Kartičková metoda cizojazyčných slovíček a frází

Ovládnout angličtinu nebo jakýkoliv jiný cizí jazyk – to chce celou soustavu dovedností. Jedno však platí: Pokud spolehlivě ovládáte tisíce slovíček a frází, dvě třetiny problému máte vyřešeny.

Jak to udělat co nejlépe – tedy s miminem vynaloženého času a energie dosáhnout maxima efektu?

První možnost: Použít moderní počítačový slovník – takové slovníky jsou čím dál komfortnější. Jsou ozvučeny, umožňují vám různými způsoby se zkoušet, nabízejí synonyma, antonyma, typické fráze… Nevýhodou  však je, že nezapojujete motoriku, tedy nepíšete daná slovíčka či fráze vlastní rukou. Motorika je důležitý pomocník naší paměti. To co vidíme a slyšíme, to si pamatujeme v určité kvalitě. To co zároveň i pohybem děláme (propiska jezdí po papíře kartičky a píše anglické slovo, výslovnost – a na opačnou stranu český ekvivalent), to si pamatujeme lépe.

Druhá možnost: Klasika, tedy čistý sešit nadepíšeme jako „slovníček“, rozdělíme každou stránku svisle na tři stejné sektory – a do prvního píšeme anglické slovíčko či frázi (= spelling), do druhého výslovnost (= transkript), do třetího české ekvivalenty. Celé generace lidí se takto učily – a ti nejpilnější se takto také naučili. No jo – ale dříve bylo na všechno více času, takže ti nejpilnější za naučení zaplatili zbytečně velkou časovou daň. A navíc – zdejší rady nejsou ani tak pro fanatické dříče (ti tolik  rad nepotřebují), ale pro běžné lidi, občas líné, často zaneprázdněné. Právě té většině běžných lidí klasická metoda moc nepomáhá. Ze sešitového slovníčku se totiž učí zapsaná slovíčka a fráze stále ve stejném pořadí – tak jak jsme to pod sebe napsali. Rozstříhat stránky slovníčku na tenké jednořádkové proužky a přehazovat je – to je technicky stěží proveditelné. Takže chudák student sice při šprtání se svým slovníčkem slovo umí – ale v praxi si na ně vzpomene jen tehdy, když mu někdo napoví, co on měl ve svém slovníčku o řádek výše. Je to jako se známou písničkou – sedmý verš si z fleku nevzpomene nikdo, ale když uslyší ten předchozí, šestý verš, tak sedmý mu naskočí v paměti hravě.

Třetí možnost – optimální: Pište si slovíčka, transkripty a české ekvivalenty, ale vždy na jednu papírovou kartičku. Nejlépe se osvědčil formát A9, tedy rozměr asi pět krát tři a půl centimetru. Vejde se tam více, než si možná myslíte. Zaměstnáte tím motoriku – a můžete při každém učení a zkoušení se naprosto libovolně měnit pořadí kartiček. Významným faktem je i vědomí, že jsme popisováním čistých kartiček strávili, tedy investovali nemalý čas. A do čeho jsme investovali, od toho chceme návratnost. Je to stejné jako s knihami. Tu, kterou dostaneme zadarmo, lehkomyslně bez čtení odložíme na poličku. Tu, kterou jsme museli ze svého zaplatit, si pročteme daleko pravděpodobněji a daleko pečlivěji.

Postup práce s kartičkami

Při každé příležitosti – četba, poslech apod. – si zaznamenáte slovíčko nebo frázi, která vám připadá užitečná. S pomocí tištěného papírového slovníku nebo počítačového slovníku si na obě strany kartičky zaznamenáte vše potřebné. Pomocí počítačového slovníku ověříte zvukovou výslovnost a zkusíte si ji aktivně vyslovit. Včetně rytmu, včetně hlavních či vedlejších přízvuků. Probíráte-li v kurzu či samoukovsky nějakou lekci, tak si píšete na kartičky najednou celou její dávku slovníček – zpravidla několik desítek.

Učíte se  a zároveň se zkoušíte tak, že kartičky v ruce promícháte; stejně jako při kanastě nebo mariáši. Nesmí se vám pomotat strany – tj. po zamíchání musíte mít balík kartiček v ruce tak, že všechny kartičky v něm jsou českou stranou navrch.

Pak berete shora jednu kartičku za druhou – a při pohledu na české ekvivalenty se snažíte uhodnout tu druhou stranu – tedy psanou podobu (spelling) i  mluvenou podobu (transkript, pronunciation).

Pokud uhádnete, odložíte kartičku na kupku označenou jako ZNÁM. Pokud neuhodnete, tak nejdříve to anglické slovo z kartičky aspoň čtyřikrát přečtete a vzápětí zase aspoň čtyřikrát vylovíte bez dívání se na ně. Takto převádíte znalost z krátkodobé do dlouhodobé paměti. Poté odložíte kartičku na jinou kupku – na kupku s označením NEZNÁM.

Až spotřebujete celý balík prvním průchodem, uchopíte jen tu část z kupky NEZNÁM, zamícháte, a procházíte stejným způsobem znovu. Opět se část kartiček octne v kupce ZNÁM, a část i po druhém průchodu zůstane ještě v kupce NEZNÁM.

Tento postup opakujete tak dlouho, dokud se kupka NEZNÁM neztenčí na nulu.

Výše uvedené rady jsou jen tím nejstručnějším základem. Kolem kartičkové metody se za několik desetiletí praxe vytvořily ještě desítky dalších dobrých rad.  Kdo je chce mít k dispozici pěkně všechny pohromadě, ten ať se obrátí na lidi, kteří je s úspěchem používají..

(Podle průkopnické knihy autora tohoto článku "Jak se efektivně učit cizí jazyk". Vyšlo v mnoha dotiscích v letech 1990 - 2013  celkem v deseti vydáních česky, slovensky, anglicky, německy, česko-anglicky a česko-německy v celkovém prodaném nákladu přes 140 tisíc výtisků. Tj. je to jedna z nejčtenějších odborných knih vůbec vydaná v naší zemi. Vyšlo též jako e-kniha a audiokniha.)

Jak se mohou najít lidé, kteří totéž sdělují veřejnosti znova coby svůj text, jakoby novou informaci, navíc bez citace či sebemenšího jiného slušného zmínění proslaveného autora? To mi nejde do hlavy...