Kdo není urážen na internetu, jako by nebyl

Vstupujeme postupně do doby, kdy platí: Kdo něco znamená, na toho je vylévána špína z internetové kanálie. Tedy – především od anonymních diskutérů. Někdy však i od těch neanonymních a stejně hrubě, protože se v pomlouvačích spojuje dvojnásobný vztek.

A)     Vztek na někoho, kdo je předčí – odborně, lidsky morálně, jakkoliv. Vztek na někoho, kdo měl v něčem více pravdu než onen závistivec. B)   Vztek na ty, kteří se mu snaží jeho veřejné urážky zkomplikovat; třeba tím, že zakážou anonymní diskusi.

Nenávistný závistivec pak vynaloží svůj důvtip, překvapivě velký vzhledem ke své intelektuální i lidské omezenosti, a vystupuje třeba pod nějakým pseudonymem, pod falešnou fotkou. A zvrací své žlučovité výlevy s neztenčenou silou. Má slova pohrdání i pro ty, kteří mu jeho cestu k urážkám ztěžují.

Princip závisti patří k základním psychologickým poznatkům, měl by se učit na každé střední škole; a je tento:

Závistivec nevnímá realitu komplexně vyváženě, ale příliš jednostranně, zkresleně. Všímá si jedné oblasti života, kde je na tom jeho záviděný spoluobčan lépe; avšak závistivcův mozek ignoruje informace o tom, že onen záviděný musel někdy dříve vynaložit více úsilí, času, energie, peněz, podstoupit více rizika. Závistivec mívá krátkou a velmi selektivní, zkreslující paměť.

Tak už to s lidskou psychikou bývá. Ona má tendenci potlačovat to, co se člověku „nehodí do krámu“, do jeho obrazu světa, do jeho názorové množiny. Moudrý člověk si ono „nehodící se“ v sobě potlačit nenechá, primitiv nechá.

Pak už záleží na temperamentu závistivce, jak se jeho závist projeví. Zda se tiše hryže a intrikuje tajně nebo řve své nenávistné pomluvy, urážky, dehonestace veřejně. Omezeně v hospodě nebo s širšm záběrem v médiích či na internetu.

Z předchozího logicky vyplývá, že ten, komu je záviděno, musí být v něčem dobrý, v něčem úspěšný. Musí mít svou pravdu a svůj úspěch nevyvratitelný po věcné stránce, když se závistivci do něj navážejí v rovině osobní. Kdo má proti vám chabé argumenty „ad rem“ (k věci), ten se uchyluje k agresivitě „ad hominem“ (k osobě záviděného člověka).

Nejnáchylnější k tomu stát se nenávistným závistivcem mají lidé omezení. Lidé, kteří prošli v životě málo prostředími a kterým navíc byla dána jen malá schopnost empatie.

Sám jsem ve své více než třicetileté kariéře cestujícího učitele prošel snad všemi relevantními prostředími. Od nejhonosnějších po nejskromnější. Směl jsem se posadit do křesla prezidenta republiky za jeho psací stůl na Hradě, vnímal jsem atmosféru honosných rautů na Žofíně, v Rudolfinu, v zákulisí Národního divadla, měl důvěru pohybovat se volně bez dozoru po prostorách ministerstev vnitra nebo obrany. Ale učil jsem i v nejzapadlejších městečkách a dědinách, přespával u lidí na naše poměry chudých. Vím tedy, jaký je svět těch, co chodí kolem stolů překypujících vybranými kulinářskými dobrotami; vím jaký je svět devítičlenné hluboce věřící skromné rodiny, která mne pozvala na pro ně slavnostní večerní pohoštění – míchaná vajíčka s chlebem, zapíjená čistou vodou. (Chutnalo mi více než na těch rautech.) Učíval jsem v nažehleném obleku se sladěnou kravatou, i v tričku a kraťasech.  Znám svět top manažerů, ale i žen na mateřské dovolené či lidí postižených, na vozíku, nevidomých nebo se zbytky zraku… Ti všichni byli mými žáky v navýsost intimní tématice – rozvoj osobnosti, co udělat se svým životem… A samozřejmě se svěřovali. Hodně už při výuce, ještě více večer po lekcích…

Vnímal jsem různé světy. Jako by v naší nevelké zemi existovaly stovky různých vesmírů. A v každém tom jednom si lidé vůbec nedovedli představit, jak to chodí v tom vesmíru třicátém pátém nebo osmdesátém sedmém. Co tam platí za pravidla, zásady, priority. Jak těžké je tam dosáhnout něčeho, co třeba lidé z vesmíru č. 1 mají za naprostou beznámahovou samozřejmost. Jak je člověku na výsluní kariéry, jak je člověku vydíranému gangstery, jak je člověku v pokročilé fázi nevyléčitelné nemoci… Jak naivní a neznalý může být ten, kdo ani nepřičichl k těm jiným vesmírům…

No a z toho neumění přestavit si, z té malé zkušenosti s různými profesemi, prostředími. společenskými vrstvami pak pramení ta mezilidská závist.

A nejspíše bude hůř. V médiích, na internetu, ve veřejném informačním prostoru vůbec. Dát lidem po čtyřicet letech totality s jejich pokřiveným myšlením najednou kapitalistické možnosti, to je opravdu unikátní kombinace; to je smíchání silné kyseliny se silným hydroxidem – a tak to bublá, syčí, bouřlivě reaguje.

Sám tu závist a pomluvy občas  zažívám (naplněn hrdostí na ni), ale osobní zkušenosti dnes nechám stranou. Raději bych dále pokračoval způsobem, který je mým celoživotním posláním. Tedy způsobem učitelským. Rozdělím se s vámi o pár dobrých rad, jak se s tím vším má slušný člověk vyrovnat. A že závist, lži a nepřejícnost psychicky žere a deptá i lidi, kteří by to navenek nikdy nepřiznali (třeba i mezi kolegy blogery), to samozřejmě dobře vím.

Když pár rad, tak pár – tedy dvě. První je od Margaret Tchatcherové, druhá od Miroslava Plzáka.

Cituje se tento výrok známé britské premiérky: „Když mne při vyjednávání protistrana začne osobně napadat, urážet, zesměšňovat, vždy se velice zaraduji. Je to pro mne neklamný signál, že protistraně došly věcné argumenty – a že další vývoj jednání bude z věcného hlediska už mnohem snazší.“

A co slavný český zakladatel matrimoniologie? Lidé stresovaní ze závisti a nenávisti jiných by si měli občas dohledat záznam z jednoho Silvestra uprostřed totality, kdy ve veselé scénce byli s dr. Plzákem i pánové Šíp s Uhlířem,  Miloslav Šimek a další známé tváře. Uprostřed veselí a humoru mohla leckomu uniknout jedna naprosto vážná Plzákova moudrost (cituji jen volně): „Nezoufejme, pokud se staneme paroháči. Nosme své parohy hrdě veřejně – vždyť ony jsou důkaz, že jsme si vzali ženu z masa a krve, ne nějakou odloženinku.“

A tak se, milí přátelé stíhaní nenávistnou závistí a závistivou nenávistí, lží a pomluvami, vždy při setkání s chrstancem špíny zaradujte. Chudák vzteklík nemá proti vám nic pořádného ve věcné rovině. A noste svůj úděl člověka nenáviděného blbci a hlupáky hrdě. Jste-li blogeři, znamená ono protivenství, že nepíšete „žádné odloženinky“. Jste-li kýmkoliv jiným, také zanecháváte po sobě nesmazatelnou stopu své práce, své osobnosti, svého úspěchu.

A když potkáte známého, který ještě veřejně pomlouván téměř nebyl, politujte jej: „Na tebe nekydají špínu? No to je, jako bys nebyl.“