školy vůbec nechodili; a když ano, vůbec nedávali pozor. Jejich vědomostní a dovednostní výkony byly zcela neznámkovatelné. I těm stát musel dát vzdělání, protože mají na ně lidské právo. A tak jim na závěr docházky v každé základní, střední nebo vysoké škole ředitel slavnostně předal prázdnou krabici, na které byl velký nápis VZDĚLÁNÍ. Tím měli vzdělání dáno – a každý to musel uznávat. Zejména jejich možní zaměstnavatelé.
Pokračujme zdravotnictvím: Před každou chirurgickou operací na klinice se scházelo lékařské konzilium. V něm byli kromě lékařských specialistů zastoupeni též řidiči, účetní, uklízečky, zedníci momentálně opravující zdivo nemocnice a další lidé libovolných profesí, kteří měli zájem vyslovovat názory a rady, jak má být pacient léčen. Přece nemůže mít kopáč kanálů menší právo rozhodovat o postupu totální endoprotézy kyčle než nějaký ortopéd. To by opět zavánělo diskriminací. Jednou se při konziliu stalo, že špičkový ortopéd navrhoval běžný postup jako v normálních jiných zemích, ale přítomný zedník navrhoval bušit do pacientovy kyčle vytrvale kladivem při jeho plném vědomí. K tomu zedníkovi se z toho konzilia přidala při hlasování ještě uklízečka, chovanec psychiatrického ústavu a noční vrátný. Ortopéd byl přehlasován, musel se podřídit většinovému názoru.
Pacient v nelidských mukách zemřel.
Když se to opakovalo už podesáté, začaly se tím zabývat odpovědné orgány. Vytvořily speciální komisi a navrhly celou soustavu opatření. Napříště musí mít v té nemocnici každý schod výrazný nápis „pozor schod“, zaměstnanci příjmu správnou eurodélku kalhot, veškerá korespondence té nemocnice se povede na speciálním hlavičkovém papíře s pětadvaceti povinnými údaji – a bylo tam ještě 124 dalších podobných opatření. Práce komise a zavádění opatření stálo dohromady sedm milionů korun z pěněz daňových poplatníků.
Stále to však nepomáhalo, pacienti i přesto umírali. Zabýval se tím tedy parlament. Ten podpořil iniciativu vzniku obecně prospěšných společností a neziskových organizací pro začleňování neúspěšných nemocnic do skupiny úspěšných – a přiklepl na jejich činnost dalších dvě stě milionů. Každý, kdo takovou neziskovou organizaci založil, získal do počátku činnosti služební mercedes nejvyšší třídy.
Došlo však i k negativním jevům. Ortopedický specialista jedné takové neúspěšné nemocnice si dovolil napsat blog, v něm popisoval svůj správný postup výměny kyčelního kloubu. A uzavřel jej naprosto pobuřujícím tvrzením, že ani tisíc zedníků a uklízeček nemůže přehlasovat názor jednoho vzdělaného odborníka (vzdělaného ještě z dřívějších dob, před ujednocením všech známek na jedničku a krabicovými diplomy za nic).
V diskusi pod blogem ale toho namyšleného ortopéda diskutéři pěkně snesli z jeho výšin na pevnou zem. Zastalo se jej asi jen pět lidí. Všichni diskutující kopáči, servírky a uklízečky mu to pěkně nandali. Konečně se dozvěděl pravdu, jak je sebezahleděný, nafoukaný, ba dokonce rasistický extrémista. Diskutéři nebyli ani potrestáni, ani se po nich nepátralo; svoboda sprostoty je přece zaručena a nedotknutelná.
Pokračujme menšinami: V tom státě úzkostlivě dbali na lidská práva všech pedofilů, nekrofilů a dalších podobných lidí. Každý pedofil měl jednou denně právo, aby si na ulici ukázal na libovolnou nezletilou holčičku. Ta se musela okamžitě svléknout a radostně s pedofilem souložit. Každý pedofil má přece lidské právo na štěstí. Nezisková organizace „Za práva pedofilní menšiny“ zavedla s podporou vlády a parlamentu povinné dotazníky, kdy po takové souloži každý pedofil hodnotil kvalitu poskytnuté holčičí spolupráce z několika úhlů pohledu. Pohybová spolupráce, kvalita radostného vzdychání apod. Holčičky, které měly za určité období několik opakujících se negativních hodnocení, byly důsledně citelně postiženy. Btw – v dotaznících byly samozřejmě známky 2 až 5 a taktéž zdrcující kritika stále povoleny.
Samozřejmě, že když narazil na hezkou holčičku nekrofil, směl ji před souloží napřed zabít. Jinak by byla omezena jeho lidská práva menšiny.
A zase jeden fašistický otec takto několikrát znásilněné holčičky napsal o tom blog. Velmi rozezlený. Obsah jeho argumentů zde nemůžeme opakovat. Ale blog byl tak nepřijatelný, že ten otec dostal pět let odnětí svobody nepodmíněně. Za podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod. Státní zástupce a soudce jasně prokázali, že chtěl potlačovat právo pedofila na soulož. Byly toho denně plné noviny. Kdo se toho otce zastal, byl také stíhán.
Nicméně přece jen se vyskytly hlasy, že by kvůli lidským právám menšin neměla být potlačována práva většiny slušných lidí platících daně. Někteří extrémisté dokonce volali po tom, aby ta práva většiny začala být dodržována okamžitě. Příslušná vládní komise konstatovala, že jednoduché řešení nevidí. Že půjde o dlouhodobý komplexní složitý proces, nejméně tak na jednu generaci. Člen té komise hned po vydání prohlášení telefonoval svému kamarádíčkovi, majiteli neziskové organizace pro začleňování menšin, že mu zajistil nejméně na jednu generaci přísun státních peněz.
Součástí řady opatření státních orgánů též byla mohutná propagace a osvěta, která měla ukázat lemply, hlupáky, pedofily, nekrofily a další podobné z té lepší stránky. Točily se filmy o tom, jak se pedofil usmívá, sedí ve svém obýváku, jde po cestě – a celou dobu filmování, tj. dobrých třicet minut, žádnou holčičku neznásilnil. Všichni ti, co četli Zlatou knihu komunikace, věděli, že jde o trik č. 16. Ale čtenářů a uživatelů této knihy bylo v té zemi pořád podstatně méně než třeba uživatelů mobilního telefonu.
Od jisté doby se nesmělo veřejně používat výrazů „hlupák“, „lempl“ apod. – bylo to trestně stíhatelné. Muselo se používat pojmu „rozvojový člověk“, popřípadě „rozvojový spoluobčan“. Podle termínu „rozvojová země“.
V každém městském nebo obecním zastupitelstvu, v každém zákonodárném orgánu, v každé soudní porotě, v každém veřejném kontrolním orgánu, v radě státní televize a všude museli být zastoupeni rozvojoví spoluobčané. Nikdo je nesměl diskriminovat.
Pokud vím, poslední rozhodnutí takto sestaveného parlamentu bylo zvýšení daní z devadesáti pěti na devadesát sedm procent hrubého příjmu pracujících lidí…
Disclaimer: Tento blog je fikce. Veškerá podobnost s reálnými státy, lidmi, událostmi, poměry apod. je čistě náhodná.
