Kolik činí správná starobní penze?

Můj dávný známý Tomáš Zdechovský sem napsal úvahu na téma, že přidat důchodcům zhruba tisícikorunu od začátku tohoto roku vypadá sice na první pohled dobře, ale že stále jde o relativní snížení penzí.

Celý článek Tomáše Zdechovského na blogu idnes je zde. Tomáš vývojově porovnává výši průměrné penze s výší průměrného platu jako takového a též s výší platu poslance. Letošní propad na straně seniorů je evidentní.

Tristně šokující však pro mne je, že se objevují názory, že senioři zaslouží ještě méně, protože právě oni byli na vině toho, že byla totalita a ekonomický zmar. Šokující na tom je fakt, že nelze přece házet všechny do jednoho pytle (jde o typický argumentační faul neboli řečnický trik, konkrétně je to trik H19 z knihy Konec manipulace). Ano, někteří skutečně zaslouží méně. Na prvním místě zaslouží méně ti, kteří se zločinným režimem aktivně spolupracovali, kteří své kariéry zbudovali na ničení kariér slušných lidí. Na druhém místě asi zaslouží méně členové normalizační KSČ, tedy asi jeden a půl milionů lidí. (Čest řadě výjimek mezi nimi.) Na třetím místě možná trochu i někteří ti, kteří za normalizace směli po maturitě studovat univerzitu a oficiálně dosáhnout doktorátu, tj. kteří nemělí politický zákaz toho doktorátu (opět čest řadě slušných výjimek mezi nimi)…

Ale pak je opačný konec spektra. Lidé, kteří se spoluprací se zločinným režimem nezkompromitovali vůbec, kteří podávali ve své práci špičkové výkony, ale byli odkázáni na řádově nižší odměny a platy než jejich stejně schopní a stejně výkonní kolegové třeba v Západním Německu, Francii, USA.

Uvedu pár příkladů z duševní práce:

Psychiatrem a psychologem světové úrovně byl jistě pan doktor Miroslav Plzák, mj. zakladatel nového oboru matrimoniologie. Stále se u nás všeobecně neví, jak je v průměru ceněna práce takových průkopníků a autorů řady knižních bestsellerů v normálním světě. Nuže – v normálním západním světě by pan Plzák v 80. letech inkasoval za jednu svou přednášku sumu kolem 10 000 (deseti tisíc) amerických dolarů. Telefonický dialog dr. Plzáka při sjednávání ceny přednášky však v 80. letech vypadal úplně jinak. Můj bývalý šéf z vysokoškolské katedry, také psycholog, byl kdysi u takovéhoto Plzákova telefonického jednání osobně – a mně to jednání doslova interpretoval:

telefon: Haló, tady zájemce o vaši přednášku, kulturní dům z krajského města XY, vážený pane doktore Plzáku… Jste ochoten přijet a přednášet?

Plzák: Ano, rád přijedu. Jak dlouhou přednášku byste si představovali?

telefon: Dvě hodiny, i s dotazy.

Plzák: Kolik činí honorář?

telefon: Podle vyhlášky – 70 (sedmdesát) korun československých. Plus náhrada cestovních výdajů.

Plzák: Beru.

Doktor Plzák nemohl nebrat. Ceny byly pro všechny přednášející stejně. (Představte si toto třeba v tenisu – Roger Federer za vyhrané finále grand slamu by obdržel stejně jako pinkající strejda za vyhraný zápas v okresním tenisovém přeboru.) Ceny v ČSSR a ČSFR napevno stanovovala zákonná norma, vyhláška 18 Sbírky zákonů z roku 1981: Třicet pět korun za hodinu pro jakéhokoliv vysokoškolsky vzdělaného přednášejícího. Pro středoškolsky vzdělaného 20,- Kčs za hodinu. A přes to nejel vlak.

Snad – když kulturní zařízení o nějakého renomovaného přednášejícího hodně stálo, tak mu místo dvou hodin „napsali“ do „delegačního lístku“ hodiny tři.

Daň z takovýchto „výdělků“ byla pro svobodné nebo ženaté bezdětné 32 procent, pro „dětné“ asi 20 procent.

Na stejnou notu nedoceněnosti si mi osobně stěžoval docent Rajko Doleček – kdysi jsme se potkávali v Československé televizi a také jsem s ním dělal velký rozhovor do novin. Rajko trpce kritizoval tehdejší stav, kdy třeba národní umělec komunista za Nedělní chvilku poezie inkasoval od televize honorář 2 000 korun, ale on, Rajko, byl v televizních honorářových tabulkách veden v mnohem chudší kategorii „laik“.

„Nejsem já snad také někdo jako národní umělec v endokrinologii?“ ptal se trpce Doleček. Samozřejmně že oním "umělcem" byl a jeho přednáškové honoráře coby autora a protagonisty slavného průkopnického televizního seriálu by byly ceněny pětimístnou částkou v dolarech. Tedy tzv. cenou obvyklou pro jeho případ. Nebýt totality.

Velké pozdvižení v 80. letech vzbudily honorářové podmínky spisovatele Vladimíra Párala za přednášku v Obvodním kulturním domě Ostrava-Poruba. Páral byl hvězdou nejvyšší velikosti, jeho romány vycházely každý ve více než stotisícovém nákladu… Narvaný velký sál slušně platících diváků byl očekávatelný na sto procent.

Po náročných jednáních Páralovi v OKD Poruba slíbili nějakým „šolichem“ odměnu 400 Kčs brutto. Plus – vrchol spisovatelovy rozmařilosti a pořadatelovy vstřícnosti – krásnou mladou hostesku coby Mistrovu průvodkyni po celou doby jeho pobytu v Ostravě.

O této neslýchané finanční výjimce se v Ostravě mluvilo několik týdnů…

No, dosti příkladů, kterých by mohlo být ještě hodně. Ve svobodném tržním vyspělém státě by samozřejmě Plzák, Doleček i Páral nebyli pouze dolarovými milionáři, ale nejspíše miliardáři. Tak jako jimi jsou, podle mne právem, v Británii třeba J. K. Rowlingová nebo Paul McCartney. A od jejich celoživotně vydělaných miliard ( a z nich zaplacených stamilionových daní státu) by se odvíjela i jejich dnešní starobní penze, jistě v měsíčním horizontu milionová (kdyby ještě žili).

Stejně by tomu bývalo bylo třeba u Emila Zátopka, profesora Otto Wichterleho, u špičkových chirurgů, špičkových technických vynálezců…

Jak tito Plzákové, Dolečkové a podobní zavinili totalitní mizerii? Nijak! Ba velmi v ní trpěli ohromnou nespravedlností. Nespravedlností, kterou nemůže ani zdaleka kompenzovat třeba tehdejší rozdílná úroveň cen v obchodech a jiných životních nákladů. Náš stát, nebýt tehdy totalitním, by býval byl maximálně podpořil prodej jejich know-how co nejvíce po světě; tak aby milirady plynuly částečně jim a částečně do státního rozpočtu.

Nestačí na ně jen občas nostalgicky zavzpomínat - platit je třeba! Co kdyby někdo v našem parlamentu dnes přišel s návrhem, aby byli odškodnění třeba dědicové těchto mistrů svého oboru normalizační doby. Dědicové těch mistrů jistě prokazatelně přišli o velké peníze z jejich ušetřených milionových penzí. Anebo – třeba někteří z takových mistrů jistě ještě žijí – coby chudí starobní důchodci. Což takhle navrhnout a poskytnout jim dnes důchod třeba ve výši desetinásobku  poslaneckého platu? Nic navíc by to nestálo - ubralo by se skupinám jmenovaným výše.

A že „na co by jim to bylo?“, zeptá se nazlobeně zapšklý rovnostář? Na co, to nevím, to je jejich věc; ale podstatné je, že si to ZASLOUŽÍ.

A stejně podstatné je, že by takovýto stav motivoval mladší obyvatelstvo k tomu, aby jednou byli také špičkoví. Aby se mladí učili nikoliv šikovně získat dotaci, ale šikovně vydělat svému státu, a tedy lidem této země,  miliardy. Tak zhruba napůl lidem této země a sobě. Pak bude dost mj. i na téměř jakékoliv penze pro všechny - a ministryně Schillerová bude lomit rukama, že neví, jak to všechno utratit, ha.