Jsme mladí, úžasní, mluvíme v anglických pojmech…

…a to hlavně v práci. Rozpočet je pro nás jedině budget (badžet). Když máme (nebo předstíráme) moc práce, tak nejsme zaneprázdnění, ale busy (byzy).  Oč větší máme mezery ve vzdělání, všeobecném přehledu a dobrých mravech, o to víc bez špetky základní slušnosti a úcty drtivě kritizujeme jiné – kohokoliv jakkoliv za cokoliv…

Jenže, milí mladí a úžasní, v jednom případě jste narazili. Existuje totiž dnes už docela velká skupina lidí, se stále větším podílem mladých, kteří ovládají rychlé a racionální čtení. To pravé, nefalšované, jehož součástí je i umění číst mezi řádky. Tj. převést si bystře v mysli ten váš newspeak (njúspík) do normální řeči. A udělat si podle něj reálnou představu, o co ve skutečnosti kráčí.

                Podívejme se očima vyškoleného rychločtenáře a racionálního čtenáře na žargon personalistů, různých píáristů a do značné míry i ostatních zaměstnanců v řadě mladých dynamických firem, kde je při prvním pohledu všechno cool (kúl). Co tam používají za pojmy – a jaký je pravý význam těch pojmů:

                Být busy (byzy), to už zde bylo nakousnuto. Znamená to předstírat, že pracuji - aby mi nepřidávali další úkoly a abych se mohl relativně flákat. Může to znamenat též neumění uspořádat si čas, může to znamenat styl  práce typu „řešit na pět mobilních hovorů nebo na tři maily to, na co by stačil jeden“. Je to neschopnost stanovit si priority; neschopnost řešit maličkosti jedním vrzem jednou a navždy, bez nutnosti vracet se k nějakým šumům, přesunům, opravám, dodatkům. Je to styl práce "nulakrát měř, a rovnou hned řež".

                Situace „busy“ často ústí do situace „overtime“ (overtajm). Overtajm znamená neschopnost splnit si úkoly v normální pracovní době a v přesčasech předstírat loajalitu k firmě. Tu loajalitu, která dostala dvojnásobně nafrak v normálním pracovním čase.

                Některé funkce firmy podléhají nikoliv vyčlenění, ale outsourcingu (autsorsingu). Znamená to likvidaci fungujícího oddělení a nahrazení jeho funkcí vnější partičkou podnikavců - kamarádíčků někoho z vedení firmy. A bude se to dělat pomaleji, méně odborně, a hlavně za draho. Aby bylo z čeho odklánět.

                Inzeráty do takových firem mohou lákat na attractive package (atraktivní pekidž) zaměstnaneckých výhod. Mají zaslepit zájemce a odvést jej od úvah, že vlastní plat nemusí být nic moc. A nejednou se pekidž smrskne na pouhé stravenky do hospod a do supermarketů – na koupi čehokoliv kromě chlastu. Anebo výjimečně vedle stravenek i na další vzdělávání – ale pozor, ne k co nejlepšímu lektorovi, ale ke kamarádíčkovi někoho z vedení, který náhodou provozuje vzdělávací agenturu. Ti skutečně dobří vzdělávači patří mezi „neschválené dodavatele“ – na ně se chodit nesmí. Mafiánství v této oblasti se maskuje různými ISO, CE a kdovíjakými ještě certifikáty, které ti kamarádíčkové rádi administrativně sbírají místo vylepšování své vzdělávací práce na špičkovou úroveň.

                Za ten atraktivní pekidž žádají firmy od uchazeče jeho flexibility (pružnost). Tedy ochotu v zájmu nějaké firemní ostřejší partičky porušit své dané slovo, včera hlásat to a dnes zase ono – podle toho, jak se to někomu ze šéfstva hodí. "Změnila se situace," vymlouvá se falešník - a odvolává, co odvolal, a slibuje, co slíbil.

                Na poradách se hřímá, zejména od vedení firmy, že je třeba „cut the costs“ (katovat kosty). Znamená to, že v uplynulém období byly rozmařile navýšeny a bylo plýtváno – a kdekomu to bylo jedno a kašlal na to. Kdo si dosud naplýtval, ten má; kdo šetřil, je nyní bit.

                Meeting room (mítink rúm) není ani tak místo, kde při poradách každý řečník úzkostlivě šetří časem těch poslouchajících, ale kde si mnozí, zejména šéfové, honí své ego dlouhým vykecáváním (vlastně takzvanými „presentations“, prezoškami).  Kdo na ty kecy nemá dataprojektor a pásmo v powerpointu, je brán jako loser (lúzr) a nejspíš i horší odborník. Ostatní – ti naslouchající – většinou oceňují powerpointovou prezentaci tím, že si do poznámkových papírů kreslí klikyháky, kytičky, ornamenty, ba i leccos mnohem tvrdšího a zde nepublikovatelného. A sní o zasedačkových dveřích, které se konečně otevírají a pouštějí je ven, domů, domů…

                Team (tým) je pojem sloužící těm s ostrými lokty, aby přehazovali své úkoly na ty slušnější s výmluvou „jsme přece tým“.

                Marketing (marketing) je útvar lidí, kteří pozapomněli ze základního vzdělání například umění řešit jednoduché goniometrické rovnice nebo určit správně slovní druhy v české větě. Ale přesto si dělají nárok na stejný nebo vyšší plat s těmi, kteří to umějí.

                Deadline (dedlajn) je datum, které neznamená ukončení prací na nějakém projektu, ale právě začátek prací, a začátek velmi kreativního hledání výmluv, proč je nezbytně nutné dedlajn posunout.

                Challenge (čelyndž) je slovo, kterým zadavatel úkolu chce zastřít jeho nesplnitelnost. „Běž – a upleť z lejna bič. Vím, že to není lehké, ale ber to jako čelyndž.“

                A všemu kraluje pojem image (imidž).  Uctívání boha imidže slouží nejčastěji ze všech druhů pokrytectví k zastírání odborné neschopnosti a mravní nedostatečnosti. Lesklý obal skrývá nevábný vnitřek. Imidž mimo jiné znamená zhusta používat  všechny výše uvedené anglicismy, ať už ve front ofisu nebo bek ofisu, help desku, ejčáru, klájent servisu,  saportingu, všude. Také na autdór trainingu na stmelení týmu mimo firmu, aby krásná kolegyně prodžekt manadžerka věděla, komu večer po všech povinných aktivitách dát…

               Co že má dát? Ehm… no prostě dát. Protože o nic jiného stmelovacího tam na hotelu v podstatě nejde.

               Snad jen o ten věčný a stále populární stmelovací i rozdělující chlast, kterému jedinému zbylo upřímné otevřené české pojmenování bez anglického slengu.

P.S.: Jistě nemusím zdůrazňovat, že nehážu tuto satiru na bedra všech lidí mladších 35 let a že znám i řadu starších a mnohem starších, kteří by si ji zasloužili desetkrát více. A řadu mladých, k nimž vzhlížím s velkou úctou a respektem. Nicméně – těch mladších, na které pasuje článek,  je pořád dost na to, aby to četli a chytili se za nos. V dobrém, pochopitelně. Protože: Co se škádlívá…

Přeji pohodový týden…