Ladislav Větvička: Kronika koronopodfucku I. (čtenářské dojmy)

Když mi Ladik loni na jaře ukazoval mapu s původním plánem objet Česko a Slovensko na kole po hranicích, vzpomněl jsem si na hereckou dvojici Tomáš Jirman a Vladimír Čech (z Milionáře), jak kdysi chtěli obejít naši zemi pěšky...

...po červené turistické značce, vždy co nejblíže k hranici. Nevím to jistě, ale myslím, že to i uskutečnili. Měli to však mnohem snadnější než Ladik, protože tehdy nebyla korona. Ladik však měl oproti nim zase výhodu elektrokola.

Ladik vyjel koncem dubna 2020, svou pouť dokončil 3. června.

Nechci zde rozepisovat jeho každodenní itinerář, ten je ostatně pečlivě zaznamenán v jeho knize. Dělal si pečlivé zápisky snad každý den po dojetí do cíle dané denní etapy – v penzionu nebo u svých známých, fandů, čtenářů blogů a knížek.

Daleko významnější je ovšem lidský přesah jeho mise.  Svými texty se pozitivně hluboko dostal pod kůži mnoha normálním lidem po celé zemi české, moravské, slezské a slovenské. A kromě svých čtivých textů si s těmi lidmi našel dojemně prosté a tisíce let navýsost účinné pojítko – dobré pití a dobré jídlo. To sbližuje, to otevírá srdce.

Na jeho cestách kontrastovala karanténně zavřená náruč naší země s otevřenou náručí desítek a desítek lidí, rodin, kteří jej před cestou i během ní kontaktovali a srdečně zvali – na nějaké konkrétní dobré popití nebo pojedení nebo jen tak. Posedět, sdělit si myšlenky a názory, přespat...

S každým navštíveným místem v Ladikově knize se mi vybavovaly moje vlastní zážitky. Za (dnes už) 38 let učitelování jsem ta místa objel snad všechna, řadu z nich několikrát. Akorát že ne jako cyklista a bloger, ale jako učitel a zvěstovatel nového života v lepším poznání, sečtělosti, chytrého myšlení, prosperity hmotné i prostě lidské. Ladik pobýval v těch našich společných místech většinou jednu noc (navečer příjezd, pak milá pařba, přespání, dobrá snídaně a zase dál…), já většinou na tři až čtyři dny a tudíž na dvě až čtyři noci, pařba v hospodě s žáky bývala spíše až ten poslední večer a asi decentnější, ale se srdci těch lidí stejně otevřenými.

Z desítek míst a regionů uvedu srovnání jednoho jediného – a sice Chebska. V devadesátkách jsem mnohokrát jezdíval do firmy CHEVAK (Chebské vodovody a kanalizace) školit expresní němčinu. Měl jsem dvě skupiny tamních žáků, Anfänger a Fortgeschrittene. Díky těmto mým žákům a jejich kontaktům jsem poznal výborné lidi na druhé straně hranice, v Bavorsku – primátora města Selb Wernera Schürera a faráře krásné velké katedrály ve Waldsassenu Michaela Fuchse. Tito dva nehovořili totiž bayerisch, ale měli krásnou spisovnou Bühnendeustch, tedy pro procvičování mých žáků velmi vhodnou. Ladikovi jsem loni před jeho okružní poutí radil, ať se za nimi také staví a ať pěkně pozdravuje – jenže v té loňské pandemické době se za čáru nesmělo; Ladik ostatně v knize píše, jak zkusil vkročit dva metry do Saska  a hned jej kontrolovali naši policisté (zda bez roušky nenakazil nějakou německou srnku či co). Takže on se do Německa jen díval – a poznal, že v Bavorsku jsou smrčky stále trochu zelenější a že zdraví člověka guten Tag. Já jsem kdysi říkal, že je tam zelenější tráva a fascinovalo mne, že na jedné straně patníku je to „tráva“ a na druhé straně už „das Grass“. V principu tedy stejný pocit. Já jsem tehdy do Hohenbergu nad Ohří přelézt mohl… a hned mne tam po cestách zdravila místní mládež, protože Bavorsko je kraj slušně vychovaný a zdvořilý.

Ladik se pokaždé při příjezdu do cíle určité etapy podíval na internet, co se toho dne historicky stalo v různých letech – a tak mohl směle rozvíjet své kreativní politické konspirace. Člověk se o historii od něj dozvěděl leccos takového, na co naše školní osnovy (ba i současný mainstream) trestuhodně zapomněly (zapomíná). Jak Jaroslavu Haškovi (asi) pomohla do hrobu jeho partnerka Šura právě tehdy, když v rozepsané knize o Švejkovi hodlal popisovat poměry v ruském zajetí krátce po bolševické revoluci. Zločinné KGB by se jistě nehodilo, kdyby ty popisy byly ve světovém bestselleru. Přičemž Hašek psal, jak známo, bez obalu a servítky si nebral. Škoda že není dost prostředků, možností ani motivace zainteresovaných zkusit některé Ladikovy odvážné hypotézy vyvrátit nebo potvrdit. Známá je například jeho hypotéza, že jsme měli v čele státu člověka s habsburskou krví ne pouze do roku 1918, ale až do roku 1935. Pokud je mi známo, prozkoumání a porovnání DNA Franze Josefa I. a T. G. Masaryka pořád vázne na vetu jedné jediné osoby…

No a tak si počtěte. Například to, jak zásluhou scénáristy Jaroslava Dietla vznikl akronym pexeso z původního sloganu „pekelně se soustřeď“ a jakou roli v tom hrála autorská práva. Nebo že Vladimír T. Gottwald byl nejen architekt Svinutý v Hošticích („… na stavebním úřadu v Budějovicích jsme na horory zvyklí…“), nejen major v Kameňákově („…kdo zmáčknul ten červený knoflík?!...“) ale své si kvalitně odehrál v mnoha a mnoha filmech či televizních seriálech. Na Ladikově pouti pak Vladimír reálně sehrál jeho dobrého hostitele ve Volyni.

Jen jedno bych Ladikovi v této knize vytknul: Píše, že dobře zná tajné lesní cesty z našeho Slezska na Slovensko (to jo, to známe oba), a to od dob, kdy on sám doprovázel Radovana Krejčíře do ciziny. To už tedy ne; podle mně známé verze Krejčíř uprchl, ano, sice na kole, ovšem přes přechod Horní Lištná – Leszna Górna. Sám jsem přes ten přechod krátce poté občas jezdíval na kole do Ustroně – a divil jsem se, že mne (ještě před Schengenem) uniformovaný Polák v budce vždy zastavil a pečlivě zkontroloval občanku. I když jsem jej vždy  veleslušně polsky pozdravil. Ovšem když celník zjistil, že nejsem někdo a la Krejčíř, tak mu vždy roztál na tváři úsměv: „Zdrowia!“

Zkrátka, Ladik má leckde v knize bujnou fantazii – ale to není trestné. Naopak mnohde jinde v knížce bychom měli brát i jeho velmi fantasticky znějící vývody nesmírně vážně.

Samozřejmě mne v knížce potěšila i strana 364 a Ladikuv popis, kde a s kým si taková mnohaetapová pouť zaslouží mít vyvrcholení a souhrnné zhodnocení.

Vřele tedy doporučuji k přečtení.