Ladislav Větvička, jak ho neznáte: „Osudové setkání 1913“

S velkou chutí se ujímám recenze Ladikovy nové knihy. A vy se, prosím, ujměte četby této recenze. Poznáte, jak umí psát i spisovně, populárně naučně - a miminálně stejně zajímavě a čtivě jako ve svých blogových článcích.

Ladik Větvička zde na  blogu volí image skromného lidového cestovatele, milovníka piva, klobásek, vepřového a dalších klasických jídel – a vnímavého fotografa toho všeho. Nicméně mnoha jeho blogy stále více prosvítá jasný politický názor, fandění spravedlnosti, bystrý úsudek a hlavně předvídavost a obavy ze zla, kterému se včas nepřistřihnou křídla a které se nechá nekontrolovaně růst a bujet.

Knihou v čistém jazykovém stylu, o hrozícím zlu, je právě jeho nové dílo „Osudové setkání 1913“: V jedné vídeňské kavárně se setkávají mladí neznámí Uljanov (Lenin), Koba (Stalin), Adolf (Hitler) a poněkud známější a starší, avšak zdaleka ještě ne státnický poslanec Tomáš (Masaryk). Od protějšího stolu je poslouchá a analyticky posuzuje Sigmund (Freud).

Ladik si dal hodně seriozní historické práce a studia, aby mu vyšlo, že takové setkání se mohlo uskutečnit. Že všichni čtyři aktéři i pátý pozorovatel tehdy ve Vídni byli, do kaváren chodili... a že to setkání tedy není historicky potvrzeno, ale rozhodně není ani vědecky vyvráceno.

Fikce se tedy prolíná se skutečností. Ti čtyři spolu tráví delší diskusní večer, nad větvičkovsky dobrým pitím – co do kvality i kvantity. Hovoří o světě, o politice, jazyk se jim čím dál více rozvazuje.

A tady je jádro knihy, jejich celovečerní rozhovor. Nechci z něj nic konkrétního prozrazovat – na to si přečtěte vlastní knihu. Za každou větou každého z těch čtyř stojí opět velký kus autorova historického bádání a studia. Aby nikdo z nich neřekl nějaký nesmysl; něco, co by vzhledem ke známým historickým faktům nebo vzhledem ke svému životnímu osudu říci nemohl. Aby kniha vyzněla tak, že cokoliv vyřčeného daný stolovník prostě říci mohl.

Jestli kniha zpočátku vypadá humorně, brzy čtenáře smích přejde. Nezapomínejme, že se píše rok 1913, už celých sto let je mír (mimo drobných epizod je mír od konce napoleonských válek, tedy od Pařížské mírové smlouvy 1815). Panuje všeobecné přesvědčení, že žádná velká válka - natož v Evropě - už nikdy nebude. Koho rozumného by taky napadl podobný nesmysl, že? (Tehdy nebo dnes, že…?)

Jako nemyslné a zcela absurdní ti čtyři spolustolovníci probírají a opovržlivě zavrhují v kavárně různé hypotetické varianty vývoje politiky a světa, které ovšem, jak známe z dějepisu, později zcela reálně nastaly. Jde o jakési „reálné absurdity“.

Jasně že by se na knize našly i mouchy, jak je zvykem v recenzi zmínit. Některé kapitoly mi třeba připadaly příliš dlouhé; ale pokud neudělá včas předěl v myšlenkově nabitém náročném hovoru autor, může jej kdykoliv udělat čtenář; přerušit čtení a jít si třeba uvařit kafe. Nebo – hnidopich může jistě někde nalézt historickou nepřesnůstku; ale kniha není vědecké pojednání. A polemizující čtenář bývá lepší než člověk zcela pasivní a knihu úplně ignorující. Možná dodatečně někde v knize vyskočí nepovšimnutý překlep – noční můra všech autorů, předčtenářů, korektorů. Sám ze svých knih vím, jak těžké je vychytávat překlepy, i kdyby před tiskem pozorně četlo rukopis třeba deset lidí. Ale celý život jsem jako učitel osobního rozvoje zvyklý hledat na lidech a jejich dílech především to pozitivní, lepší, nejlepší – zaměřit se právě na toto a radovat se z toho.

A tomu podle mne nejlepšímu v knize se hodlám věnovat právě teď. Nejdříve ovšem krátce odbočím: Dvakrát se styl Větvičkovy knihy - ony „reálné absurdity“ - mihl známým americkým velkofilmem Titanic režiséra Jacka Camerona. Vzpomeňte si:

První scénka – v kajutě první třídy: Kulturně vzdělaná Rose vybaluje obrazy, které si veze z Evropy do Ameriky. Obdivuje namalované hranaté obličeje s úžasným kouzlem. „Kdo že to maloval?“ ptá se sebevědomě její bohatý snoubenec Cal Hockley. „Nějaký Picasso,“ řekne Rose s nadějí v budoucnost toho velkého malířského talentu. „Picasso... neznám. Z toho určitě nic nebude,“ uzavře skálopevně Cal.

Druhá scénka – v jídelně: Pan Bruce Ismay, ředitel společnosti White Star Line a duchovní otec této velelodi, okouzleně vypráví, že chtěl stvořit něco tak velikého, že co do velikosti to nebude nikdy překonáno. Nato Rose, nasraná na pokryteckou morálku first class smetánky, suše ucedí, že jistý pan Freud má muže, kteří příliš touží mít ho největšího, co do pohnutek a povahy dokonale prokouknuté a popsané. „Freud, kdo je to?“ ptá se Ismay, „nějaký pasažér?“

Jmenovaní neznali, netušili, ač byli hvězdami společnosti. Ale to bylo v dubnu 1912, tj. ještě rok před kavárenským setkáním čtyř tehdy málo známých návštěvníků, kteří nakonec udělali, s výjimkou Masaryka negativně, velkou, velikou „díru do světa“.

No a tak jako se Jack Cameron zmohl dvakrát krátce na „dnešní absurditu – zítřejší realitu“, tak Ladik Větvička se na to zmohl v desítkách a desítkách obměn na většině stránek své knihy. Pokud jste se tedy u Titanicu udiveně a s nadhledem pousmáli dvakrát, tak v knize „Osudové setkání 1913“ to bude stokrát.

Celá tato kniha vyúsťuje v memento: Poučme se z historie, je plná paradoxů, plná včerejších neuvěřitelností. Nenechávejme se jimi zaskakovat zase a znovu, může to být tragické, mohou zaniknout celé národy, rasy...

A pak – pozdě bycha honiti.

Hoňte tedy nad řádky Ladikovy knihy bycha včas. Napište si mu o ni, protože do knihkupecké sítě ji podle svých slov dávat nebude. Právě vychází; tipuji, že tak cca tři všední dny bude její první vydání na skladě.