Internetoví debilové

Existuje čím dál více vědeckých studií o tom, že z přemíry využívání moderní informační techniky – chytrých telefonů, notebooků, tabletů, GPS apod. – se hloupne. Zejména značná část mladé a nejmladší generace připomíná lidi, kteří už bez elektronických berlí neudělají ani krok – a tím pádem se odnaučili chodit normálně.

A kdyby někdy vyvstala nutnost pohybovat se bez berlí, neměli by šanci přežít.

 Když se koncem 90. let začaly rozšiřovat mobily, netušil jsem, že se lidstvo začne chovat jako stádo: „Jeden kamarád už má mobil, má ho druhý, třetí… tak já ho také musím mít.“

 Což o to, mobil je výborná věc, když jste v nouzi; někde na cestě, máte poruchu, potřebujete odtah a servis. Mobil může zachránit život, když je v terénu někdo třeba zraněn a potřebuje co nejrychleji lékařskou pomoc…

 Ale jinak? Nezapomínejme, že mobilování v pracovních vztazích je často příznakem neserióznosti, nedodržení daného slova při osobním jednání. Znakem operativní poruchy, improvizace; příznakem plánu B, když pro něčí neschopnost nebo nekázeň nevyšel původně domluvený plán A.

Základem úspěchu v jakékoliv duševní činnosti je koncentrace. Nenechat se vyrušit, mít v hlavě jen to a právě a pouze to, co nyní dělám. A tudíž to dělat rychle, přesně, s menším počtem chyb, s menší následnou únavou.

 Největším moderním nepřítelem lidské koncentrace je mobilování. A ruku v ruce s ním internetování se všemožnými reklamními banery a vyskakujícími hláškami, které musíte aktivně odkliknout, aby neotravovaly. Aby vás nesvedly z koncentrované naplánované cesy za vytyčeným informačním cílem.

 Mobilování je často příznakem toho, že mobilující člověk nevzal své dané slovo vážně, že je porušil. „Dáme si schůzku ve tři tam a tam,“ řekne třeba mobilman ústně -  tváří se při tom vážně, rozhodně to nemyslí to jako vtip. Jdu tedy na určené místo, plný úzkosti a chvatu, abych se ani o minutu neopozdil – a vida; jsem tam včas, pak je 15:01, 15:05.. a mobilman nikde. Tu najednou pípne od něj SMS „zdržel jsem se, budu tam do deseti minut“.  No jo – ale co když má pro mne těch deset, patnáct  minut velkou cenu? To už mobilman jaksi neřeší…

 Mobily svádějí k nezodpovědnosti, k nedodržování daného slova, k nekázni. „No co, tak zavolám,“ myslí si neukázněný mobilman. Ale tím voláním bude plýtvat časem, bude plýtvat penězi, bude mrhat důvěrou svých bližních nebo kolegů.

 Míra mobilování je pro mne jedním z ukazatelů míry darebáctví vrcholných politiků. Přece – vrcholný politik by se neměl starat o operativu, měl by vytyčovat a hájit dlouhodobé strategické vize. Určitě se s jeho seriózní prací neslučuje kamrádíčkování, nějaké operativní schůzky, náhlé změny programu; filozofie, v níž nějaká osoba je důležitější než idea.

 Počítač mám, mobil mám – ale zatím nemám GPS.  A se zájmem občas sleduji některé své známé, kteří by bez ní ani u nás v ČR nikam pořádně nedojeli a bloudili by.

 Což o to, v naší zemi GPS nepotřebuji z toho důvodu, že jsem ji mnohokrát projel křížem krážem, všechny okresy.

 Ale co v cizí zemi?

 Nedávno jsem si zvolil cestu od Lipenské přehrady do Prahy trochu oklikou, přes Bavorsko. Ve Strážném jsem přejel kdysi smrtelnou čáru, mířil jsem na dálnici Passau-Regensburg a dále po  dálnicích postupně na Rozvadov a Plzeň.

 Stačí pár metrů v Německu, a cítíte tu obrovskou změnu v lidské kultivovanosti a vyspělosti. Sunete se silnicí bez sebemenší nerovnosti, auto vám tiše plachtí po dokonalém povrchu, za vámi jede postupně  několik dalších aut, vzorně ve vzájemné vzdálenosti „halbes tacho“ (tj. asi 40-50 metrů za vámi při rychlosti devadesát), nikdo se nepokouší pokořit vaši hrdost předjetím (přece by krátkodobě porušil rychlostní limit, a to je nekázeň a to je fuj), nikdo se vám nelepí zezadu na kufr...

 Ani GPS ani papírovou mapu jsem s sebou v neznámém Bavorsku neměl, i když jsem se zde ocitl za volantem poprvé v životě (dříve jsem tam byl vždy jako  neřidič).  Značení směrů na ukazatelích bylo dokonalé, bez chybičky, tak čeho se bát. Nicméně – na dálnici se nesmělo, překvapila mne uzávěra a policisté odklánějící všechna auta jinam. Myslel jsem, že povodně už skončily – ale ony na Dunaji ještě stále byly. Hochwasser.

 Brzy po odklonu začaly dlouhé stojící kolony. Měl jsem strach, že zatmím a že potmě se mi bude hledat cesta do Čech podstatně hůře. Tak jsem prostě odbočil z kolony na vedlejší cestu mezi ty nejmenší dědinky, jaké tam mají. Prostě, stále jsem věděl, kde je sever, kde je jih atd. – a že musím na severovýchod. Jednou za čas jsem zahlédl na obzoru hřeben Šumavy – a řídil jsem se podle Lusenu, Arberu atd. Jen tak pro kontrolu. I při zatažené obloze bych správný směr znal. Měl jsem pocit neuvěřitelné volnosti a lehkosti – v kraji, kde se méně pracovně mobiluje, protože jednou vyřčené slovo platí a vyřčené „ve tři hodiny“ neznamená „cca v 15:05“. Na křižovatkách jsem volil další směr vždy podle toho, která z možných cest zeměpisně více směřovala na můj severovýchod…

Do své citelně oprýskanější a ošuntělejší vlasti jsem dojel naprosto bezpečně, i bez použití dálnice. A hned mne nějaký frajírek předjel, ačkoliv jsem jel mezi obcemi skoro přesně dvadesát...

 Mobily a internetovou nápovědu používejme; možná někdy více a někdy méně – ale nenechme si jimi rušit to, co máme používat nejvíce – svou hlavu, své myšlenky, logický úsudek, nutné penzum minimálních faktických znalostí, svůj rozum.

Na elektronickém počítači, připojený k internetu a se zapnutým mobilem za zadkem napsal

 David Gruber